Loni jsi kniž­ně debu­to­va­la fan­ta­sy romá­nem Sivá krev, ale mno­zí tě zna­jí prá­vě díky povíd­kám, kte­ré tvo­ří základ cyk­lu Kchrat. Můžeš ten pří­běh tro­chu představit?

Na začát­ku pří­bě­hu sto­jí hlav­ní hrdin­ka Erin, kte­rá ztros­ko­tá hlu­bo­ko ve vesmí­ru. Z vra­ku lodi ji vytáh­ne děsi­vé mon­strum — Kchrat. A všech­ny okol­nos­ti ono­ho setká­ní jsou pod­ně­tem k tomu, aby spo­lu obě civi­li­za­ce zača­ly komu­ni­ko­vat. Čte­ná­ři by ale nemě­li čekat kom­pli­ko­va­ná diplo­ma­tic­ká jed­ná­ní a vel­ké his­to­ric­ké udá­los­ti. Chtě­la jsem zma­po­vat, jak na setká­ní s netvo­rem budou rea­go­vat jed­not­li­ví lidé. Posta­vy jako já nebo ty. Kaž­dý se svý­mi osob­ní­mi pro­blémy, plá­ny a tou­ha­mi, kte­ré ta nezná­má říše může napl­nit, nebo zničit.

Od prv­ní­ho setká­ní s Nejas­ný­mi hra­ni­ce­mi mi při­jde, že svět i pří­běh máš veli­ce dob­ře pro­myš­le­né. Jak dlou­ho jsi celý svět a sérii při­pra­vo­va­la a pova­žu­ješ prá­vě toto sci-fi za nej­dů­le­ži­těj­ší sou­část své tvorby?

Posta­va Kchra­ta se mi v mys­li vylíh­la nedlou­ho po dopsá­ní Sivé krve, asi v roce 2016. Ale prv­ní řád­ky jsem zača­la psát až o dva roky poz­dě­ji. Dlou­ho jsem měla ze sci-fi respekt. (A mám ho dodnes.) Ani jsem teh­dy netu­ši­la, co přes­ně budu psát nebo jak to všech­no, co jsem měla v hla­vě, ucho­pit. Napsa­la jsem pár strá­nek a našla betačte­ná­ře. Když mi řekl, že sto­jí za to pokra­čo­vat, tepr­ve potom jsem dokon­či­la prv­ní povíd­ku. V tu chví­li jsem si mys­le­la, že tím to také skon­čí, ale betačte­nář mi nedal pokoj a doža­do­val se pokra­čo­vá­ní. Celý ten vesmír a dal­ší posta­vy v něm pak vzni­ka­ly spo­lu s rodí­cím se příběhem.

Série se postup­ně roz­růs­tá ruku v ruce s tím, jak se pří­běh odví­jí dál. Nemám to domyš­le­né do kon­ce, jen mat­ně tuším, kam by to moh­lo smě­řo­vat. Ale strikt­ně se držím man­ti­ne­lů, kte­ré jsem si vyme­zi­la hned na začát­ku. Čas­to se dosta­nu do pas­ti, kdy posta­vy neu­dě­la­jí to, co bych si přá­la, a já to musím respek­to­vat a hle­dat jiná řeše­ní. Díky tomu ale také nemu­sím nic pře­pi­so­vat jen pro­to, že nové udá­los­ti nesouzně­jí s těmi staršími.

Na Kchra­to­vi pra­cu­ju nepře­tr­ži­tě už šest let a vzhle­dem k tomu, jak obrov­ský ten svět je a kolik si zís­kal fanouš­ků (i v řadách porot­ců lite­rár­ních sou­tě­ží), je urči­tě tím nej­dů­le­ži­těj­ším kusem mé tvorby.

V kni­ze se obje­vu­je mno­ho roz­ma­ni­tých postav, ale za hlav­ní bychom moh­li ozna­čit Erin a Kchra­ta, kte­ří tvo­ří jed­nak dva pro­ti­pó­ly pozem­ské a mimo­zem­ské kul­tu­ry, ale kvů­li sle­du udá­los­tí i dvo­ji­ci, jež je nepo­cho­pe­na obě­ma svý­mi svě­ty. Jak se ti píše tak­to kom­plex­ní spo­le­čen­sko-vzta­ho­vá dynamika?

Přes­ně tak jsem to chtě­la a je skvě­lé sly­šet, že je to v tom vidět. Co je nave­nek šťast­né a doko­na­lé, může mít uvnitř slzy a nedostatky.

Čas­to pře­mýš­lím nad lid­mi ve svém oko­lí, nad jejich pro­je­vy a činy. A uvě­do­mu­ju si, jak málo víme o moti­va­ci dokon­ce i svých nej­bliž­ších. Kaž­dý čin nebo slo­vo můžou mít růz­né význa­my, zále­ží na úhlu pohle­du. To jsem se sna­ži­la v romá­nu vystih­nout. Vel­mi mě bavi­lo nahléd­nout do hla­vy dal­ší posta­vy a podí­vat se na pro­ži­tou situ­a­ci nový­ma oči­ma a zku­sit ji vylo­žit z per­spek­ti­vy jiné­ho pře­svěd­če­ní a pova­hy. Tak vzni­ka­ly jed­not­li­vé kon­flik­ty mezi posta­va­mi. A ješ­tě zají­ma­věj­ší to bylo, když dané pře­svěd­če­ní vznik­lo z mimo­zem­ské kul­tu­ry, kte­rá má výraz­ně jiný hod­no­to­vý žeb­ří­ček. Je to svým způ­so­bem boře­ní před­sud­ků, nasta­vo­vá­ní zrca­dla lidem ohled­ně cho­vá­ní lid­stva. Ale neboj­te se, Kchrat a jeho kul­tu­ra nejsou o nic doko­na­lej­ší než lidé. To zrca­dlo je vzá­jem­né, aby to byla ješ­tě vět­ší legrace.

Přes­to­že v Nejas­ných hra­ni­cích není nou­ze o napě­tí a akci, tak jejich jádro pod­le mě tkví ve spo­le­čen­ském pře­sa­hu. Mezi­kul­tur­ní kon­flik­ty i vyko­ře­ně­ní člo­vě­ka v cizím pro­stře­dí jsou v tvém romá­nu výraz­ný­mi moti­vy. Bylo pro tebe důle­ži­té do pří­bě­hu dostat i tuto linku?

Mys­lím, že tohle bylo od začát­ku moje hlav­ní téma. Napě­tí a akce jsou pro mě spí­še koře­ním kni­hy než hlav­ní pří­sa­dou. Do kni­hy se pro­mí­tá spous­ta zají­ma­vých fak­tů, kte­ré jsem během psa­ní někde zaslech­la nebo vidě­la. Jed­ním z nich je i závěr z jed­né stu­die, že člo­věk zavře­ný ve věze­ní není scho­pen po urči­té době své věze­ní opus­tit. Tuším, že se tam mlu­vi­lo o sed­mi nebo osmi letech, pro­to Erin strá­vi­la mezi mimo­zem­skou civi­li­za­cí šest let. Chtě­la jsem, aby to bylo na hraně.

Při­jde mi, že i když jsou mno­hé posta­vy romá­nu pře­svěd­če­ny o svých prav­dách, ty jako autor­ka nechá­váš na čte­ná­řích, aby sami roz­hod­li, kdo je v prá­vu. Sna­žíš se o tenhle více­stran­ný pohled záměr­ně, nebo máš sama za sebe jasno?

Dělám to záměr­ně. Na začát­ku to vznik­lo samo­vol­ně. Zkrát­ka jsem nevě­dě­la, co se při­ho­di­lo, že Erin ztros­ko­ta­la. Pát­ra­la jsem spo­lu s ní, ale postup­ně se mi myš­len­ka, že něco zůsta­ne ne úpl­ně vyře­še­né, zalí­bi­la nato­lik, že už to tam zůsta­lo. Kaž­dé posta­vě jsem necha­la její prav­du. V reál­ném svě­tě se také mnoh­dy spous­tu věcí nedo­zví­me a závěr si musí­me udě­lat sami. Navíc se sna­žím, aby posta­vy neby­ly čer­no­bí­lé, stej­ně jako lidé kolem nás. Někdo je skvě­lý uči­tel, ale doma to s dospí­va­jí­cí­mi dět­mi vůbec nezvlá­dá a cho­vá se jako idi­ot. Tako­vé jsem chtě­la i své posta­vy. Něco jim jde a jin­dy zazmat­ku­jí a něco poka­zí. Kdo je bez chy­by, hoď kame­nem. A ty, čte­ná­ři, roz­třiď si je sám na padou­chy a kla­ďa­se pod­le toho, kolik činů při­dáš na kte­rou mis­ku vah.

Když jsem Nejas­né hra­ni­ce četl, čas­to jsem si díky atmo­sfé­ře vzpo­mněl na sérii Expan­ze nebo také na Star Trek, ale ten pochy­bo­vač­ný a lid­sky chy­bu­jí­cí v Deep Spa­ce Nine. Měla jsi při psa­ní cyk­lu Kchrat něja­ké tako­vé inspi­rač­ní zdroje?

Jsem fanou­šek Star Tre­ku a Star Wars. Ale ty fil­my a seri­á­ly jsem vidě­la dlou­ho před Kchra­tem. Zno­vu jsem se na ně nedí­va­la. Kro­mě toho, že s dět­mi na to nebyl čas, jsem se také nechtě­la nechat ovliv­nit ničím kon­krét­ním. Necha­la jsem si jen mat­né vzpo­mín­ky na někte­ré scé­ny, kte­ré bůhví­proč v hla­vě uvíz­ly. Spíš poci­ty a dojmy než celé pří­běhy nebo zápletky.

Jas­něj­ší inspi­ra­ci má ale jed­na kapi­to­la, před jejímž napsá­ním jsem se díva­la na film Tele­fon­ní bud­ka. Ten geni­ál­ní dia­log a jed­no­du­chá, při­tom však pro­pra­co­va­ná scé­na mě nato­lik uhra­nu­ly, že jsem si řek­la, že by bylo skvě­lé něko­ho tro­chu podu­sit tře­ba v malé lodi ve vesmíru…

Jak už jsme nazna­či­li, Nejas­né hra­ni­ce mají podti­tul Prv­ní román z cyk­lu Kchrat, z čehož je jas­né, že jde o sou­část vět­ší­ho cel­ku. Dočká­me se tedy v dohled­né době dal­ších dílů?

Já věřím, že ano. Před­běž­ný plán je tako­vý, že dru­hý díl by měl vyjít letos na pod­zim. On je s tím prv­ním vel­mi těs­ně svá­za­ný, tak­že je tře­ba, aby vyšly krát­ce po sobě. K tomu mám v šuplí­ku dal­ší dokon­če­né romá­ny a nove­ly. Na dal­ších pří­bě­zích pra­cu­ju. Někte­ré roz­ví­je­jí hlav­ní dějo­vou lin­ku, s níž se čte­ná­ři sezná­mí v Nejas­ných hra­ni­cích, jiné by měly být samo­stat­ný­mi pří­běhy někte­ré z ved­lej­ších postav.