„Dva lidé, kte­ří se ocit­nou spo­lu v situ­a­ci, již kaž­dý z nich pro­ží­vá a řeší odliš­ně, mohou mít lec­kdy o tom dru­hém úpl­ně špat­nou před­sta­vu,“ vysvět­lu­je autor­ka před­po­klad, s nímž do psa­ní své novin­ky šla. Kro­mě ori­gi­nál­ní for­my půso­bí tex­ty Simo­ny Boha­té plně a auten­tic­ky hlav­ně díky tomu, jak autor­ka doká­že pra­co­vat s jazy­kem a skr­ze něj mode­lo­vat posta­vy. „Jedi­ný způ­sob psa­ní, kte­rý umím, je pro­žít pří­běh, vlézt si do postav a žít jejich život. Je to tak, že když se sejdou děl­ní­ci ráno na stav­bě, jsem ta stav­ba, jsem všich­ni dohro­ma­dy, smr­dím chlas­tem, odha­zu­ju vaj­gly do škar­py a film se roz­je­de, jako když navá­že­te vlnu do ple­ta­cí­ho stro­je a nasta­ví­te správ­ný vzor. Dokud se to nepře­trh­ne, zapi­su­ju všech­no, co se při­ho­dí. Baví mě slang a jsem ráda, když obje­vím jed­no správ­né slo­vo, kte­ré nahra­dí uke­ca­ný odsta­vec. Dřít psa­ní neu­mím, pře­tr­že­ný fil­mo­vý pás musím sle­pit, abych se moh­la dívat a zapi­so­vat dál,“ při­bli­žu­je způ­sob své tvor­by. Ostat­ně vizu­ál­ní umě­ní nebo hud­ba jsou jí blíz­ké podob­ně jako lite­ra­tu­ra, píše pís­ňo­vé tex­ty a s man­že­lem pro­vo­zu­je designo­vou díl­nu, něja­kou dobu stu­do­va­la na Jež­ko­vě kon­zer­va­to­ři obor scé­nář a pís­ňo­vý text.

Ne kaž­dé­ho ve Zba­bě­lých hrdi­nech musí mít čte­nář rád — urči­té posta­vy autor­ka vymo­de­lo­va­la jako zba­bě­lé, pasiv­ní, poho­dl­né nebo pod­lé. „Někte­ré posta­vy mám ráda, jiné ne, ale to není pod­stat­né. Důle­ži­té je, abych našla jejich jazyk a uva­žo­vá­ní, abych se nazu­la do jejich bot. Líbí se mi, co o mně sto­jí v aktu­ál­ním edič­ním plá­nu nakla­da­tel­ství, že píšu tak, jako bych navzdo­ry času stá­le pose­dá­va­la na starém kle­pa­dle mezi čin­žá­ky. Je to tak, pří­běhy jsou všu­de kolem, sta­čí si sed­nout a dívat se,“ říká autorka.

Kle­pa­dlo evo­ku­je komu­nis­tic­kou minu­lost, dnes už je mezi čin­žá­ky najde­me málo­kdy — a zatím­co ve Zba­bě­lých hrdi­nech není vždyc­ky pod­stat­ná éra, v níž se povíd­ky ode­hrá­va­jí, pro román Kli­kař Beny, kte­rý v Hos­tu vyšel před dvě­ma lety a Boha­tá za něj byla nomi­no­va­ná na Mag­ne­sii Lite­ru v kate­go­rii pró­za, byly kuli­sy osm­de­sá­tých let stě­žej­ní. Co pro autor­ku, kte­rá debu­to­va­la v pade­sá­ti letech, tak pres­tiž­ní oce­ně­ní zna­me­na­lo? „O Kli­ka­řo­vi se teh­dy moc nepsa­lo, tak­že mě nomi­na­ce na Mag­ne­sii Lite­ru hod­ně pře­kva­pi­la. Při­nes­la mi pár hez­kých chvil s ostat­ní­mi auto­ry a radost. Nomi­na­ce je třeš­nič­ka na dor­tu pěk­ných recen­zí, kte­ré Kli­kař zka­sí­ro­val a z nichž mám sku­teč­ně vel­kou radost dodnes. Mám v hla­vě jeho pokra­čo­vá­ní, ale nyní se chci věno­vat dru­hé­mu dílu Máni. Pro­to­že naše Máňa si ho oprav­du zaslou­ží, prv­ním dílem se zda­le­ka nevy­čer­pa­la,“ říká Boha­tá v sou­vis­los­ti se svou prv­ní kni­hou Máňa a my dru­zí, kte­rá vtip­ně a bez pato­su vyprá­ví o dospí­vá­ní za tota­li­ty, o neor­to­dox­ní babič­ce Máně, mla­dé mat­ce Aran­ce. A o malé Simo­ně… Ostat­ně, byť „jen“ v roz­ho­vo­rech, i svůj život umí Boha­tá líčit jako film nebo lehce sar­kas­tic­ký román, slou­ží jí k tomu prá­vě už zmí­ně­ný kon­text dospí­vá­ní v osm­de­sá­tých letech, kte­rá se, snad aby se z toho člo­věk nezbláz­nil, dají popi­so­vat i jako své­ho dru­hu hoř­ká kome­die, o to víc, pokud žije­te na Žiž­ko­vě a v při­leh­lých čtvr­tích: „Já jsem přes­ně vědě­la, co dělat nechci, což je pro dal­ší život důle­ži­té, ale ne vždy bylo mož­né se tím řídit. Měla jsem hod­ně čer­né­ho oble­če­ní a usou­di­la jsem, že bych tím pádem moh­la pra­co­vat v pohřeb­ní služ­bě, kte­rá toho času síd­li­la pří­mo v Pra­ze na Sta­ro­má­ku. Odmít­li mě, že jsem moc mla­dá. Taky jsem se vel­mi živě zají­ma­la o prá­ci na šífu, pro­to­že jsem v jed­nom dílu Majo­ra Zema­na vidě­la, že lod­ní­ci se moc nepře­trh­nou, občas něco někde natřou nebo pro­ma­žou a jedou si lodí řekou na čis­tém povět­ří rov­nou do Ham­bur­ku. To mě sil­ně zau­ja­lo, ale na Čes­ko­slo­ven­ské plav­bě labsko-ode­r­ské mi sdě­li­li, že nejsem muž a nemám po voj­ně. To byl neměn­ný fakt,“ smě­je se Bohatá.

Její Zba­bě­lí hrdi­no­vé, a umoc­ňu­je to i for­mát dvoj­po­víd­ky, půso­bí podob­ně tref­ně: tro­chu glosá­tor­ky, ale při­tom zce­la rea­lis­tic­ky a věr­ně. Jako by se autor­ka do bot svých postav nazou­va­la s leh­kos­tí a „nevi­di­tel­ně“ bez ohle­du na to, jak vel­kou má nohu. Tedy jest­li jsou to zrov­na vypu­lí­ro­va­né stře­ví­ce paní na úrov­ni, nebo sešla­pa­ná bagan­ča­ta poho­ze­ná na pavlači.