Vaše předchozí dvě prózy zaznamenaly značný úspěch u kritiky i u čtenářů. První z nich, Všichni cizinci mají zatažené závěsy, byla zfilmována, za druhou, Kniha o zármutku (vyprávění o Nilsovi v lese), jste obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Vnímala jste kvůli tomu u třetí knihy velká očekávání?
Nijak zvlášť, ne víc než u svých dřívějších knih. Hodně autorů se bojí špatných recenzí nebo nízkých prodejů, ale podle mě je hloupé myslet si, že se člověku pokaždé podaří překonat sám sebe. Doufám, že za svou spisovatelskou kariéru napíšu mnoho knih, a vím, že není možné, aby každá nová byla lepší než ty předchozí.
Napořád Emily je vaší první knihou přeloženou do češtiny. O čem pojednává?
Kniha vypráví o mladé ženě jménem Emily. Na začátku příběhu je těhotná, přítel ji opustil, a tak se stává svobodnou matkou. Sledujeme její všednodenní život, nemá to snadné, popravdě se sotva drží na nohou. Knihou nás provází vypravěč, který se k Emily snaží proniknout a mít pro ni pochopení, ale zároveň se při pohledu na ni a při komentování jejího života neubrání řadě předsudků.
Jak se Emily zrodila?
Když jsem dokončila velmi osobní předchozí román, chtěla jsem zkusit něco úplně jiného. Začala jsem psát ve třetí osobě o jednom darebákovi jménem Pablo, který má těhotnou přítelkyni. Zanedlouho jsem si uvědomila, že by bylo zajímavější psát o ní místo o něm, a tak se hlavní postavou stala právě Emily. Inspirovala jsem se taky trochu sama sebou. Emily je mladá, já jsem trochu starší, ale taky ještě hodně mladá. Emily je těhotná, já mám dceru. Pocházíme ze stejného prostředí. Připadalo mi podnětné prozkoumat, jak takovou situaci prožívá člověk se slabým sociálním zázemím a limitovaný řadou omezení.
Říkáte, že s Emily pocházíte ze stejného prostředí. Jak byste ho popsala?
V knize není uvedené, kde přesně Emily žije, ale její maličký pronájem se nachází někde ve čtvrti Romsås nebo Ammerud, ty patří k nejchudším oblastem norského hlavního města Osla. Emily je mladá a osamělá, v podstatě má jen matku. Nedosáhla vyššího vzdělání, je chudá — nejen z hlediska peněz. Dá se říct, že žije na okraji společnosti.
Do jaké míry je tedy Napořád Emily autobiografickým dílem?
Autobiografií bych knihu nenazvala. Ale jak už jsem uvedla, pocházím ze stejného místa jako má hrdinka a znám dost lidí, kteří stejně jako ona vyrůstali v neúplné rodině. Já jsem z Romsåsu, a přestože jsem se odtamtud v dospělosti odstěhovala, východní část Osla, které se říká østkant, je pořád běžnou součástí mého světa, mého života. Psát o tomto prostředí je pro mě naprosto přirozené. Když chci například popsat nějaké bydlení, automaticky si představím typický tamní panelákový byt, vězí to ve mně hluboko. Kromě toho jsem sama pracovala v supermarketu a poměrně mladá jsem se stala matkou. Kvůli tomu jsem se musela rychle zorientovat ve zdravotním a sociálním systému, což se v knize objevuje jako výrazné téma. Učinila jsem některé podobné volby jako Emily, ale na rozdíl od ní jsem se v dospělosti přestěhovala do centra Osla, kdežto ona zůstala na periferii. V určitém ohledu představuje verzi mě samé. Díky tomu mám pro její situaci pochopení, ale fakt, že jsem takhle mohla žít já, mě i dráždí.
V knize nepřímo kritizujete, že máme přirozený sklon Emily soudit.
Přesně tak. Sledujeme ji jen po krátký časový úsek, a přesto si záhy utvoříme názor na to, jaká je, kým je, jaké jsou její vyhlídky, že nikdy nenajde dobré pracovní uplatnění. Přitom ji může čekat ještě dlouhý život, není všem dnům konec, za deset let se bude třeba nacházet v úplně jiné situaci. My už ale máme jasno.
A tuhle neměnnost podtrhuje i název knihy Napořád Emily (v originále Emily forever), je to tak?
Ano, název vyjadřuje, že pro nás zůstane tou stejnou Emily a že se ze svého prostředí nikdy nevymaní. Měl by ale působit i vřele, hřejivě, ve smyslu, že na nás její životní osud udělal dojem a my si ji budeme pamatovat napořád.
