Karo­lí­na Klouč­ko­vá (*1981) pochá­zí z Pra­hy, vystu­do­va­la obo­ry Švéd­šti­na a Pře­kla­da­tel­ství — něm­či­na na FF UK. Pře­klá­dá­ní se věnu­je v pra­sta­ré rou­ben­ce v sever­ních Čechách, kde svůj čas dělí mezi prá­ci, milo­va­né­ho muže a tři děti, tme­le­ní sou­sed­ských vzta­hů, akti­vi­ty nejen vlast­ních domá­cích ško­lá­ků a při tom všem tou­žeb­ně vyhlí­ží chví­le samo­ty a ticha, kte­rých se mož­ná naba­ží až… už o ně nebu­de stát.

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák při překládání?

Povzbu­zo­vá­ky se prů­běž­ně mění záro­veň s při­bý­va­jí­cím věkem a se změ­na­mi život­ní­ho sty­lu. S malý­mi dět­mi sta­či­la chví­le ticha. Dlou­hé roky bych odpo­vě­dě­la, že káva a čoko­lá­da. Ješ­tě před­tím, když jsem začí­na­la, to byla kal­ku­lač­ka, na kte­ré jsem tro­chu fas­ci­no­va­ně počí­ta­la pení­ze vydě­la­né za pře­lo­že­né nor­mostra­ny. A dnes? Bude to znít mož­ná nad­ne­se­ně, ale je to jakési ply­nu­tí. Pros­tě když se prá­ce daří, člo­vě­ku to jde od ruky, tu a tam roz­lousk­ne něja­ký ten oří­šek, pohra­je si se slov­ní hříč­kou, ale v zása­dě ví, že je na dob­ré ces­tě k hoto­vé­mu dílu, kte­ré se bude lidem dob­ře číst. Ticho je k tomu potře­ba pořád, káva ani čoko­lá­da už ne. To spíš poho­dl­né seze­ní a ergo­no­mic­ká klávesnice…

Co vám pře­klá­dá­ní dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní mi dalo obrov­ské množ­ství hodin nad pra­cí, kte­rá mě už roky nesmír­ně baví a až podi­vu­hod­ně uspo­ko­ju­je. S vědo­mím, že „tohle“ se pře­ce nedá dělat napo­řád, se sebe sama tu a tam ptám, jest­li mě to oprav­du baví, nebo už je to ste­re­o­typ. A upřím­ná odpo­věď je zatím pořád ano. Pořád se těším na ty hodi­ny strá­ve­né v osa­mě­ní jen s hro­ma­dou slov a vět. A co mi pře­klá­dá­ní vza­lo? Nic kon­krét­ní­ho mě nena­pa­dá. Asi je spous­ta jiných povo­lá­ní, kte­rá by mi neu­mož­ni­la vzít si s sebou prá­ci tře­ba i do porod­ni­ce, což dnes zpět­ně pova­žu­ju za ohrom­nou pito­most. Ale to nesou­vi­sí tak úpl­ně s překládáním.

Máte něja­kou vtip­nou his­tor­ku o spo­lu­prá­ci s redak­to­rem? Co se vám při pře­kla­du nej­víc nepovedlo?

Tak já to tedy při­znám. Kdy­si, u jed­né z prv­ních knih, kte­rou jsem pře­klá­da­la, se mi při­ho­di­lo cosi, co je nej­spíš noč­ní můrou pro všech­ny, kdo se na vzni­ku knih podí­le­jí. Kni­ha vyšla bez něko­li­ka stran závě­ru. V detek­tiv­ce fatál­ní chy­ba — pří­bě­hu chy­bě­lo vysvět­le­ní někte­rých ved­lej­ších dějo­vých linek. A nebýt jed­né aktiv­ní čte­nář­ky, kte­rá napsa­la do nakla­da­tel­ství, že kni­hu čis­tě náho­dou čet­la i v ang­lič­ti­ně a tam tyhle strán­ky nechy­bě­ly, vůbec bychom se to nedo­zvě­dě­li. Smát se tomu nebu­du nikdy, ale dnes už se mi při té vzpo­mín­ce aspoň nesta­hu­je žalu­dek. Spo­lu­pra­co­va­la jsem teh­dy s redak­to­rem, kte­rý byl stej­ně jako já začá­teč­ník, což neby­lo úpl­ně moud­ré. O to víc si od té doby vážím peč­li­vé prá­ce redak­to­rů a roz­hod­ně o žád­né chy­bě neří­kám, že bych se jí nikdy nedopustila.

A jed­na vtip­ná vzpo­mín­ka mě taky napa­dá. Když pře­klad spě­chá a není času nazbyt, píšu si pod tex­tem poznám­ky, kte­ré si jiní nej­spíš děla­jí někam bokem na papír. Obvykle je pak pře­píšu jinam a vyma­žu, ale jed­nou byl spěch tako­vý, že se má oblí­be­ná paní redak­tor­ka na závěr tex­tu dozvě­dě­la, kte­ré ze svých dětí mám objed­nat k léka­ři, kte­ré­mu kou­pit boty a kdo­ví co všech­no ješ­tě. Samo­zřej­mě jsem si to uvě­do­mi­la oka­mži­tě po ode­slá­ní práce…

Na čem zrov­na pracujete?

Prá­vě jsem dokon­či­la pře­klad prv­ní­ho dílu zbru­su nové detek­tiv­ní série man­že­lů Ahn­do­ri­lo­vých, kte­ré čte­ná­ři zna­jí pod pseu­do­ny­mem Lars Kepler. Ten­to­krát se pus­ti­li do kla­sic­ké detek­tiv­ky for­mou i obsa­hem, což je i pro mě cel­kem občer­stvu­jí­cí zále­ži­tost. Přes­to­že se ode­hrá­vá v sou­čas­nos­ti, kaž­dou chví­li by se zpo­za rohu mohl vyno­řit Her­cu­le Poi­rot. Mys­lím si, že i pro čte­ná­ře bude moc fajn si tuhle kníž­ku dopřát a svézt se na úpl­ně jiné vlně, než na jakou je bere Joo­na Lin­na. A aby nedo­šlo k něja­ké­mu nedo­ro­zu­mě­ní — Lars Kepler ani Joo­na Lin­na roz­hod­ně nekončí.

Jaký pře­klad z Hos­ta doporučujete?

Nedáv­no se mi v pod­sta­tě náho­dou dosta­la do ruky kníž­ka Roky od Annie Ernau­xo­vé. Při­zná­vám, že ze sever­ské bub­li­ny neu­ni­kám čas­to, a do Fran­cie oprav­du zříd­ka. Nicmé­ně tenhle únik je hod­ně vyda­ře­ný. Je to kni­ha, u kte­ré si člo­věk nejdřív musí najít způ­sob, jak ji číst, a pak si uvě­do­mí, jak je doko­na­lá. A taky při čte­ní čas­to mys­lím na kole­gu pře­kla­da­te­le, pro­to­že to mnoh­dy muse­lo být hod­ně nároč­né. Tomáš Havel si s tex­tem pora­dil moc pěkně.