Do mexického města Monterrey přijel po válce obchodník s korkem jménem Arno a jeho žena Ilse. Segovia se s nimi setkala, oni jí vyprávěli svůj příběh a ona, přestože zrovna pracovala na Šepotu včel, se rozhodla, že mu musí vtisknout literární podobu. Napsala Jantarové slzy a právě Ilse s Arnem jsou jejich ústředními postavami. V jejich osudech se autorka vrací do válečných let ve městě Königsberg, česky Královec.
Východopruský Královec je území, se kterým velká historie hrála ping-pong: krátce byl součástí velkého Ruska, pak připadl Německé říši, za druhé světové války se stal cílem rozsáhlého britského bombardování jako strategický přístav hitlerovského Německa, v roce 1945 připadl Sovětskému svazu.
Vyprávět příběhy obyčejných lidí
Jenomže za každou velkou historií jsou osudy malých obyčejných lidí — kdo změří jejich utrpení, kdo popíše jejich strádání, kdo rozhodne, jestli byli na té dobré, nebo špatné straně, když jejich jedinou touhou bylo přežít a ochránit své blízké?
Právě to je možná největším úkolem literatury, vyprávět příběhy rodin, do jejichž života zasáhla rozhodnutí politiků a generálů nejdrtivěji. Jako v případě Ilse a Arna.
Ilse vyrostla na statku nedaleko Königsbergu, chodívala do stodoly poslouchat pohádky, které jí těsně před vypuknutím války vyprávěl polský nádeník Janusz, pohádky o obléhaném království v Baltském moři, odkud se vylévají jantarové slzy truchlící královny. Nikdo netuší, jak důležité a prorocké tyto pohádky jsou.
Arno poprvé viděl Hitlera na přehlídce armády v Königsbergu, otec si ho tehdy vysadil na ramena, nadšený skandováním zfanatizovaného davu, Arno si živě pamatuje tanky, jak ty obrovské mechanické hračky asi fungují?
Hitlerovy sliby
Mohl malý Arno tušit, co ho čeká v ruinách bombardovaného města, když jeho otec po hospodářské krizi vkládal tolik naděje právě do Hitlera?
„Hitlerovy sliby rezonovaly v mladých srdcích, která toužila po pomstě a po sjednocení starého Německa, která chtěla, aby germánský lid, rozptýlený za ztracenými hranicemi staré říše — v Sudetech, v Porýní, v Memelu, na německých územích Západního Pruska, jež svět vytrvale nazýval Polskem —, znovu získal svou čest,“ vysvětluje autorka v jednom z dialogů postav v Jantarových slzách, protože souvislost velkých dějin a malých lidských osudů může téct i protiproudem — a právě touhy a zklamání těch nejobyčejnějších lidí vynášejí do politiky ty, kteří pak mají moc rozpoutat válku nebo ji zastavit.
Příběh o těch, kteří se ocitli v soukolí dějin
Jantarové slzy se odehrávají na pozadí historie druhé světové války, mnohem víc jsou ale příběhem o bezmoci těch, kteří se ocitli v soukolí dějin, a o naději, že milovat můžeme i dějinám navzdory.
Proč by měl čtenář v evropském prostoru zahlcený příběhy z druhé světové války sahat po další takové knize?
Králova hora
Právě perspektiva spisovatelky z opačné strany zeměkoule dělá z Jantarových slz tak silný román, zaměřený na lidskost a plný pochopení pro ty, kdo umožnili Hitlerovi uchvátit moc, aby jí pak sami byli zcela bezmocně vláčeni Evropou. Ostatně „kdyby se historie vyučovala formou příběhu, nikdy by nebyla zapomenuta“, říkal Kipling a Segovia tuhle větu ráda připomíná.
To, že Königsberg a Monterrey znamená v překladu totéž, totiž Králova hora, zní možná jako kouzlo, ale Ilse i Arno, po tom všem, co prožili, na kouzla jistě věří. Ostatně fakt, že oba bombardování Königsbergu přežili a založili rodinu (první tři děti se narodily po válce v Německu a další dvě potom v Mexiku), je také tak trochu zázrak.
