Původně byla vaše knížka vymyšlená úplně jinak a měla i jiný název. Měla se jmenovat Dózovaná klobása a byl to jakýsi slovníček…

Ano! Naše rodi­na totiž mlu­vi­la doce­la spe­ci­fic­kou řečí a až poz­dě­ji jsem zjis­til, že mno­ho ter­mí­nů, kte­ré jsme doma běž­ně pou­ží­va­li, nikdo dal­ší nezná.

Například?

Tře­ba babó­cat, céprat, čmon­dat nebo cumploch. Fuspudňa! Pedi­no­vat! Pedi­no­vat vyja­dřu­je sna­hu zasa­ho­vat do něče­ho, co dělá­te, bez vaše­ho sou­hla­su. Vět­ši­nou se říká Nepe­di­nuj! Tedy nestr­kej do toho nos.

Dnes bychom řekli „dávat nevyžádané rady“?

Spíš stát něko­mu za zad­kem a blbě mu do toho kecat. Ale budiž. Raj­ču­la je mís­to v neu­tě­še­ném sta­vu, sefro­vat zna­me­ná mru­čet si pod vou­sy. Špo­ňa je tro­cha něče­ho v teku­tém sta­vu. Kudyš tro­cha něče­ho v tuhém sta­vu, tře­ba jako kousek.

Stačí!

Aha, i redak­tor kni­hy u vás v nakla­da­tel­ství mi celou tuhle část kni­hy vyškr­tl! Nako­nec tedy nemá­me slov­ní­ček, ale máme vyprá­vě­ní o mojí rodi­ně, kte­ré začí­ná ve chví­li Arm­stron­go­va při­stá­ní na Měsí­ci a kon­čí na sklon­ku sedm­de­sá­tých let a ve kte­rém hra­je zásad­ní roli Brno.

Co je ta zmíněná Dózovaná klobása?

To je jed­na his­tor­ka z brněn­ské­ho veletr­hu. Na jakém­si stán­ku tam pro­dá­va­li klo­bá­sy a nad tím stán­kem stál nápis „Dózo­va­ná klo­bá­sa“. Byla to scvrk­lá klo­bá­sa a my jsme samo­zřej­mě mudro­va­li nad tím, jaká tech­ni­ka ucho­vá­vá­ní potra­vin je to dózo­vá­ní, do jaké dózy a na jak dlou­ho se klo­bá­sy zaví­ra­jí. Muse­la tam být dló­ho, když je takhle dózo­va­ná, říka­li jsme si. Klo­bá­su jsme dáv­no sněd­li, život šel dál, ale čas od času někdo v rodi­ně při­po­mněl záha­du dózo­va­né klo­bá­sy. Po tři­ce­ti letech mi to došlo. Nejde o způ­sob kon­zer­va­ce, ale o Brno! Byla to dou­zo­va­ná klo­bá­sa. Pro­to­že se v Brně řek­ne dló­ho, řek­ne se i dózo­va­ná. A ten nebo­hý stán­kař to napsal fone­tic­ky. Tohle zjiš­tě­ní, to pro mě byla úpl­ná nir­vá­na. Při­je­tí Brna a mé brněn­ské historie.

Před třemi lety jste v Hostu vydal zcela vážnou knihu Interhelpo, jste autorem knihy o brexitu. A teď tahle vtipnost — jak se to stalo?

Těs­ně před­tím, než napl­no vypuk­la pan­de­mie covi­du, jsem odle­těl z Lon­dý­na do Indie. A pro­to­že mám v lon­dýn­ském bytě psa, povo­lal jsem svo­ji mámu, aby mi toho psa hlí­da­la. Z Indie jsem se ješ­tě zvlá­dl vrá­tit, jenomže když jsem dojel domů, vyhlá­si­la Bri­tá­nie loc­kdown, všech­na leta­dla zůsta­la na zemi a na čty­ři měsí­ce jsem s tou svo­jí mámou zůstal uvěz­ně­ný ve svém bytě. Abych se nezbláz­nil, cho­dil jsem den­ně na bal­kon, sedl jsem si tam zaba­le­ný do bun­dy a psal jsem.

Doba chemlonová má i svoji vlastivědnou hodnotu. Začíná v Rybářské ulici v Brně…

Tam jsem se naro­dil, krát­ce poté posta­vi­li kou­sek odtud v duchu soci­a­lis­tic­ké­ho bru­ta­lis­mu hotel Voro­něž. Byd­le­li jsme v pavla­čo­vém bytě, kde kaž­dý viděl kaž­dé­mu do talí­ře, záchod byl jen ven­ku na pavla­či. A když jed­nou v zimě zamr­zl v tom zácho­dě odpad a jeho obsah začal téct vrchem, sou­dru­zi nám pora­di­li, abychom celou zimu cho­di­li na záchod prá­vě do hote­lu Voro­něž. Kníž­ka pokra­ču­je na Les­né, popi­su­je Divi­šo­vu čtvrť, Kamen­ný vrch, ves­ni­ci u Brna jmé­nem Zbraslav — kam se ovšem nesmí dostat, pro­to­že tam žije spous­ta pří­buz­ných. A pak výle­ty do zahra­ni­čí. Tam, kam se dalo za soci­a­lis­mu jet. K Bal­tu jsme nejez­di­li, babič­ka řek­la, že tam fóká. Tudíž zbý­va­lo Rumun­sko. Autem. Se sta­nem. Rumun­sko bylo opro­ti Čes­ko­slo­ven­sku ješ­tě zao­sta­lej­ší. Tak­že se stá­va­lo, že jsme trá­vi­li dovo­le­nou ve sta­nu, kte­rý vlast­ně nebyl náš. V noci jsme při­je­li, posta­vi­li ho, a ješ­tě než jsme vůbec stih­li vstát, kolem už stá­la hor­da míst­ních, kte­ří ten stan chtě­li kou­pit, v Rumun­sku nic tako­vé­ho k sehná­ní neby­lo. Po pěti hodi­nách poby­tu, z nichž jsme čty­ři a půl pro­spa­li, jsme stan pro­da­li, jeho noví maji­te­lé si ho způ­sob­ně při­kry­li ige­li­tem, aby na něj neka­pa­la míza ze stro­mů, a o týden si pro­dlou­ži­li dovo­le­nou, aby odjíž­dě­li až ve chví­li, kdy jsme odjíž­dě­li my, a stan si tak moh­li koneč­ně odvézt.

Je to nostalgická kniha?

Ne.

Musel jste se hlídat, aby nebyla? Umím si představit, že na dětství člověk vzpomíná s jistou dávkou sentimentu běžně, bez ohledu na to, v jaké době se odehrávalo.

Hod­no­ce­ní té doby mám zce­la jas­né. Spíš jsem napsal iro­nii, výsměch. Vez­mě­te si tře­ba tuhle situ­a­ci: naše rodi­na své­po­mo­cí posta­vi­la cha­tič­ku na Kamen­ném vrchu v dnes již nee­xis­tu­jí­cí zahrád­kář­ské kolo­nii a kou­sek od ní ved­la tra­sa Grand Prix. Když se jely závo­dy, pod cha­tou tábo­ři­li turis­té z východ­ní­ho Němec­ka. Pak závo­dy skon­či­ly, turis­té odje­li a my jsme cho­di­li vybí­rat odpad­ky. Jed­nou jsme si s dědeč­kem při­vsta­li, abychom tam byli první.

Co jste v těch odpadcích hledali?

Tře­ba zava­řo­va­cí skle­ni­ce s víč­kem na závit. U nás byly k dostá­ní jen tako­vé, na kte­ré se víč­ko nará­že­lo. Nebo ige­li­to­vé taš­ky s nápi­sem. To byl poklad, kte­rý se pak hrdě nosil. Nebo jsem jed­nou našel pla­to na šest vají­ček! My jsme běž­ně nosi­li ze samo­ob­slu­hy domů vajíč­ka v papí­ro­vém pyt­lí­ku a byl to hazard, kolik se jich roz­bi­je. A tam leže­lo měk­če­né pla­tíč­ko, na kte­ré sice někdo šlá­pl, ale já jsem to opra­vil a naše rodi­na ho pak ješ­tě mno­ho let pou­ží­va­la a rado­va­la se z něho! Před­stav­te si to!

V tom není sentiment?

V tom je děsi­vost té doby. Sta­rý pán vez­me vnu­ka brzy ráno, aby jim nic neu­teklo, pře­bí­rat hro­ma­dy odpad­ků. A při­jde mu to doce­la nor­mál­ní. Potře­bu­je­te něco kou­pit a v obcho­dě vám řek­nou: Nemá­me, zeptej­te se příští týden nebo za měsíc. Nebo: Nemá­me, to vůbec necho­dí. Když jsem zatou­žil po péřo­vé bun­dě, naše rodi­na si muse­la poří­dit husy a vykr­mit je, aby bylo peří. A ten rok, co se krmi­ly husy, se para­lel­ně shá­něl dlou­hý zip, dru­ky a šus­ťá­ko­vi­na. Bar­vu jsem si nemohl vybrat ani náho­dou, pros­tě bere­me, co je. Na dru­hou stra­nu ta radost, když jste něco koneč­ně sehna­li nebo zís­ka­li, ta byla obrovská.

Pro koho je Doba chemlonová? Kdo je její čtenář?

Asi člo­věk z Brna, mož­ná člo­věk mé gene­ra­ce. Ale poba­vit se u Doby che­mlo­no­vé může i někdo, kdo tu dobu neza­žil, ale doká­že i přes komic­ký roz­měr kni­hy vidět mize­rii té doby.

Připadá mi, že ta kniha může rezonovat i proto, že popisuje úplně obyčejný život úplně obyčejné rodiny v šedé zóně — žádní prominenti, žádní disidenti, prostě běžná rodina.

Prá­vě. Slo­vo disi­dent asi moje rodi­na ani nezna­la. Doba che­mlo­no­vá je popis živo­ta, jehož cílem bylo posta­vit cha­tu a sehnat embéč­ko, žád­né vyš­ší ambi­ce neměl. Zrůd­nost reži­mu stá­la prá­vě na tom, že drti­vá vět­ši­na lidí víc nechtěla.