Spatřil jsem svou tvář: kniha, která po pěti stech letech připomíná první obeplutí zeměkoule, první chvíle, kdy si lidé uvědomili, že když poplují pořád dopředu, vrátí se zpět. To je samo o sobě mimořádně silné existenciální zjištění. Proto sis tenhle moment vybral k tomu, abys o něm napsal novou sbírku?
Velká Magalhãesova výprava uzavřela do kruhu všechny naše objevitelské cesty, které odjakživa sebevědomě míří kupředu. Představuji si ten silný okamžik, když se zbídačených osmnáct námořníků z původní 274členné posádky vrátilo do španělského Sanlúcaru z opačné strany, než z jaké před třemi lety vyplouvali. Uviděli „celý svět“. Co to pro ně znamenalo, kromě totálního vyčerpání a podílu na zisku z dovezeného hřebíčku a vanilky? Během své pouti narazili na nepředstavitelné skutečnosti, navštívili desítky ostrovů, čelili obrovskému náporu jiné reality. Museli se denně smiřovat s novými věcmi, přírodními rozmanitostmi, šokujícími zvyklostmi jiných kultur, a zároveň si při tom všem možná chvílemi povšimli, jak podobná si je lidská podstata. Možná v těch odlišnostech nakonec spatřili svou tvář a byli překvapeni stejně jako domorodci, když pohlédli do malých zrcátek, která jim Evropané přivezli jako dary.
Ta epochální cesta není prosta řady jemných tragikomických rozměrů. Lidé objevili jinakost a stejnost zároveň, zjistili, že planeta nemá okraje, a tedy spočinutí, a naše cesty se tak budou v jistém smyslu už navždy stáčet do kruhu. Možná se domnívali, že teď právě zjistili všechno podstatné, a zároveň možná tušili, že v jistém pohledu se nic tak převratného nestalo… Že svět vlastně objevit nelze.
Jsi znám jako básník se soustředěním na intimní prostory, v předposlední knize jsi pracoval s prvky z mytologie, eposů, nyní tě inspirovala zpráva o prvním obeplutí Země. Jsou naše minulost a naše zemská realita jen jiným uchopením těchto intimních prostorů? Myslím to tak, jestli vnímáš v nové knize jako takový prostor celou Zemi?
Nikdy jsem moc nerozuměl tomu mechanickému dělení prostoru na intimní a veřejný, zdá se mi umělé a sám nevím, kudy by měla vést hranice. Je to prostě tak, že tahle sbírka je jakousi fiktivní cestou neznámé posádky na neznámých lodích do neznámých končin v neznámé době. Nešlo mi o časové či prostorové souřadnice, ale o situaci samu — lidé konfrontovaní s neznámem a zaujímající k němu vztah. Lidé přistižení v grotesce svých neschopností i schopností. Což je stejně tak intimní jako veřejný příběh.
Neskrýváš inspiraci zprávou, která se o první plavbě kolem světa zachovala. Čím tě nejvíc zaujala?
Pokud si člověk přečte dochovanou zprávu o první cestě kolem světa, sepsanou jedním z osmnácti přeživších, italským dobrodruhem Antoniem Pigafettou, užasne. Předně se jedná o velice silné umělecké dílo, byť bezděčné, neboť zpráva vznikala jako pouhé „hlášení“ představenému rytířského řádu, jehož byl Pigafetta členem. Vzniklo však spontánní a živé vyprávění, plné půvabných neobratností, které ovšem jen umocňují panoptikálnost líčených dějů a obrazů. Pigafetta je všímavý k bizarním i absurdním okolnostem, je plný naivity i cynismu, svěží fantazie, kterou si vypomáhá tam, kde se před ním otevírá nová realita. Je popisný i surreálný, chvíli umanutě věcný, chvíli baronprášilovsky rozmáchlý. A dohromady vytváří přesvědčivý tragikomický obraz o ubohosti i neutuchající vůli a o občasných záblescích velikosti, které se ukrývají v lidském stvoření.
Když ohledáváš takhle důsledně naši minulost, co ti běží hlavou o pět set let později? Jaké otázky vyvstávají? Jakou tvář jsi při psaní knihy spatřil ty?
Souvisí to s dalším úžasem, který ve mně Pigafettova zpráva vyvolala. Připomíná totiž neslitovně a zřetelně naši dobu. Pět set let jako by neznamenalo nic. Je tu stále tatáž neovladatelná potřeba přisvojit si to, co nám ještě nepatří. Jako bychom k tomu nemohli najít klidný poměr. Jinakost v nás vyvolává neklid, který se rychle mění v agresivitu. Setkání s neznámým člověkem je stále největším nebezpečím ohrožujícím naše jistoty. Už tím, že jsme, jako bychom prohlubovali strašnou samotu toho druhého. Jsme přesvědčeni o vlastní vyspělosti přesně tam, kde si počínáme nízce. Nepřestáváme přitom věřit, že nás dokáže proměnit láska a milost. A nemůžeme se zastavit. Po přečtení téhle zprávy jsem sedl a začal psát jakousi anonymní tragikomickou plavbu světem, v níž vystupují pouze blíže neurčené „naše lodě“.
Kniha je v první části „Papoušci v zrcadlech“ vlastně svérázným lodním deníkem, ke kterému pak tvoří protipól skladba „Přetížená loď“. Jaká část vznikla dřív a kdy tě napadlo to složit právě takhle?
Obě části vznikaly paralelně. Tu první tvoří zhruba čtyřicet kratších básní, skládajících se postupně do imaginárního příběhu bláznivého putování, vedeného lidskými běsy, vírou, hladem, krutostí, fantazií, hamižností a nečekanými okamžiky krásy. Ta druhá je tvořena jednou básní reflektující šílenou cestu vykonanou před pěti sty lety Pigafettou a jeho souputníky.
Dne 8. září 1522 se změnilo lidské vnímání světa, zjistili jsme, že začíná i končí v každém bodě. Tvoje kniha byla uvedena na den přesně o pět set let později na Skleněné louce v Brně. Podnikneš s ní nějakou cestu kolem světa?
Mimochodem: toho vskutku neobyčejného výročí si u nás téměř nikdo nevšiml. Snad proto, že jsme takoví suchozemci. Ve školách slouží Magalhãesova výprava většinou coby doklad velkého vzepětí lidských schopností a nezadržitelného vývoje. Kdyby se na školách učila i Pigafettova zpráva, která je u nás skoro zapomenuta, celá událost by zřejmě ztratila svoji jednoznačnost. A člověk by mohl ostřeji spatřit svou tvář…
Moje kniha byla uvedena postupně v Brně, Olomouci a Praze a v Ostravě. Pak se „naše lodě“ vrátí do Brna, kde budu číst 25. října v bytě zesnulého básníka Zena Kaprála. Ten byt, ve kterém jsem byl naposledy ještě za Zenova života, se nedávno proměnil v Rezidenci Café Kaprál, kde se teď začaly konat literární večery. Trochu mi připomíná loď, neboť loď se ukrývá ve všem.
Fotografie: © Jan Bartoš
