Když jsem Zpěv straky četl poprvé jako rukopis, potěšilo mě, že Henika se nesnaží svět měnit mečem a krví, ale snaží se pomáhat obyčejným lidem. Zdá se mi, že ve fantasy je toto neobvyklé a téma léčení a péče čekalo právě na vás. Proč jste se mu rozhodla věnovat?
Téma léčení mě provází od útlého věku, takže jeho zařazení do psaní je pro mě jen přirozený vývoj. Maminka pracovala jako porodní asistentka, já za ní chodila do práce, kde jsem si hrála, že razítkuju recepty, řadím karty, měřím tlak, dávám injekce. Prostředí bílých plášťů pro mě bylo jako pro jiné děti hřiště. Dokonce když jsem byla jako dítě hospitalizovaná, brečela jsem den před propuštěním místo při nástupu.
Z toho jasně vyplynulo, že to bude i mým povoláním. Po gymnáziu jsem vystudovala obor radiologický asistent. A později jsem se dostala také k homeopatii, která mi dala zase jiný pohled na lidské nemoci.
Nyní pracuju jako radiologická asistentka v nemocnici. A mám svou práci opravdu ráda. Fascinuje mě ten nikdy nekončící ruch nemocničního prostředí, který se jen v noci trochu zpomalí, a přece při tlumených světlech a tichých rozhovorech tady pokračují vítězství a prohry nad smrtí. A právě to řeší i hlavní postava knihy Henika.
Musím říct, že pro mě bylo osvěžující číst o hrdince, která není náctiletá, ale vlastně stále hledá své místo ve světě, což je vlastně věčné a obecně lidské téma. Můžete prozradit, pro jakého čtenáře jste Zpěv straky psala?
Přiznám se, že když Heniku píšu, nemám před sebou obraz čtenáře, kterému je určena, ale obraz knihy, kterou bych si já sama ráda přečetla. A toho se držím. Všechno ostatní musí pryč. Je pro mě důležité přenést do příběhu myšlenku, pointu. Snad i nějaké poselství. Chci, aby příběh, byť v žánru fantasy, byl logický. Chtěla jsem napsat knihu, která bez zbytečného sentimentu a s minimem slov dokáže ve čtenáři navodit takový ten hořkosladký pocit. Něco je v pořádku, ale něco není a nikdy nebude. A my se s tím musíme vyrovnat. Přesně tak, jako je to v našich skutečných životech.
Přijde mi, že ve Zpěvu straky zpracováváte mnohá témata hrdinské fantasy ženským a feministickým pohledem. Hlas dostávají oběti bitev, utlačované a využívané ženy i lidé, kteří neměli v životě mnoho štěstí a příběhy o nich často mlčí. Je to něco, co do textu vkládáte záměrně, nebo to jen vyplynulo z děje?
Vždycky jsem obdivovala velkou statečnost. Ať už u hrdinů smyšlených, nebo skutečných, kladla jsem si otázky, jak moc statečná bych byla v určité situaci já. A tak nějak jsem se soustředila na ty, kteří do té „bitvy“ nešli s dokonalou výbavou. Prostě před nějakou situaci byli postaveni. Bez výcviku, bez zvláštního nadání, bez dokonalých zbraní. V jediném okamžiku se museli rozhodnout, jak se zachovají. To je to, co obdivuju, nad čím se zamýšlím. Takže ano, záměrně se věnuju těm hrdinům, kteří jsou mimo světla reflektorů. Z Pána prstenů jsem měla vždy nejraději Sama Křepelku.
Jakoby na pozadí příběhu hlavních postav se odehrává také neméně důležitý příběh země, která se propadá do posedlosti zbrojením a upozaďuje vše ostatní — péči o druhé, vědu i umění. Je to téma, ke kterému vás inspiroval reálný svět?
V té době, kdy jsem Heniku psala, tak ne. Mám pocit, že to byla spíš předtucha, a to mě až děsí. Celá linka toho, co se děje v zemi, měla být původně jen kulisou pro ty „malé velké“ příběhy „malých velkých“ hrdinů.
V čem se ale nechávám inspirovat jsou lidé a jejich neuvěřitelně různorodé povahy. V knize jsem chtěla ukázat mimo jiné vztah rodiče a dítěte z mnoha úhlů pohledu a pro to je mi reálný svět inspirací.
Zpěv straky má také celkem netradiční strukturu, kdy se prolínají jednotlivé povídky s mezihrami a společně tvoří celistvý příběh. Co vás vedlo právě k takovému řešení?
Mám ráda, když něco prožívám s hrdiny, když jsem jako spisovatel nebo čtenář „u toho“. A taky se mi líbí, když se někde objeví dvě zdánlivě nesouvisející nitky, které se o pár stehů dál propletou a vznikne originální a předem neodhadnutelný vzor. A právě proto jsem zvolila tento způsob vyprávění, aby čtenář nasál esenci i vedlejších postav, aby byl u toho, když začal nebo se nějak vyvinul jejich příběh. A byl třeba i zvědavý, jak to souvisí s hlavním dějem a s hlavní hrdinkou.
Snad neprozradím příliš, když řeknu, že po dočtení románu zůstanou čtenářům otázky, na které odpověď nedostanou. Nabízí se tedy dotaz, zda chystáte pokračování příběhu?
To, co mělo být kulisou, se ještě před dopsáním prvního dílu ukázalo jako téma samo o sobě, betačtenáři si říkali o víc informací, takže jsem velmi brzy po dopsání Zpěvu straky začala pracovat na druhém dílu a už jsem za polovinou. Příběh země, toho, co a proč se v ní děje, dostává větší prostor a Henika je tím, ať chce nebo nechce, pohlcena. Na ni i na čtenáře čeká velké překvapení.
