Budeme blogovat? Ale jo, můžeme to zkusit.
Tak tedy.
Občas jsem jako nádoba úzkosti. Nebo… moje žena tvrdí, že nejsem, protože výraz „nádoba“ podle ní značí, že to člověk drží v sobě, pod pokličkou. Takže jestli mám být upřímný, jsem spíš cedník úzkosti.
A zrovna dnes to ze mě uniká nejspíš o něco víc než obvykle, protože jsem v USA a bytí kdekoli jinde než doma mi vážně nejde. Přiletěl jsem včera, jelikož si jistí lidé pochybného úsudku z amerického nakladatelství, které vydává mé knihy, objednali mou maličkost na knižní veletrh v Chicagu, aniž by jim v tom někdo civilizovaný zabránil. Takže teď budu v různých konferenčních místnostech promlouvat svou nejlepší angličtinou odposlouchanou z Fresh Prince k lidem, kteří si nejspíš ve valné většině případů pomyslí, že přece byli dostatečně vytrestáni už při čtení těch knížek.
Je 6.15 místního času, ale zatím to tady předčilo má očekávání. Alespoň se snažím si to namluvit. Zatím jsem si vlastně stihl projít jen zhruba sedmi či osmi druhy úzkosti. Většina z nich se vztahovala k faktu, že neumím spát, když má rodina není nablízku. Zato jim tatáž situace nečiní problém, naopak ji zvládají na výbornou. Už mi stihli napsat, jakou měli ráno všichni radost, že džus ještě není vypitý jako obvykle. A já nedokážu ani usnout bez těch neskutečně ledových nohou své ženy, které mi běhají po lýtkách jako dvě veverky namočené v tekutém dusíku, pokaždé když se drahá ve spánku otočí. Člověk si na to zvykne. No a bez dětí mi to nejde o nic líp, hotelová postel je navíc moc měkká, takže jsem se musel jít v noci zeptat na recepci, jestli nemají nějaké lego, které bych si mohl zastrkat na různá místa pod prostěradlo.
Když to vezmu kolem a kolem, nijak zvlášť mi nejde ani to bydlení v hotelu. Většinu doby si připadám, jako bych se vloudil do exkluzivního klubu na falešné doklady, a je jen otázkou času, než mě ostraha odhalí NEBO než se ukáže, že všichni ostatní hosté jsou ve skutečnosti upíři.
V novém prostředí se navíc špatně orientuju, ale o tom už jsme mluvili. Nedávno v našem místním recyklačním středisku prohodili kontejner na papír s kontejnerem na plast, což mi totálně podělalo celý následující týden.
Taky těžko snáším pásmovou nemoc.
A káva je tu taková vodová.
A nemají tu švédský Netflix.
A navíc se docela bojím létání a teď mám letět pětkrát během deseti dní. (Jestli umřu, chtěl bych, pokud by to nebyl moc velký problém, aby kněz zakončil pohřeb skandováním: „Druhá strano, jsi připravená?“)
Takže… tak.
Vyměnili jsme si se ženou pár zpráv a navrhla mi, že bych o tom mohl „třeba napsat blog nebo něco“, protože byla podle všeho zaneprázdněná. A tak píšu.
Zdroj: http://www.fredrikbackman.com
Další přiznání Fredrika Backmana najdete ve čtvrtek 6. července na Schefikově blogu.
Pro přehled a účast v soutěži o knihy Co by můj syn měl vědět o světě a Medvědín sledujte facebook našeho nakladatelství.