Co pro vás bylo impulzem k napsání knihy?

Zají­mal mě člo­věk, kte­rý v pře­mí­ře exakt­ních infor­ma­cí ztra­tí sebe sama. 

Mys­lím si, že žád­ný člo­věk se v prů­bě­hu své­ho živo­ta nevy­hne základ­ním onto­lo­gic­kým otáz­kám týka­jí­cím se naše­ho smys­lu a bytí ve svě­tě. V živo­tě pri­mi­tiv­ní­ho člo­vě­ka nee­xis­to­va­la náho­da. Vše pod­lé­ha­lo vyš­ší­mu smys­lu, kte­rý byl nad­řa­ze­ný lid­ské vůli, a žilo se tak s neu­stá­lým transcen­den­tál­ním pře­sa­hem. S roz­vo­jem inte­lek­tu začal ved­le toho­to mystic­ko-ira­ci­o­nál­ní­ho názo­ru sílit také proud kri­tic­ko-raci­o­nál­ní. Nej­vět­ší výzvou pro evrop­skou filo­zo­fii bylo to, co se s tako­vou leh­kos­tí poved­lo na Výcho­dě — obě tyto zdán­li­vě pro­ti­chůd­né ten­den­ce sjed­no­tit a vytvo­řit z nich živo­ta­schop­nou myš­len­ko­vou syn­té­zu. Tato sna­ha dosáh­la své­ho vrcho­lu v rene­sanč­ním novo­pla­to­nis­mu, ale se vzrůs­ta­jí­cí osla­vou rozu­mu se ten­to mystic­ký náhled ze západ­ní­ho myš­len­ko­vé­ho dis­kur­zu vytrá­cí. Sna­hu o syn­té­zu nahra­di­la důsled­ná sepa­ra­ce jed­not­li­vých věd­ních obo­rů a strikt­ní oddě­le­ní ratia od nábo­žen­ství. Novo­do­bý vědec se vědo­mě vydě­lil z pří­ro­dy, upřel svě­tu duchov­ní roz­měr a nahra­dil jej deter­mi­nis­mem a mate­ma­tic­kým pří­rod­ním záko­nem. Stal se z něj pře­mýš­le­jí­cí pozo­ro­va­tel, niko­li pro­ží­va­jí­cí účast­ník. Kri­tic­ký rozum sou­stře­dil pou­ze na to, co se dá zvá­žit a změ­řit, říze­ný trou­fa­lým před­po­kla­dem, že exis­tu­je pou­ze to, co je pozna­tel­né naši­mi smys­ly. Tím­to důsled­ným oddě­le­ním ducha od hmo­ty vytvo­řil boles­ti­vou trh­li­nu v lid­ské duši, kte­rou ješ­tě více pro­hlou­bi­la prů­mys­lo­vá revo­lu­ce. Ze svě­ta pře­hl­ce­né­ho tech­nic­ký­mi vyná­le­zy se plí­ži­vě vytra­til zázrak. A prá­vě zázrak je jed­ním z klí­čo­vých slov mého romá­nu, jehož děj jsem zasa­di­la do Pra­hy začát­ku dva­cá­té­ho století. 

Proč jste děj zasadila právě do tohoto období? Které aspekty tehdejšího hledání sebe sama vás zaujaly?

Způ­so­by, jak se před­vá­leč­ný bohach­ti­vý člo­věk vyrov­ná­val se svo­jí smr­tel­nos­tí, se od dneš­ní doby pří­liš neli­ší. Exis­ten­ci­ál­ní úzkost zahá­něl člen­stvím v okul­tis­tic­kých spol­cích, navště­vo­val Svo­bod­nou ško­lu věd her­me­tic­kých, bral hodi­ny prak­tic­ké magie nebo expe­ri­men­to­val s dro­ga­mi. Z širo­ké nabíd­ky samozva­ných duchov­ních vůd­ců a mágů, kte­ří z pod­hou­bí dušev­ní mar­nos­ti vyrost­li jako hou­by po deš­ti, si zvo­lil vět­ši­nou toho, kdo sli­bo­val nej­vět­ší zázra­ky, a nechal se jím s dět­skou beze­lstnos­tí vést k osví­ce­ní. Jako můry se k duchov­ní­mu svět­lu slé­tá­va­li uměl­ci. Novin­kou byl nábo­žen­ský syn­kre­tismus. V době, kdy alchy­mie a her­me­tis­mus pro­ží­va­ly svůj úpa­dek, vstou­pi­la na duchov­ní scé­nu cha­risma­tic­ká guru Hele­na Pet­rov­na Bla­vat­sky a oto­či­la oči všech lač­ní­cích po transcen­den­ci k dosud pře­hlí­že­né­mu Výcho­du. Suve­rén­ní nástup její­ho teo­so­fic­ké­ho hnu­tí byl jako prud­ká rána do zátyl­ku zeno­vou holí. Výstřed­ní žena s tatar­ský­mi rysy sezná­mi­la civi­li­zo­va­ný svět s myš­len­ka­mi budd­his­mu a hin­du­is­mu, západ­ní dis­kurz obo­ha­ti­la o vege­ta­ri­án­ství, pohřeb žehem či kar­ma­no­vý zákon. Sen­zač­ní­mu při­je­tí se těšil i záhad­ný meta­fy­zic­ký tělo­cvik, kte­rý sli­bo­val to, po čem kaž­dý okul­tis­ta tou­ží — naby­tí zázrač­ných schop­nos­tí zva­ných sidd­hi. Kavá­ren­ští eso­te­ri­ci začí­na­li lavi­no­vi­tě obje­vo­vat jógu. 

Román rozvíjíte ve dvou různých dějových liniích. Můžete přiblížit, o čem vyprávějí?

Prv­ní linie sle­du­je osu­dy čle­nů praž­ské teo­so­fic­ké buň­ky. Zchud­lý šlech­tic Loren­zo Alfon­so Bom­bar­di a rakous­ký Žid Fried­rich Ecs­tein spo­leč­ně dou­fa­jí, že jim indic­ká pra­xe dopo­mů­že ke kari­ér­ní­mu postu­pu na duchov­ním žeb­říč­ku a dopře­je jim kýže­ný transcen­den­tál­ní pře­sah, jehož zatím dosa­hu­jí pou­ze nadu­ží­vá­ním drog a kru­tý­mi sebe­po­ško­zu­jí­cí­mi prak­ti­ka­mi. Jejich duchov­ním žákem se stá­vá neú­spěš­ný malíř Adá­mek, před nímž leží neleh­ký úkol: jak zná­zor­nit nová téma­ta, kte­rá do umě­ní vná­ší východ­ní mystika?

Dru­há linie je věno­va­ná novo­pac­ké spi­ri­tist­ce Sva­ta­vě, ze kte­ré se poté, co se muse­la nedob­ro­vol­ně pře­stě­ho­vat do Pra­hy, stá­vá mimo­řád­ně potent­ní médi­um dis­po­nu­jí­cí celou šká­lou divo­tvo­rec­kých schop­nos­tí. Oko­lí začne její nezem­ské dary brzy zne­u­ží­vat a z mla­dé ženy se pro­ti její vůli stá­vá popu­lár­ní vari­et­ní hvězda.

Jejich osu­dy se pro­tnou v pro­za­ic­kém pro­stře­dí vau­de­villu, kde se Sva­ta­va chys­tá pomě­řit své para­nor­mál­ní síly se slav­ným ame­ric­kým kou­zel­ní­kem sna­ží­cím se doká­zat, že média, kte­rá vza­la showbyz­nys úto­kem, pod­vá­dě­jí. Jejím tre­né­rem se nesta­ne nikdo men­ší než uprch­lý indic­ký mesi­áš. Ten nej­vět­ší život­ní sou­boj ji však tepr­ve čeká.

Dějové linie jste odlišila nejen obsahem, ale také formou. Co vás k tomu vedlo?

Román jsem roz­dě­li­la do dvou čás­tí, kte­ré se od sebe for­mál­ně liší. Poměr mezi jejich dél­ka­mi by se dal při­rov­nat ke zla­té­mu řezu. Prv­ní čás­ti Čas bláz­na, nazva­né po stej­no­jmen­né taro­to­vé kar­tě, domi­nu­je lin­ka praž­ských teo­so­fů. Jejich pří­běh ctí žánr kla­sic­ké­ho okul­tis­tic­ké­ho romá­nu z magic­ké Pra­hy. Hemží se bizar­ní­mi posta­va­mi a je psán květ­na­tým sty­lem libu­jí­cím si v čet­ných odboč­kách uvá­dě­jí­cích čte­ná­ře do dobo­vé­ho duchov­ní­ho a umě­lec­ké­ho kon­tex­tu, při­čemž mystic­ká téma­ta vyklá­dá pomo­cí iko­no­gra­fic­kých roz­bo­rů sou­do­bých děl. O duchov­nu se více dis­ku­tu­je, než by se pro­ží­va­lo. Mysti­ka je ucho­pe­ná inte­lek­tu­ál­ně a prak­ti­ku­je se ve výluč­ně muž­ském pro­stře­dí. Dějo­vá linie sle­du­jí­cí osu­dy tří okul­tis­tů tak uka­zu­je muž­ský (rozu­mo­vý) pří­stup ke světu.

Název dru­hé čás­ti — Z Mar­su — se vzta­hu­je k pla­ne­tě, kte­rá se mezi spi­ri­tis­tic­ký­mi médii těši­la vel­ké obli­bě. Mars byl jed­nou z nej­po­pu­lár­něj­ších desti­na­cí ast­rál­ní­ho ces­to­vá­ní a před­lo­hou řady medij­ních děl. Také odka­zu­je k trans­for­ma­ci, jíž hlav­ní hrdin­ka pro­chá­zí, kdy se její duše navra­cí z bez­bře­hos­ti ducha zpát­ky na zem, do těla. Lin­ka Sva­ta­vy je pro­žit­ko­vá (žen­ská, ira­ci­o­nál­ní). Koša­tý sloh stří­dá nad­ča­so­vý ryt­mic­ký text zkou­ma­jí­cí otáz­ky základ­ní­ho lid­ské­ho údě­lu, hle­dá­ní sebe sama a napl­ně­ní vlast­ní­ho poten­ci­á­lu, kte­ré se v žar­go­nu mysti­ky nazý­vá sebe­re­a­li­za­cí. Sná­ší čte­ná­ře z transcen­den­tál­ních výšin zpát­ky k sobě, stej­ně jako se řečiš­tě slov slé­vá do úspor­ných bás­ní. V této čás­ti se napl­no pro­je­ví nedo­sta­teč­nost slov, pokud se dotý­ka­jí tak křeh­ké­ho téma­tu, jako je mysti­ka. Z ved­lej­ších postav, repre­zen­tu­jí­cích out­si­de­ry a luna­ti­ky, se stá­va­jí hlav­ní hrdi­no­vé romá­nu. Na zákla­dě jejich pří­bě­hu sle­du­je­me, jak se muž­ský a žen­ský prin­cip postup­ně slé­va­jí v jeden kom­ple­men­tár­ní celek. Hle­dá­ní stře­du je ostat­ně leit­mo­ti­vem celé knihy. 

Popsala jste velmi odlišné styly psaní. Cítila jste se v některém lépe? Narážela jste při psaní na nějaké potíže?

Jak už jsem se zmí­ni­la, prv­ní část, kte­rá je více fak­to­gra­fic­ká a dějo­vá, chá­pu jako půdo­rys, na němž jsem vysta­vě­la oddíl Z Mar­su. Prá­ci před­chá­ze­la čet­ba před­vá­leč­né duchov­ní lite­ra­tu­ry, dobo­vých spi­ri­tis­tic­kých časo­pi­sů i prv­ních západ­ních učeb­nic jógy. Ved­le toho jsem stu­do­va­la uměl­ce deka­den­ce a avant­gar­dy, kte­ré zlá­ka­la mysti­ka nebo se na duchov­ní vlně, stej­ně jako jed­na z mých romá­no­vých postav, ale­spoň s gustem svez­li. Květ­na­tý styl Času bláz­na má odrá­žet dobo­vou dik­ci. Nepo­pi­ra­tel­ná žva­ni­vost baro­na Bom­bar­di­ho je zase výsled­kem jeho nijak neskrý­va­né závis­los­ti na kokainu. 

Napro­ti tomu styl dru­hé čás­ti, zjed­no­du­še­ně řeče­no, pra­me­nil ze mě. S nad­sáz­kou by se dalo říci, že vzni­kal tak, jak tvo­ři­li spi­ri­tis­tič­tí uměl­ci — medij­ním způ­so­bem. Vel­kou roli při psa­ní hrá­la také elek­tro­nic­ká taneč­ní hud­ba, jejíž poslech byl nedíl­nou sou­čás­tí tvůr­čí­ho pro­ce­su. Mož­ná prá­vě jí vdě­čím za to, že se mi text začal auto­ma­tic­ky sklá­dat do ryt­mic­kých cel­ků. Mimo­cho­dem, ryt­mus byl vždyc­ky důle­ži­tým fak­to­rem při dosa­ho­vá­ní roz­ší­ře­ných sta­vů vědomí. 

Oba sty­ly psa­ní dob­ře odrá­že­jí moji osob­nost, ve kte­ré se snou­bí vědec­ký zájem s potře­bou spi­ri­tu­ál­ní­ho pře­sa­hu a auten­tic­ké zku­še­nos­ti spo­lu se smys­lem pro humor. Ani jeden z nich mi pro­to neči­nil vět­ší potíže. 

Jakou roli hraje v knize umění, jež jste teď několikrát zmínila a k němuž máte jako historička umění blízko?

Vel­kou. V romá­nu sle­du­ju vývoj umě­ní od popis­né­ho sym­bo­lis­mu k čis­té abs­trak­ci, což se for­mál­ně odrá­ží i v postup­né pro­mě­ně jazy­ka vyprá­vě­ní. Pou­ka­zu­ju na roz­díl mezi deka­dent­ním pří­stu­pem ke svě­tu, kte­rý se pro­je­vu­je pasiv­ním úni­kem z rea­li­ty, lite­rár­ní doslov­nos­tí a sen­ti­men­tem k zašlým civi­li­za­cím, a avant­gar­dou, jež nový svět pomo­cí revo­luč­ních výtvar­ných pro­střed­ků nao­pak aktiv­ně vytvá­ří. Zají­ma­li mě uměl­ci prv­ní deká­dy dva­cá­té­ho sto­le­tí, kte­ří čeli­li novým duchov­ním výzvám. Muse­li stvo­řit iko­no­gra­fii pro duchov­ní téma­ta, kte­rá do západ­ní­ho kon­tex­tu vnes­la východ­ní mysti­ka. Zača­li malo­vat bohy s loto­so­vý­ma oči­ma, zná­zor­ňo­va­li medi­ta­ci, na svých obra­zech roz­svě­ce­li čak­ry… S vel­kým potě­še­ním jsem také poupra­vi­la ději­ny moder­ní­ho umě­ní a za prv­ní­ho abs­trakt­ní­ho uměl­ce jsem ozna­či­la ženu. V prů­bě­hu psa­ní jsem ale zjis­ti­la, že moje mysti­fi­ka­ce není zas tak dale­ko od prav­dy, pro­to­že nedáv­no obje­ve­ná švéd­ská malíř­ka a teo­so­f­ka Hil­ma af Klint tvo­ři­la abs­trakt­ně mno­ho let před Kan­din­skym, Mon­dri­a­nem a Malevičem.

Aktivně se věnujete studiu a praxi jógy, pravidelně navštěvujete Indii. Čím si vás Indie a jóga získaly?

Jóga je ces­tou k celist­vos­ti. Sjed­no­cu­je to, co jsme si na Zápa­dě zvyk­li vní­mat v kon­tras­tech — pev­nost s uvol­ně­nos­tí, stá­lost s pro­měn­li­vos­tí, kaž­do­den­nost s nená­bo­žen­skou spi­ri­tu­a­li­tou. Mís­to doko­na­los­ti hle­dá rov­no­váhu. Mís­to sna­hy někým být nás učí při­jmout se tako­ví, jací jsme. A o tom je i Sva­ta­vin pří­běh. O návra­tu k sobě, o odva­ze být sám sebou. Za všech okol­nos­tí. Tady a teď.

Pokud mám být kon­krét­něj­ší, jóga je vytří­be­nou tech­ni­kou prá­ce s mys­lí. Od západ­ní psy­cho­te­ra­pie se liší tím, že mysl tva­ru­je skr­ze tělo, a to za pomo­ci kou­zel­ně jed­no­du­ché­ho nástro­je, kte­rým je náš dech.

V sou­čas­né době se může­me setkat s nej­růz­něj­ší­mi inter­pre­ta­ce­mi jógy — od sofis­ti­ko­va­né­ho pří­stu­pu až po instant­ní ezo­te­rii nebo pros­tý tělo­cvik. Pro­to je s ní spo­je­na řada před­sud­ků. Jak se říká, kaž­dý uči­tel si najde své­ho žáka. Stej­ně jako hrdi­no­vé mého romá­nu musí­me i my v tom­to odvět­ví bed­li­vě roz­li­šo­vat mezi kou­zel­ní­ky a sva­tý­mi.

Co se týká Indie, popr­vé jsem se tam vypra­vi­la po dokon­če­ní uni­ver­zi­ty. Odje­la jsem sama s ote­vře­nou leten­kou a zůsta­la nece­lý rok. Od té doby jsem se do Indie něko­li­krát vrá­ti­la, napo­sle­dy v roce 2020, kdy jsem absol­vo­va­la uči­tel­ský výcvik u A. G. a Ind­ry Moha­no­vých, přímých žáků zakla­da­te­le moder­ní indic­ké jógy Tiru­ma­laie Krishna­ma­cha­ryi. Při té pří­le­ži­tos­ti jsem také navští­vi­la chát­ra­jí­cí síd­lo teo­so­fic­ké spo­leč­nos­ti v Adyar­du, o kte­rém píšu ve své knize.

Inspiroval vás k sepsání Svatavina příběhu váš vlastní příběh hledání sebe sama?

V kni­ze píšu, že náš život pro­bí­há v kotou­lech malých smr­tí. I já si tedy stá­le ohma­tá­vám svůj střed. Ide­ál­ním sta­vem bytí je pro mě dyna­mic­ký klid.

Foto­gra­fie: © Lucie Fenclová