Ještě před patnácti lety by asi nikdo od „seriózních“ nakladatelů nečekal, že budou vydávat kvalitní fantastiku, tedy vůbec nějakou fantastiku. Co se stalo ve společnosti a se čtenáři, že se tohle teď docela úspěšně děje?

Zcela jednoznačně dorostla generace čtenářů odchovaných Harrym Potterem, tedy sérií, po jejímž úspěchu se už nikdo nestyděl za to, že čte fantasy. Je to vlastně moje generace čtenářů, já jsem její součástí.

K Harrymu Potterovi jsem se dostala po třicítce, moje generace ale zase vyrostla na Hobitovi a Pánovi prstenů, přesto jsme dlouho fantasy vnímali jako okrajový žánr.

Chápu. Pán prstenů tady byl v určité podobě i před revolucí a bral se trochu jako podvratná literatura, nebyl součástí literárního kánonu běžných čtenářů na základních a středních školách. Navíc v případě Tolkiena jsme čekali na filmovou sérii právě až do doby, kdy se fantastika začala mnohem víc etablovat, jde to ruku v ruce. To filmové zpracování určitě taky přispělo k emancipaci žánru v očích mainstreamové veřejnosti. Obecně se dá říct, že dorostla generace čtenářů, kteří jsou odmalička fantastikou obklopení v podobě seriálů, filmů, soundtracků, počítačových her — a taky knih. A vděčíme za to určitě i Studiu Marvel a mnoha jeho superhrdinům. Podívej se na to, kolik lidí chodí do kina na marvelovky — masa lidí, která slyší na tenhle druh zábavy, je obrovská. A to je zároveň publikum, které by mohlo číst fantastiku. Na Dunu taky přišly do kina desítky tisíc diváků — a pak si ji třeba i přečetli. Nebo Netflix, ten je zavalený fantastikou.

Což je přesně publikum, které nemusí jen sledovat filmy, ale může fantastiku i číst.

Právě, prostor pro růst tímhle směrem je zjevný. Fantastika prostě přestala být vnímána jako geekovina pro pár podivínů ve sci-fi klubech zakládaných často paralelně při studiu vysoké školy technického typu, jako tomu bylo v letech po revoluci. Čtenářstvo se po roce 2000 proměnilo i věkově, fantasy a sci-fi začali běžně číst taky středoškoláci. Společnost se posouvá, a i když se na fantastiku stále pohlíží skrz prsty, zdaleka už ne tolik jako dřív. Významnou roli hrají i počítačové hry. Velká část her má svoji fantastickou linku. Ostatně náš autor Pavel Bareš mi jednou řekl, že vlastně moc nečte, ale že ho opravdu zajímají narativní postupy v počítačových hrách nebo vyprávěcích RPG.

Vnímá ještě někdo fantastiku jako brak?

Pořád ano. A je těžké to nabourávat. Nemám rád dělení na vysoké a nízké umění a mám dojem, že jestli nějaký žánr má schopnost ty hranice stírat, je to právě fantastika. A nemyslím si, že jde o nový fenomén, fantastika vždy řešila řadu společenských témat a často byla dost napřed oproti společenské diskusi. Tak je to i teď.

V čem?

Třeba naše série Zlomená země je o rodičovství, o násilí na menšinách, na ženách, o klimatické krizi, a navíc je psaná velice expresivním zvláštním jazykem, takže je výzvou i pro zkušenějšího čtenáře. Když jsme tu sérii začali vydávat, trochu jsme se báli, co to s žánrovým publikem udělá, protože bylo zvyklé spíš na jednodušší formu vyprávění. Jak si čtenáři poradí s knihou psanou ve druhé osobě, ve které se budou dlouho ztrácet? Navíc první kniha autorky Zlomené země N. K. Jemisinové Sto tisíc království tady vyšla už dřív a zapadla, takže o její další knihy nebyl nejspíš vůbec zájem. První díl trilogie Zlomená země ale zrovna získal cenu Hugo, tak jsme ho vydali. I s tím vědomím, že od vydání Sta tisíc království se česká společnost, a tedy i čtenářská obec změnila.

Co se za těch šest let mezi nepřijetím první Jemisinové a nadšeným přijetím druhé stalo ve fantastice?

V tom časovém okně vyšlo mnoho podnětných titulů například v Argu díky Martinu Šustovi. U nás zase třeba Bennettova trilogie Božská města, kterou je možné číst jako kritiku postkolonialismu. Bohové zmizí ze světa a svět musí pokračovat bez nich. Je to kromě jiného i alegorie toho, jak Britové a další odešli z Afriky a systémy, které zavedli, začaly kolabovat, lidé se museli naučit fungovat bez nich. Tahle série možná trochu připravila půdu pro něco náročnějšího.

V Hostu vychází fantasy zhruba deset let. Jak se to stalo?

První velká pecka z fantastiky byla určitě Píseň krve Anthonyho Ryana v roce 2013. Už nějakou dobu rezonoval ve společnosti boom seriálu Hra o trůny, ředitel nakladatelství Tomáš Reichel se tehdy stal jeho velkým fanouškem a došlo mu, že by možná mělo smysl vydávat kvalitní fantasy knihy — podobně jako třeba několik let předtím viděl smysl ve vydávání kvalitních detektivek. Ryan znamenal první úspěch, na něj ale rychle navázala Samantha Shannonová a její Kostičas, pak přišel i R. J. Bennett a jeho série Božská města. Ten možná nebyl tak výrazný komerčně, ale byl důležitý stran kritik, které byly nadšené. V určitou chvíli ale bylo jasné, že je tady nějaký trend a je třeba vydávat fantastiku systematicky a koncepčně. Což se v Hostu děje zhruba od roku 2015. Mě osobně baví dělat knihy, které nejsou jenom spotřební nebo odpočinkové, ale nějak svůj žánr překračují, buď posouvají jeho hranice, nebo nastolují společensky podstatná témata.

Co je v žánru fantasy na našem trhu považované za komerční úspěch?

Náklady fantastiky se většinou pohybují kolem dvou tisíc kusů. Úspěch je každý dotisk.

Dá se úspěšnost fantasy předem odhadnout?

Těžko. Vezmi si třeba román Všemi dary obdarovaná od M. R. Careyho. V zahraničí to byl bestseller, vznikl film, my jsme knihu vydali v rámci Velkého knižního čtvrtka — a dodnes se prodaly nějaké tři tisíce výtisků. Což by nebylo špatné, ale vzhledem k tomu, jaký byl o knihu zájem venku, je to docela málo. Moc se nedařilo ani knize Kdo se bojí smrti od Nnedi Okoraforové, což je autorka, která dostala ceny Nebula i Hugo.

Kde se stala chyba?

Možná je to tím, že Okoraforová je afroamerická fantasy autorka a píše o znásilnění. Těžké téma. Vydali jsme ji před pěti lety, dnes už by to možná bylo jinak, společnost se za tu dobu ve vnímání sexuálního násilí naštěstí posunula. I tak ale platí, že není možné přenést autora nebo autorku zvenku a jen tak ji plácnout na český trh, protože ten je daleko omezenější co do počtu čtenářů, a tedy i témat, která můžete nastolit. Podobná témata totiž řeší i série Zlomená země od N. K. Jemisinové, i ona je Afroameričanka, ale ta se setkala s relativním úspěchem. Takže je těžké říct, jaká alchymie tady funguje a jaká ne.

Letos poprvé se fantastika objevila jako samostatná kategorie v soutěži Magnesia Litera. Měl jsi radost?

Byl jsem nadšený. Do té chvíle, než se ukázalo že fantastika sice má svoji kategorii, ale že ocenění nebudou předávaná stejně jako ocenění v hlavních kategoriích, ale mimo kamery a v jiný čas, bez pozornosti televize, tedy i bez zájmu čtenářů. Je to tak typické. Fantastika ale není žádný brak! I v kontextu nominací je vidět, jak je ten žánr kvalitní. Vilma Kadlečková, která cenu získala, je z mého pohledu literárně dál než mnoho autorů a autorek v běžné próze, včetně těch nominovaných.

Mrzí tě, že její Mycelium nevyšlo v Hostu?

Je to skvělý počin, jsem jeho velký fanoušek. A samozřejmě bych takovou knihu rád měl v Hostu, ale nemrzí mě to, protože kolegové v Argu to dělají dobře. A je třeba, aby scéna byla široká a rozmanitá.

Jací jsou čeští autoři fantastiky?

Talentovaní, ale jako generace ještě musejí dorůst.

Tak jinak — co chybí české fantasy?

Historicky je poznamenaná (v dobrém i špatném) devadesátými roky — mnozí začali psát to, co znali ze záplavy nových překladů. Pak přišli Kulhánek, Pavlovský, Kopřiva, celá česká akční škola, přepálené řezačky, které byly sice velká zábava, ale začalo se to opakovat. A v roce 2010 se objevil František Kotleta, který na ně plynule navázal a sklidil obrovský úspěch, jenž do jisté míry definoval, co se píše a čte teď. Ale i tady vidím změnu. Už to zdaleka není jen o něm a na policích knihkupectví přibývají pozoruhodné knihy, které začínají odkrývat celou šíři fantastiky. I když komerční úspěch na nové autory ještě teprve čeká.

Platí ještě to, že český autor musí projít časopisem Pevnost se svými povídkami?

Řekl bych, že už to nutnost není, z našich autorů to udělalo naprosté minimum. Marie Domská, jejíž Sivá krev zrovna vychází a která hojně publikovala v soutěžích i časopisecky, je spíš výjimka. Ale třeba Pavel Bareš poslal svůj první text k nám do Hosta, když mu bylo jednadvacet a nikdy časopisecky nepublikoval, Jan Hamouz jede rovnou ságy. Když je text dobrý, není nutné prokazovat se předchozím uznáním… Na druhou stranu vypsat se právě cestou povídek určitě není na škodu. Ročně mi do nakladatelství přijde asi dvě stě rukopisů. Z nich stojí za to deset, možná patnáct. Nad těmi uvažuju. A vyberu tři až pět. Kdyby jich bylo víc, budu vděčný.

Který rukopis byl pro tebe jasný na první čtení?

Z poslední doby třeba Lampář, lodivodka a kluk z továrny na slzy od Kateřiny Havlíkové. Je literárně skvělý. Zpěv straky od Dany Beranové byl taky jasný. Tam šlo i o to, že je chceme mít ve stáji. Někdy třeba tuším, že to bude běh na delší trať, že třeba první kniha hned nebude bestseller, ale další už jím být může. Vidím tam paralelu s naší běžnou beletrií. Jak dlouho jsme vydávali třeba Hájíčka nebo Balabána, než naplno prorazili? Pavel Bareš a Petra Stehlíková, to jsou úspěšní autoři, ale i ti museli postupně vyrůst. S některými autory zamával covid a ještě se neotřepali, například Vilém Koubek vyšel do lockdownu. Nebo třeba Krysy apokalypsy: jejich autorka Zuzana Hartmanová je jeden z největších talentů, jaké tady máme, ale tehdy nechytla tu krátkou vlnu do otevřených knihkupectví. I to hraje roli a je to něco, co neovlivním ani já, ani autor a na co asi nebyl připravený nikdo na knižním trhu.

Je nějaká šance, že se česká fantastická tvorba dostane ven třeba na angloamerický trh?

To je snad ještě těžší než pro běžné beletristy, pro které funguje systém grantů a jiné podpory překladů. Na angloamerickém trhu je takový přetlak, že málokdo vydá překlad z jiného jazyka, ty tvoří asi jen čtyři, možná pět procent z celého jejich trhu. Navíc ve fantastice byli dlouho ještě víc anglofonně-centričtí. V roce 2015 tam ale vyšel Problém tří těles — a to otevřelo cestu některým dalším překladům. Problém tří těles je původně čínská kniha, která následně v překladu získala cenu Hugo, a i díky ní se američtí čtenáři dozvěděli, že fantastika se píše i jinde…

V čem je úspěch Problému tří těles?

To je zajímavé — je to poměrně vědecky pojatá fantasy, což u podobně laděných knih mainstreamové čtenáře spíš odrazuje. Přesto se trefila do něčeho, co tehdy rezonovalo společností. Ale někdy se to těžko vysvětluje — jde spíš o to, že cítíte, že je to dobrá kniha, než že to umíte vyargumentovat přesně, je to zvláštní alchymie. A musíte věřit, že to vyjde.

Jak je to se sousedstvím s young adult literaturou?

Tam to platí asi podobně jako u dospělých, dorůstá publikum, které se skrze young adult knihy dostane k fantasy a už u ní zůstane. Třeba kniha Ve stínu Hvozdu od Naomi Novikové jazykově překračuje svůj žánr a může být skvělou bránou do fantastiky. A samozřejmě přeshraniční je Samantha Shannonová a celá její série Kostičas nebo Eléonore Devillepoixová. Ale jsem rád, že už máme v nakladatelství na young adult redaktorku Kateřinu Šardickou a já se o YA nemusím starat.

Proč?

Udržet si přehled v žánru je těžké, vychází čím dál víc titulů a dávno si nevystačíte s dělením na beletrii a non-fiction nebo na českou a překladovou tvorbu. Už jen fantasy a sci-fi je strašně široké pole. A chtěl bych ho ještě rozšířit o horory. To je snad ještě podceňovanější žánr než fantasy, přitom může být literárně, dějově i tematicky kvalitní. V hororech je navíc v poslední době patrná poměrně silná linka sociálně-kritického rázu.

Co to odráží, že nakladatelství zřídí pozici redaktora zaměřeného na fantastiku nebo na young adult? Je to třeba doklad fragmentarizace trhu?

Čtu to dvojím způsobem: uvnitř nakladatelství je dobré mít fragmentarizovanou strukturu, aby bylo možné sledovat vývoj žánru, který je na vzestupu a žádá si čas a prostor a vaši kapacitu. Stran čtenářů bych ale byl rád, kdyby rozdíly nedělali. Kdyby sahali po fantastice ne proto, že je to fantastika, ale proto, že je láká příběh, jazyk, téma… jako u klasické beletrie.

A děje se to?

S Problémem tří těles se to dělo. Nebo s tím Harrym Potterem. Ten se ocitl v široce diskutovaném kánonu, přestože šlo o kouzelníky. Pohřbený obr od Kazuo Ishigura vychází z artušovské legendy, jeho poslední román Klára a slunce je o robotce — a obojí je vnímané jako běžná beletrie či podobenství, autor získal Nobelovu cenu, přitom je to v podstatě fantastika. Artušovská legenda i problematika rozvoje citů nebo smyslů u umělé inteligence jsou přece klasickými fantastickými tématy, není to v kontextu žánru nic nového. Jakékoli smazávání hranic žánrů je prospěšné pro čtenáře. Vzpomeň si na Chaima Cigana.

To je pseudonym Karola Sidona, pod kterým napsal sci-fi ságu Kde lišky dávají dobrou noc.

Ano — a získal v kontextu té série Státní cenu za literaturu. Je možné, že pozornost způsobilo pátrání po skutečné totožnosti autora, nikdo ale nemůže popřít, že Sidon je velký fanoušek A. C. Clarka nebo Isaaca Asimova, že je má načtené a jeho sága je z velké části poctou žánru. Kde lišky dávají dobrou noc přitom bylo recenzované spíš jako postmoderna než jako sci-fi, což je pro ten žánr opět velká škoda. Cesta, kterou jde fantastika, je podobná jako cesta komiksu, který byl před lety taky vnímaný okrajově a jako brak, dneska už je to víceméně svébytný žánr — jen to možná zvládl rychleji.

Jak je ve fantastice pojímané genderové hledisko? Dřív to byl spíš žánr psaný muži pro muže, dnes se to hodně mění třeba včetně vnímání nebinarity nebo transgenderu.

Musíme asi rozlišovat české a angloamerické prostředí. My jsme trochu pozadu. V Americe se fantastika měnila už v sedmdesátých letech s Ursulou K. Le Guinovou nebo Michaelem Moorcockem. Moorcock je dost radikální levicový autor a je ostrý kritik Tolkiena. Už v osmdesátých letech se objevil třeba i afrofuturismus v tvorbě Octavie Buttlerové. Když jsme u nás vydali autorku, která rozostřuje hranice genderu nebo kritizuje společnost z levicové perspektivy, obvykle jsme se dočkali několika dost nevybíravých reakcí. I po vydání Jemisinové mi psali čtenáři, proč vydáváme tak marxistickou autorku, pak vyšla Becky Chambersová a její příběhy tzv. hope-punku. Tam jsme museli asi poprvé řešit nebinaritu postavy.

Jak?

Čeština s tím má samozřejmě mnohem větší problém než angličtina. Každý překladatel to řeší trochu jinak a bude se to ještě dlouho vyvíjet a ustalovat. Postavy mluví, interagují a používají zájmena. V originále někdy používají novotvary, třeba xe místo he a she. Jenomže co s tím uděláš v češtině, která je flektivním jazykem? Jedna postava Chambersové měnila gender v průběhu knihy a tím se měnilo i její skloňování a oslovování. A psali nám čtenáři, že jsme nejspíš pitomí, protože postava nám střídá rody a my si toho při redakci nevšimneme. Přitom z kontextu knihy bylo jasné, že jde o mimozemský druh, který v průběhu života střídá gender. Jenomže to bylo před pěti šesti lety, tehdy tady tohle téma ještě úplně nerezonovalo. Další problém byl třeba odpočinkový horor Trajekt ze skandinávské produkce, kde několik málo čtenářů popudila homosexuální orientace hrdinů. Ale to už jsou naštěstí spíš marginálie. Spolu s tím, jak se do fantastiky dostávají tahle témata, se také objevují hlasy proti nim. Třeba když předávání cen Hugo zkusili ovlivnit zastánci hnutí Sad Puppies (respektive Rabid Puppies), kteří byli proti diverzitě a tvrdili, že ocenění se rozdává podle politicky korektních kritérií a už ne podle kvality jednotlivých nominovaných.

Že bílý heterosexuální autor nemá šanci?

Tak nějak. To je argument, který se samozřejmě objevil i u nás a někteří čeští čtenáři tvrdili, že cena Hugo je zaujatá a straní menšinám. Je to trochu komické. A přitom smutné, protože v tu chvíli je to často to jediné, co se řeší. Nejde už o kvalitu knihy, ale o ten spor za ní. Přesto vidím jasný trend: fantasy je mnohem přístupnější tématům i experimentálnějším polohám a nakladatelé si i u nás mohou dovolit vydat mnohem odvážnější tituly než před osmi lety. Jako příklad bych uvedl naše vydání románů Cizincem v Olondrii Sofie Samatarové a Báje o hadím srdci Radka Raka nebo třeba výbornou antologii Jiný kraj z nakladatelství Golden Dog.

Když mluvíme o oceněních, jako je Hugo nebo Nebula, jak je na tom s oceňováním česká fantastika? Máme zvláštní cenu pro humoristické knihy, ocenění pro cestopisy, každý úzký žánr už má nějakou cenu — ale o cenách pro fantastiku moc slyšet není.

No právě. Mnoho let jsme tady takovou cenu měli. Cenu ASFFH dělali na koleni dobrovolníci starší generace kolem Československého fandomu, pak došlo k předání do nových rukou, ke skomírání a postupnému zániku ocenění. O to lepší by bylo, kdyby kategorie Magnesie Litery zaměřená na fantastiku byla pojatá důstojněji. Problém je, odkud vzít porotce. Rybníček české fantasy je tak malý, že je těžké najít znalce žánru, který je zároveň nezávislý a není zaháčkovaný ve výrobě knih. Ale i tady věřím v novou generaci a její nadšení.