Malice podle slovníku znamená „zlost“, ale ne ve smyslu hněvu. Jde spíš o jakousi koncentraci zla — hodně zla je zlost. Slovo malice navíc v názvu často nesou příběhy (filmy, knihy) určitého specifického typu, skoro žánru: začínají nenápadně, až nevinně, ale vyvinou se v cosi zlověstného. Sledují jisté příznačné zlo, které nespočívá ani tak ve fyzickém násilí, jako spíš v jakési kombinaci psychologického teroru a vpravdě ďábelských, démonických sil. V anglickém kontextu slovo malice takto běžně funguje a je všem okamžitě srozumitelné.
Hledání českého názvu
Osobně nevím o žádném českém ekvivalentu. Hezký překlad by byl „zlovolnost“ či „zlovůle“, jenže to zní archaicky a trochu směšně, takže mi to připadalo nepoužitelné. Uvažoval jsem také o slovu „zlo“ (to používá i Jungmann v českém překladu Ztraceného ráje citovaném na začátku knihy). Nakonec jsem ho však přece jen zavrhl, protože se mi zdálo současně moc abstraktní a také příliš návodné (malice chápu spíš jako označení typu příběhu než toho, o co v příběhu jde, kdežto „zlo“ je prostě a jednoduše pojmenování toho, kdo v příběhu vystupuje).
Takže jsem se přiklonil ke slovu „moc“. Připadá mi méně návodné a současně konkrétnější. Navíc podle mě v sobě výraz „moc“ obsahuje plíživost a intriky. Kromě toho také z hlediska čirého boje o moc platí, že účel světí prostředky, a tedy jakýkoliv prostředek, včetně démonických, zásvětních sil, je použitelný.
Význam slov malice a moc tedy není v žádném případě identický, ale do značné míry se překrývá.
Slovo „moc“ se mi navíc líbilo také proto, že opravdu právě o moc v příběhu jde, což se prokazuje s každým dalším dílem. V zásadě se jedná o válku dvou stran o to, kdo získá moc nad světem.
Kolegové v zahraničí — soudě podle cizojazyčných titulů knihy — také příliš nevěděli, jak se slovem malice naložit. Německy román vyšel rovněž pod názvem Macht (Moc), a jestli si dobře vzpomínám, tak v polštině také.
Slovo „zloba“ jsem musel zavrhnout, protože čtvrtý díl se jmenuje Wrath, což budu patrně překládat jako Hněv — a mít v sérii dvě knihy s tak podobným názvem (Zloba a Hněv) není vhodné.
Nebylo to snadné rozhodnutí a nezbývá než doufat, že ho čtenáři přijmou. Jako překladatel mohu říct, že název je sice důležitý, ale mně mnohem víc záleží na „zbytku“ překladu — jak se čte, jak plyne, jak věrně vystihuje originál. Pevně doufám, že po této stránce je překlad pro čtenáře v pořádku.
