Bude­me blo­go­vat? Ale jo, může­me to zkusit.

Tak tedy.

Občas jsem jako nádo­ba úzkos­ti. Nebo… moje žena tvr­dí, že nejsem, pro­to­že výraz „nádo­ba“ pod­le ní zna­čí, že to člo­věk drží v sobě, pod poklič­kou. Tak­že jest­li mám být upřím­ný, jsem spíš ced­ník úzkosti.

A zrov­na dnes to ze mě uni­ká nej­spíš o něco víc než obvykle, pro­to­že jsem v USA a bytí kde­ko­li jin­de než doma mi váž­ně nejde. Při­le­těl jsem vče­ra, jeli­kož si jis­tí lidé pochyb­né­ho úsud­ku z ame­ric­ké­ho nakla­da­tel­ství, kte­ré vydá­vá mé kni­hy, objed­na­li mou malič­kost na kniž­ní veletrh v Chi­ca­gu, aniž by jim v tom někdo civi­li­zo­va­ný zabrá­nil. Tak­že teď budu v růz­ných kon­fe­renč­ních míst­nos­tech pro­mlou­vat svou nej­lep­ší ang­lič­ti­nou odpo­slou­cha­nou z Fre­sh Prin­ce k lidem, kte­ří si nej­spíš ve val­né vět­ši­ně pří­pa­dů pomys­lí, že pře­ce byli dosta­teč­ně vytres­tá­ni už při čte­ní těch knížek.

Je 6.15 míst­ní­ho času, ale zatím to tady před­či­lo má oče­ká­vá­ní. Ale­spoň se sna­žím si to namlu­vit. Zatím jsem si vlast­ně sti­hl pro­jít jen zhru­ba sed­mi či osmi dru­hy úzkos­ti. Vět­ši­na z nich se vzta­ho­va­la k fak­tu, že neu­mím spát, když má rodi­na není nablíz­ku. Zato jim tatáž situ­a­ce neči­ní pro­blém, nao­pak ji zvlá­da­jí na výbor­nou. Už mi stih­li napsat, jakou měli ráno všich­ni radost, že džus ješ­tě není vypi­tý jako obvykle. A já nedo­ká­žu ani usnout bez těch nesku­teč­ně ledo­vých nohou své ženy, kte­ré mi běha­jí po lýt­kách jako dvě vever­ky namo­če­né v teku­tém dusí­ku, pokaž­dé když se dra­há ve spán­ku oto­čí. Člo­věk si na to zvyk­ne. No a bez dětí mi to nejde o nic líp, hote­lo­vá postel je navíc moc měk­ká, tak­že jsem se musel jít v noci zeptat na recep­ci, jest­li nema­jí něja­ké lego, kte­ré bych si mohl zastr­kat na různá mís­ta pod prostěradlo.

Když to vez­mu kolem a kolem, nijak zvlášť mi nejde ani to byd­le­ní v hote­lu. Vět­ši­nu doby si při­pa­dám, jako bych se vlou­dil do exklu­ziv­ní­ho klu­bu na faleš­né dokla­dy, a je jen otáz­kou času, než mě ost­ra­ha odha­lí NEBO než se uká­že, že všich­ni ostat­ní hos­té jsou ve sku­teč­nos­ti upíři.

V novém pro­stře­dí se navíc špat­ně ori­en­tu­ju, ale o tom už jsme mlu­vi­li. Nedáv­no v našem míst­ním recyk­lač­ním stře­dis­ku pro­ho­di­li kon­tej­ner na papír s kon­tej­ne­rem na plast, což mi totál­ně podě­la­lo celý násle­du­jí­cí týden.

Taky těž­ko sná­ším pásmo­vou nemoc.

A káva je tu tako­vá vodová.

A nema­jí tu švéd­ský Netflix.

A navíc se doce­la bojím létá­ní a teď mám letět pět­krát během dese­ti dní. (Jest­li umřu, chtěl bych, pokud by to nebyl moc vel­ký pro­blém, aby kněz zakon­čil pohřeb skan­do­vá­ním: „Dru­há stra­no, jsi připravená?“)

Tak­že… tak.

Vymě­ni­li jsme si se ženou pár zpráv a navrh­la mi, že bych o tom mohl „tře­ba napsat blog nebo něco“, pro­to­že byla pod­le vše­ho zane­prázd­ně­ná. A tak píšu.

Zdroj: http://​www​.fredri​kbackman​.com


Dal­ší při­zná­ní Fredri­ka Backma­na najde­te ve čtvr­tek 6. čer­ven­ce na Sche­fi­ko­vě blo­gu.
Pro pře­hled a účast v sou­tě­ži o kni­hy Co by můj syn měl vědět o svě­těMed­vě­dín sle­duj­te face­book naše­ho nakladatelství.