Výzva Pusťte světlo do tmavého večera tak zdaleka není jen titulkem z magazínu o bydlení, ale stává se vícerozměrnou pobídkou k přijetí změn, které do života Khollových hrdinů vstupují. Rozráží tmu každodennosti a rezignace, v nichž až dosud jednotliví protagonisté přebývali — třicetiletá Valérie běžně polyká tabletky na uklidnění, Petrovi se pomalu a dlouze rozpadá manželství, Jaromír nedokáže navázat smysluplný vztah a Veronika neví, jak po smrti manžela začít znovu. Ti všichni se setkávají za horkého letního večera na horské chatě, bez velkého zájmu a nadšení, spíše jen z potřeby zahnat na chvíli životní nudu, rozptýlit únavu, která na ně doléhá stále častěji. A právě zde se jejich životy dávají do pohybu. Nejprve jen pomalu, nenápadně, žádný z hrdinů si ještě dlouho čerstvě nastartované změny nepřipouští — vždyť dát životu téměř ve středním věku nový směr není vůbec jednoduché. A i kdyby člověk chtěl, nepůjde to vůbec hladce.
„Nejhorší tragédie jsou ty, které si nedokážeme vysvětlit,“ říká Jan Kholl ke své novince. Tragédiemi v jeho podání nejsou ale ani tak okázalá dramata, jako spíše nastřádané každodenní otisky reality, slova, která zůstala nevyřčena, trvalá zklamání, jež za sebou jednotliví hrdinové vláčejí dlouhá léta. Navíc ani zdaleka nemají svůj život pod kontrolou tak, jak se domnívají.
Autor nechává na povrch vyplouvat dávno zapomenuté události, které nasvěcuje nově a jinak. A i když se toto světlo občas rozsvěcuje náhle a nečekaně, na chvíli dokonce oslní, nakonec především odkrývá nové cesty ven z temnoty. Ve svých důsledcích je jemné, hřejivé a laskavé.
Khollovo vyprávění má spád, poetiku i silný emoční náboj. Na pozadí zdánlivě banálních a nedramatických situací provázejících naši každodennost se ve vyprávění děje něco zásadního — proměna lidí, kteří jsou konfrontováni s nečekanými událostmi, jež je nutí udělat klíčové životní volby.
Nakonec tedy zůstává otázka, na kterou si každý čtenář musí najít odpověď sám: stojí za to posvítit si na svůj život ve chvílích, kdy začíná padat tma?
