Daniela Orlando (1977) překládá z angličtiny hlavně fantastiku a odborné i populárně-naučné knihy z oblasti humanitních věd, příležitostně také filmové titulky. Na jejím monitoru se tím pádem střídá moderní fantasy jako Andělíčkář od Nicka Harkawaye a Zoo City od Lauren Beukesové s historiografickými knihami typu Lenin ve vlaku od Catherine Merridaleové nebo lyrickými zápisky Patricka Leigha Fermora z jeho velké pěší túry napříč Evropou Čas darů a Mezi lesem a vodou.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Kromě nevyhnutelné ranní kávy jednoznačně hudba. Málokdy se stane, že bych potřebovala k práci ticho, snad jenom u veršů, kdy mi pomáhá přeříkávat si jednotlivé varianty nahlas (nebo aspoň frustrovaně skřípat zuby), ale těch naštěstí nemívám v překládaných textech moc. Z aktuálních desek si poslední dobou nejčastěji pouštím Big|Brave nebo Annu von Hausswolff a těším se na jaro, kdy má svoji novinku vydat Vera Sola a hlavně hvězdní tuzemští Manon meurt. K procházce na čerstvém vzduchu se občas musím přemlouvat, zato hudba mě spolehlivě nakopne vždycky. Spíš mě ale musejí od počítače odtrhávat, když ne vyloženě silou, tak aspoň hodně důrazným: „Kdys byla naposledy venku?“
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Překládání je pro mě jedna z těch vysněných prací — abych parafrázovala klasika — v suchu a teple, při nichž není zapotřebí zvedat nic těžšího než třiapůlkilové souborné vydání Shakespearova díla. Umožnilo mi podílet se na českých verzích knih hned několika mých oblíbených autorů a zužitkovat angličtinu, k níž kdovíproč odmala tíhnu. Na druhou stranu už se skoro nedokážu začíst do překladových titulů jinak než se stejným odstupem, s jakým si procházím svoje překlady před odevzdáním nebo při redigování, čímž ovšem čtenářský zážitek trpí, a tak v češtině čtu hlavně původní tvorbu. A pojmy „dovolená“ nebo „úspory“ pro mě v podstatě ztratily veškerý význam v jakémkoli jazyce.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? / Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
U jedné z prvních zakázek jsem málem odevzdala překlad obsahující zmínku o válce s Otomany, ale kolegyně, jíž se text mezitím dostal do ruky, trefně poznamenala, že ti by se nejspíš ani nezvedli z gauče, natož aby vytáhli do boje. Ve finální verzi už vystupovali pod správným českým názvem „Osmani“. Jinak se samozřejmě chytám za hlavu vždycky, když mi jazyková redaktorka pošle opoznámkovaný překlad, ale už jsem se tomu naučila smát. I upřímně míněná snaha o co nejlepší překladatelské řešení vás může v pracovní horečce dovést k něčemu, z čeho se zpětně vyklube pěkná konina. Člověk si to jenom musí pokorně připustit a tiše doufat, že mu nikdy nevydají překlad nezredigovaný.
Na čem zrovna pracujete?
Právě jsem odevzdala druhý díl nejnovější trilogie Williama Gibsona, kde jsem s jistou trémou převzala štafetu po Pavlu Bakičovi, a pro Host dokončuju poslední díl krvavé ságy o makových válkách od R. F. Kuangové. Pak mě čeká buď knížka Yellowface (Nažluto), ve které si Kuangová podává — pro změnu vesměs realisticky — soudobou literární branži, nebo třetí část série o Skandarovi a krvelačných jednorožcích od A. F. Steadmanové. Ta je určená hlavně mladším čtenářům, ale nadchla i mě a doufám, že se ji podaří vydat v češtině celou.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Určitě Gideon Devátou a další díly série Zapečetěná hrobka v překladu Alžběty Lexové. Nikdo vám nezlomí srdce s takovou chutí a s tak krásně černým humorem jako Tamsyn Muirová.
