Já se prostě musím zeptat: proč pojmenovat knihu o výtvarnících po borovici? A co je to borovice blatka?
Blatka je středoevropský endemit. Jak říká pan Salák, který ji nějakých padesát let sází a ochraňuje ji, je to šampion v úspěšném živoření. Znáte novelu Jeana Giona Muž, který sázel stromy? V osobě pana Saláka máme v Krušnohoří někoho podobného. Nemá jich zas tolik jako Gionův hrdina, ale o každém stromku vede po desetiletí podrobné záznamy s grafy, tabulkami, kresbami, fotografiemi… Kromě toho maluje architektonické návrhy pro systém dvanácti fantaskních zemí, prováděl botanický a kartografický výzkum území, jež požírala velkorypadla… Dělá toho spoustu, ty borovice jsou jen nejviditelnější.
Čím si vás tzv. art brut získal?
Art brut mě zas tak moc nezajímá. Zajímají mě lidé, kteří ho vytvářejí. Řada výtvarníků, se kterými v knize mluvím, ale art brut snad ani nedělá. Jednou to jsou neumělé obrázky srnek, jindy zásadní konceptuální projekty s přesahem do krajinářství a etologie. To první mě může potěšit, druhé nadchnout. Ale nechávám se nadchnout zejména samotnými tvůrci. Nenapsal jsem knihu o umění, ale o lidech.
Zpovídaní malíři jsou — jak říká i podtitul — trochu zapomenutí, není snadné je najít jako ty galerijní. Jak jste je našel?
Nejsem línej a vím, že když chci objevit něco skutečně zásadního, na internetu to nenajdu. O těch nejsilnějších malířích a malířkách z mé knihy byste dosud na webu nenašel jedinou zmínku. Neměli výstavu, nestáli o ni, o jejich tvorbě někdy nevěděl vůbec nikdo, opravdu nikdo. Jak jsem je našel? Potkal jsem je na svých cestách, dostal jsem tip od společného známého, věděl jsem o nich už dřív. Jsem hodně v pohybu a myslím si, že jen tak se dá potkat skutečný svět.
Bylo složité je přesvědčit k rozhovorům, aby se otevřeli?
Nebylo to složité. Mám lidi rád, navázali jsme přátelství a oni zaznamenali, s jakým respektem k nim přistupuju. Chtěl jsem jim naslouchat, potřeboval jsem znát okolnosti vzniku jednotlivých děl, byl jsem trpělivý, netlačil jsem na pilu. S panem Salákem jsem například prvních pár dní mluvil „jen“ o těch borovicích. A pak se najednou začalo ukazovat, že toho dělá mnohem víc.
Píšete, že nechtějí vystavovat, netvoří pro galerie a výstavní síně. Co pro tyto výtvarníky tedy tvorba znamená?
Někteří vystavovat chtějí, jiným je to jedno, každopádně nedělají nic pro to, aby se tak stalo. A velmi často si nevěří, paní Vijačková donedávna svými fascinujícími kresbami z JZD a z pošty z přelomu padesátých a šedesátých let topila v kamnech. A pan Salák měl své malby uložené pod mnohacentimetrovou vrstvou prachu, nikdo je tedy neviděl dlouhá desetiletí. Co pro ně tvorba znamená? Mnohem víc než možnost prezentovat se. Je to jejich zázemí, domov, je to jejich svět. Ten, ve kterém se pohybují fyzicky, je tu někdy jen proto, aby mohl existovat ten druhý, tedy vlastně první.
A co znamená pro jejich okolí?
Jak kdy. Pár mých přátel z knihy Muž, který sází borovici blatku v podstatě ani žádné okolí nemá, jsou to městští nebo venkovští samotáři. Jindy je to naopak i určitý způsob komunikace s nejbližšími.
Snad se to tak dá říct: uhranulo vás nějaké dílo některého ze zpovídaných výtvarníků? Měl jste umělecký zážitek?
Ano, měl jsem spoustu zážitků. Třeba pan Straka z Železných hor, který má svůj barák pomalovaný naivistickými malbami stromů, hor a jelenů. Kromě toho, že je lidový výtvarník, je i muzikant. Sbírá elektrofonické varhany (má jich myslím pět) a kytary (zhruba patnáct). Loňskou zimu pro ty kytary, mnohé z nich nefunkční, vystavěl takové domečky. Vlastní rukou jim vytvořil futrály z klacíků a lepenky, navrch vše polepil vystřihanými omyvatelnými ubrusy, které užívala na venkově už moje babička. Je to jaksi vznešeně krásné, trochu mi to připomíná artefakty, co dělá v Kanadě Lumír Hladík: sarkofág ze vzácných látek a jiných blyštivých materiálů nechá v divočině roztrhat medvědy. Je to studeně krásné a zneklidňující. Pan Straka to udělal jako ryze účelovou záležitost. Někdo by snad namítl, že stavět celou zimu domečky pro nehrající kytary postrádá smysl. Ale on tomu ten smysl dal. Když mi dvěma prsty přehrával jednoduchou melodii na svých varhanách, byl při tom pohrouženě šťastný. Zahlédl jsem v tu chvíli osvobozující moc umění.
Rozhovor vedl Zdeněk Staszek, redaktor populárně-naučné a odborné literatury.