„Z oce­ně­ní Stát­ní cenou za lite­ra­tu­ru mám samo­zřej­mě vel­kou radost. Když jsem se tu zprá­vu dozvě­dě­la, cíti­la jsem se ovšem tro­chu nepa­t­řič­ně, pro­to­že tak­to význam­ná cena se pře­ce udě­lu­je za celo­ži­vot­ní dílo – a já mám v úmys­lu ješ­tě pár knih napsat. Uklid­ni­lo mě tepr­ve, že mi byla udě­le­na před­ně za román Bílá Voda, kte­rý pro mě osob­ně zna­me­ná oprav­du hod­ně. Totiž celou deká­du strá­ve­nou pro­mýš­le­ním osob­ní duchov­ní ces­ty pro­plé­ta­jí­cí se tu těs­ně­ji, tu vol­ně­ji s pří­běhy a myš­len­ka­mi postav, kte­ré v kni­ze vystu­pu­jí. Díky tomu je to pro mě oprav­du jaký­si vrchol dosa­vad­ní­ho lite­rár­ní­ho úsi­lí a těší mě, že to tedy podob­ně nahlí­že­la i odbor­ná poro­ta. Navíc pova­žu­ji za pozo­ru­hod­né a potě­ši­tel­né, že za více než dva­cet let novo­do­bé exis­ten­ce putu­je tato cena do rukou – tepr­ve tře­tí – ženy. Beru to tedy nejen jako oce­ně­ní své­ho posled­ní­ho romá­nu, potaž­mo toho, jakým způ­so­bem (snad) při­spí­vá k nápra­vě minu­lých křivd. Ale také jako refle­xi sku­teč­nos­ti, že na čes­ké lite­rár­ní scé­ně půso­bí sil­ná a dnes už nepře­hléd­nu­tel­ná gene­ra­ce spi­so­va­te­lek, kte­rá oso­bi­tým způ­so­bem oslo­vu­je sou­čas­nou čes­kou spo­leč­nost,“ říká k oce­ně­ní Kate­ři­na Tučková.

Vel­kou udá­los­tí byly už i před­cho­zí kni­hy Kate­ři­ny Tuč­ko­vé, kte­rá na lite­rár­ní scé­nu vstou­pi­la v roce 2009 romá­nem Vyhná­ní Ger­ty Schni­rch o odsu­nu Něm­ců z Brna a o brněn­ském pocho­du smr­ti. Při­po­me­nu­tí udá­los­tí pro­střed­nic­tvím romá­nu vyvo­la­lo sil­né emo­ce a i díky tomu v roce 2015 brněn­ští před­sta­vi­te­lé schvá­li­li a pode­psa­li Dekla­ra­ci smí­ře­ní a spo­leč­né budouc­nos­ti, v níž se omlu­vi­li za divo­ký odsun Něm­ců v posled­ním roce dru­hé svě­to­vé války.
O tři roky poz­dě­ji pak násle­do­val román Žít­kov­ské bohy­ně pojed­ná­va­jí­cí o osu­du léči­te­lek z Morav­ských Kopa­nic. Za obě kni­hy autor­ka zís­ka­la cenu Mag­ne­sia Lite­ra a také Cenu za svo­bo­du, demo­kra­cii a lid­ská prá­va, kte­rou jí v roce 2017 udě­lil Ústav pro stu­di­um tota­lit­ních režimů.

Násle­do­va­la kni­ha Fab­ri­ka, pří­běh jed­no­ho z nej­vý­znam­něj­ších brněn­ských tex­til­ních pod­ni­ka­te­lů Johan­na Hein­ri­cha Offer­man­na, jež vyšla u pří­le­ži­tos­ti výsta­vy Brno – morav­ský Man­ches­ter. V roce 2018 pak Tuč­ko­vá vyda­la diva­del­ní hru Vit­ka, vol­ně inspi­ro­va­nou osu­dem skla­da­tel­ky a diri­gent­ky Vítěz­sla­vy Kap­rá­lo­vé. Hra měla ve stej­ném roce pre­mi­é­ru v brněn­ském Diva­dle Husa na provázku.

Dosud posled­ním romá­nem Kate­ři­ny Tuč­ko­vé je Bílá Voda. Kni­ha vyšla letos v dub­nu, vzbu­di­la mimo­řád­nou pozor­nost a oka­mži­tě po vydá­ní se dosta­la na prv­ní mís­to žeb­říč­ku nej­pro­dá­va­něj­ší belet­rie sesta­vo­va­né­ho Sva­zem čes­kých knih­kup­ců a nakla­da­te­lů, kde se udr­že­la nepře­tr­ži­tě dva­cet týd­nů. Zatím se pro­da­lo 75 tisíc kusů. A nyní se dočka­la mimo­řád­né­ho ocenění.

Cel­kem Kate­ři­na Tuč­ko­vá pro­da­la už 350 tisíc výtis­ků tiš­tě­ných knih. Pat­ří k nej­ob­lí­be­něj­ším čes­kým spi­so­va­tel­kám, ve svých kni­hách zkou­má pře­hlí­že­ná téma­ta a jejich psa­ní před­chá­ze­jí důklad­né rešer­še archiv­ních mate­ri­á­lů. Dává hlas pře­de­vším ženám, kte­ré pro­ži­ly těž­ké život­ní osu­dy. Její kni­hy také zřej­mě při­spě­ly k nástu­pu dal­ších výraz­ných čes­kých autorek.

„Stát­ní cena není pou­ze ohod­no­ce­ním umě­lec­ké kva­li­ty, ale také ges­tem, jímž se stát hlá­sí k hod­no­tám, kte­ré dílo repre­zen­tu­je. V pří­pa­dě Bílé vody Kate­ři­ny Tuč­ko­vé je to napří­klad rov­no­práv­nost mužů a žen, odmí­tá­ní mocen­ské­ho útla­ku a jaké­ko­liv dis­kri­mi­na­ce. A bylo by nej­lep­ším oce­ně­ním této kni­hy, kdy­by tyto hod­no­ty náš stát nejen osla­vo­val, ale na všech úrov­ních se jimi také řídil,“ říká u pří­le­ži­tos­ti udě­le­ní ceny šéf­re­dak­tor nakla­da­tel­ství Host Miroslav Balaštík.

Foto­gra­fie: © David Konečný