Rajčaťáci, tedy Strážci ráje, tvoří divadelní představení pro letní slavnost. Banáni se jim prvně trochu posmívají, ale tvoří i oni. V hlavní roli Brno a jeho čtvrtě Jundrov a Komín, taky slova a verše, muzika a zahrádkářská kolonie. Kde se všechny ty nápady vzaly a jak se smísily v tom správném poměru do knihy?
Před lety jsem psal knihu o tvůrčích lidech nazvanou Idealisti, jejíž poslední kapitola se měla jmenovat Originálové. Skupina umělců se v ní dívala z okna na zahradu, pozorovala děti, jak si hrají, a mohla zjistit, že možná právě volná dětská hra je to opravdové umění. Umění od nuly. To je jedna z prvních myšlenek Rajčaťáků a Banánů — že se děti ze své vlastní nátury dostanou k tvoření a ke kultuře. Otočí kámen, vidí žížaly a brouky a napadne je napsat si básničku „Žížaly, brouci, mokrá hlína, červi, larvy, vajíčka“. Každý homo sapiens je kreativní. Pokud máme nějaký problém s kreativitou, je daný blokem nebo strachy, které jsme získali až v systému. Nechci tuhle tezi přehánět, dělat umění je jako se zamilovat, do toho nemůžete nikoho nutit, ale ta možnost tady vždycky je.
A dál?
Dál mě taky inspirovala moje dnes už třiatřicetiletá dcera, která byla u toho, když jsem dělal první představení fyzického básnictví a když jsem doma trénoval. A shodou okolností jsem před pár lety začal být zván, abych dělal workshopy pro studenty, kteří, jak se na místě ukázalo, měřili něco málo přes metr, jako kdysi dcerka. Tak jsem se dostal k práci s dětmi. S jedním pražským dramaťákem se už sedmým rokem zúčastňuju letního soustředění a tam se samozřejmě objevuje hodně zajímavého materiálu, děti jsou schopné pod dobrým vedením postavit celé originální představení. Rajčaťáci a Banáni jsou sice fikce, ale dal jsem si hodně záležet na tom, aby všechno bylo reálné a proveditelné. Na knize jsem pracoval asi pět let. Neměl jsem v plánu stát se autorem píšícím pro děti, jen jsem si chtěl napsat prázdninový příběh, který je v základu docela obyčejný. Neobvyklé na něm je, že se hrdinové ze všeho, co zažívají, snaží udělat divadlo. Nebo spíš performanci.
Normální prázdninové partičky mezi sebou bojují — ale v Rajčaťácích a Banánech si nestaví bunkry a nevyřezávají si oštěpy, nýbrž bojují proti sobě dvěma divadly, která samy secvičily.
To bylo tak: Byl jsem v porotě jedné recitační soutěže, v níž skupina dětí z jedné školy z malého města secvičila klasické představení, vlastně dost obyčejné a neoriginální. Po tom představení za námi přišly jejich učitelky a říkaly: „My víme, že je to trochu blbé, ale zkuste nás pochopit, my jsme šťastné, že nám vůbec někdo do toho dramaťáku chodí. U nás to nejhorší, co můžou děti od svých vrstevníků slyšet, je: ‚Seš divnej.‘ No a kdo chodí do dramaťáku, je divnej.“ Nejdřív mě to naštvalo, pak dojalo. Vidíte tvořivé děti, které jsou bohužel blokované strachem, že budou označené za divné. Tvořit je podezřelé! Takže jsem měl do svého příběhu konflikt. Ne nějaký knižní, ale snad největší konflikt, jaký si umíte představit, hlavně u dětí v tom věku. Označení „seš divnej“ může člověka ovlivnit na celý život. Brrr. Ale pro psaní je to výborné — už jsem nemusel nic vymýšlet, základ knihy jsem měl přímo před sebou.
Jenomže jak to navléct, aby to nebyl konflikt hodných Mirků Dušínů a zlých grázlíků?
No právě. Co s tím, aby se mi z toho nevyklubal nějaký otřepaný souboj mezi vysokým a nízkým uměním?! To mi leze na nervy. Miluju operu stejně jako pop nebo folklor nebo rap. Napsat dobrou popovou písničku je možná mnohem těžší než napsat špatnou symfonii, to umí každý druhý s odpovídajícím vzděláním. Rajčaťáci proti Banánům? Skvělé, ale nemůžete prosazovat tvůrčí hodné děti proti rádoby rebelům se sluchátky na uších. Proto se nakonec zjistí, že spor není alternativní versus populární, ale spontánní tvořivost versus nablýskaná nuda. Rajčaťáci i Banáni jsou svým způsobem dobří. Děti se sice bojí být divné, ale tvořivost v tomhle vyprávění zvítězí. Šlo mi o to detailně popsat přípravu divadelního představení i jeho průběh, vzít to trochu jako návod nebo inspiraci. V základu byla představa „artové foglarovky“. U Foglara staví děti běžně třeba srub nebo tábor. Tady staví divadelní představení.
A cílem není dostavět srub, ale zažít už jen tu stavbu!
To jsem rád, že to říkáte, o to mi šlo. Foglar nebo Seton jsou návodní v tom, jak ten srub postavit. Podobně jsem trochu návodný i já. Stačí ale jen to vědomí, že to jde. Děti nemusí nutně dělat divadlo. Můžou něco napsat, nakreslit komiks, prostě krok za krokem dojít k výsledku. Ovšem Rajčaťáci dělají divadlo od nuly. Chtěl jsem navíc, aby spíš nepoužívali žádné technologie.
Mají ale telefony, ne?
Nemyslím úplně technologie ve smyslu telefonů nebo internetu, spíš třeba hudební nástroje, barvičky, štětce. Nic proti technologiím, ale chtěl jsem pracovat s trochu pravěkým přístupem. Stačí jim ruce, nohy, hlas a mysl. Banáni ze své podstaty moderní technologie mají a postaví to na nich, protože se chtějí předvést. Ale i oni udělají dobré představení.
Kde se vzala v knize linka s tvorbou kroniky, která je pro mě právě tím nejdoslovnějším návodem?
K tomu mě přiměla jedna z redaktorek knihy. Chtěla, abych víc vtáhl děti do samotného procesu tvorby a poskytl jim návod, což mi ale není moc vlastní, asi proto, že jsem zažil komunistické školy, kde jsem si mentorování užil nad hlavu. Nápad s mezikapitolami mi připadal nejdřív úplně strašný, ale zkusil jsem to a dopadlo to k mé velké spokojenosti.
Koho si představujete jako čtenáře knihy?
Pokaždé když něco tvořím, velmi přesně si představuju cílovou skupinu. A tou je pro mě vždycky kdokoliv. Kdokoliv, kdo má zájem a čas trochu přemýšlet a něčím se nadchnout. Takže jsem napsal knížku, jejíž nejmladší hrdinka Metéte je inspirovaná mou dcerou. Měl jsem pocit, že v textu je jí asi tak šest let, ale skvělá kamarádka, která dělá divadlo s dětmi a je ta nejpovolanější na tvorbu s nimi, mi řekla, že šestileté dítě prostě nemá důvod dotáhnout představení do konce, že si užívá jen ten proces, nejde mu o výsledek. Takže se mi hrdinové trochu postaršili. Je jim od osmi do dvanácti. Dá se tedy říct, že vznikla kniha pro děti kolem deseti let — a pro všechny zvídavé dospělé.
Zásadní roli v knize hraje i Brno a třeba cesta od Anthroposu k přehradě. Dokonce ji vnímám jako průvodce po Brně.
Funguje to? To jsem rád. Slovo Brno se tam ale schválně nikdy neobjeví, aby příběh fungoval univerzálně. Když sem přijela na obhlídku terénu ilustrátorka Magdalena Rutová a její muž Jan Čumlivski, který dělal grafiku knihy, nadchla je procházka kolem Svratky. Záměrně jsem si škrtl veškeré „lunaparky“ a centrum města. Ale trasa od přehrady kolem řeky dolů, ta je ohromná! Po ní můžete dojít až do Vídně, nebo aspoň na Mendlák. Nechtěl jsem psát o městské krajině, ale nemohl jsem to situovat ani na venkov, protože to by pak mohlo vypadat, že na to, abyste mohl zažít bezva prázdniny, musíte odjet z města, což si nemyslím. Takže tahle část Brna je ideální. Budu rád, když Brňáci poznají Jundrov, Komín, Piavu nebo Netopýrky, ale zároveň vůbec není podmínka znát přesně tahle místa.
V knize je minimum dospělých, vlastně nevíme nic o rodičích hrdinů. Jak jste o tom přemýšlel?
Proto jsem tam dal kouzelného dědečka, jak mu děti říkají.
Nejste to tak trochu vy, ten dědeček?
Jestli je moje dcerka ze tří čtvrtin Metéte, jsem já tím dědečkem jen asi ze čtvrtiny. On je takový nevtíravý kouč, má něco lepšího než kouzelnou hůlku, dává dětem takzvaně dovolení, myšleno dovolení v kontextu psychologie. Pokud se vrátím k tomu motivu divnosti — když dítě ve škole uslyší „Seš divnej“, ale má doma někoho, kdo ho podporuje, je schopné v pohodě říct: „No a co. Jsem divnej? Úplně normálně.“
Třeba rodiče, jenže ti v knize vůbec nejsou.
Rodiče jsem z knihy vypustil i proto, že si myslím, že prarodiče můžou mít na dítě někdy větší vliv než rodiče. Dědeček do ničeho moc nevrtá, ale když děti potřebují, podpoří je.
A kocour jako další hrdina knihy?
Dědeček je věkově nad dětmi, kocour jakoby pod nimi. Potřebujete dva konce nějaké osy. Kocour je něco jako živý totem. Je strakatý tak, že při každém pohledu vypadá jinak. A nejmenuje se Felix, ale Felíny, to jsem si nemohl odpustit. No a prostor mezi prarodičem a zvířetem je přesně ten, který děti můžou spontánně vyplnit.
Rajčaťáci a Banáni nejsou jen kniha, ale vnímám ji jako živý organismus, který vystrkuje chapadla různého druhu. Jaká to jsou?
Když jsem se s Hostem domlouval na vydání, vůbec mě nenapadlo představovat si kromě textu a ilustrací taky soundtrack. S tím přišla redaktorka Pavla Nejedlá. Nemohla prý dostat z hlavy nahrávku „Vítr vane, listí šustí“, kterou jsem v počátcích práce na Rajčaťácích připravil pro Loutky v nemocnici. Takže jsme nakonec ke knížce sestavili playlist na Spotify, nejen ze starších písniček mé kapely Ty Syčáci, které mají kupodivu rády mnohé děti. Se Syčáky jsme taky natočili jakési minialbum na texty z knížky. A ke třem skladbám se přidal sbor dětí z uměleckého gymnázia v Komíně, pod vedením naší úžasné kamarádky Nadi Kovářové! K tomu chystám autorská čtení, povídání a možná trochu workshopy na rajčaťácká témata. A navíc: krásné obrázky Magdaleny Rutové, které jsme teď použili v propagačním videu, si přímo říkají o vystavení v rámci akcí k uvedení knihy. Brzy to třeba bude scénické čtení v divadle Radost. Film a televizi nechystáme, chacha — těšíme se, jaká dobrodružství se budou odehrávat v hlavách čtenářů a posluchačů.
