Hou­ba­ří­te?
Ano, vel­mi aktiv­ně a vel­mi špat­ně, i když vět­ši­nou jen o dovo­le­né, pro­to­že byd­lím v Pra­ze. Kdy­bych pro sebe měla pou­žít kla­si­fi­ka­ci hou­ba­řů z vlast­ní­ho romá­nu, asi bych byla „při­z­di­sráč“: sbí­rám vět­ši­nou jenom hou­by s moli­ta­nem, ty chla­di­čo­vé rad­ši oby­čej­ně nechá­vám být. Ale je prav­da, že kaž­dý rok něja­kou tu hou­bu do své­ho reper­toá­ru při­dám. V posled­ní době jsou to tře­ba vajíč­ka hado­vek smr­du­tých, holu­bin­ky man­dlo­vé nebo šedivky.

To zní jako doce­la eru­do­va­ný přizdisráč…
To oprav­du jenom tak zní. Pro moji hou­bař­skou dráhu byla zásad­ním for­mu­jí­cím momen­tem návště­va zase­dá­ní myko­lo­gic­ké­ho spol­ku v Trut­no­vě, kde jsem se dozvě­dě­la, že o hou­bách vůbec nic nevím. Čle­no­vé spol­ku jsou schop­ní na vyžá­dá­ní ke kaž­dé hou­bě při­řa­dit čes­ký i latin­ský název a dopo­drob­na popsat její vzhled, chuť i výskyt a ješ­tě k tomu při­ho­dit pár recep­tů. Já jsem vět­ši­nou ráda, když dám dohro­ma­dy rodo­vé jmé­no. Když jsem zača­la psát Hou­bař­ku, kou­pi­la jsem si nej­vět­ší atlas hub, co exis­tu­je, a peč­li­vě ho opo­znám­ko­va­la, nicmé­ně hod­ně zapo­mí­nám, tak­že se mi ty nastu­do­va­né hou­by vesměs z hla­vy vykouřily.

Anež­ka a teď nově i Hou­bař­ka se něja­kým způ­so­bem dotý­ka­jí téma­tu nási­lí na dětech. Kde se bere potře­ba psát prá­vě o tom?
Mám ve svém oko­lí řadu růz­ně naru­še­ných přá­tel, z nichž si kaž­dý nese sil­né trau­ma z dět­ství, ať už se jed­ná o šika­nu, týrá­ní, zne­u­ží­vá­ní, nebo jiný druh psy­chic­ké­ho zra­ně­ní. V důsled­ku tako­vé­ho hrůz­né­ho požit­ku nikdy nedo­ká­za­li plně dospět a žít svůj vlast­ní život. Navždy tak zůstá­va­jí dět­mi a svo­je trau­ma nepří­mo pře­ná­še­jí i na své potom­ky. Celý jejich život se vlast­ně ode­hrá­vá v jakém­si zača­ro­va­ném kru­hu – chtě­jí se od trau­ma­tu odpou­tat, a přes­to – nebo mož­ná pro­to – se k němu pořád stá­le vra­ce­jí. V nej­hor­ším pří­pa­dě jsou za vznik trau­ma­tu zod­po­věd­ní jejich rodi­če, tedy oso­by, kte­ré jsou dítě­ti nej­bliž­ší. Někdo, koho zra­dí vlast­ní mat­ka nebo otec, si jen těž­ko najde důvě­ru k sobě samé­mu i ke své­mu oko­lí. Zají­ma­jí mě mecha­nismy, jaký­mi se dá trau­ma vylé­čit nebo aspoň zmír­nit, pro­to­že úpl­ně se ho zba­vit nejde nikdy.

Jaké bylo vaše dětství?
Moje dět­ství bylo poho­do­vé, vyrůs­ta­la jsem na Smí­cho­vě, což ten­krát býva­la špi­na­vá, zapli­va­ná čtvrť plná aut a hos­pod čtvr­té ceno­vé kate­go­rie. Mně to neva­di­lo – nao­pak, líbi­lo se mi tam a pře­stě­ho­vá­ní do malé ves­ni­ce kou­sek za Pra­hou jsem nes­la dost těž­ce. Pří­běhy, kte­ré píšu, tak nečer­pám ze své­ho živo­ta – je to kom­pi­lát ze zážit­ků kama­rá­dů, odbor­ných pub­li­ka­cí, romá­nů, fil­mů, vlast­ní fan­ta­zie a Goo­glu. Pra­cu­ji na tře­tí kni­ze, kte­rá se tak­též bude zabý­vat trau­ma­tem z dět­ství, ale tím se to téma pro mě asi už vyčerpá.

Dal­ší spoj­ni­cí mezi obě­ma vaši­mi romá­ny jsou v něčem sil­né, samo­stat­né a muži odvr­že­né hrdin­ky. Zápa­dem (ale i Výcho­dem) teď záro­veň lom­cu­je hash­tag #MeToo. Jak se dívá­te na jeho při­je­tí a cel­ko­vě na pří­stup k téma­tu sexu­ál­ní­ho nási­lí v Česku?
Je dob­ře, že se díky #MeToo poda­ři­lo roz­krýt řadu let trva­jí­cí zne­u­ží­vá­ní žen i mužů a že pří­běhy celebrit moti­vu­jí dal­ší lidi pou­ká­zat na sexu­ál­ní nási­lí, kte­rým si pro­šli. Na dru­hou stra­nu je nepří­pust­né, že v pří­pa­dě zne­u­ží­vá­ní pře­stá­vá pla­tit pre­sump­ce nevi­ny. To, že jsou někte­ré osob­nos­ti vyha­zo­vá­ny z prá­ce za dva­cet tři­cet let sta­ré činy, kte­ré se tudíž neda­jí dolo­žit ani vyvrá­tit, mi při­jde absurdní. 

Někdo, koho zra­dí vlast­ní mat­ka nebo otec, si jen těž­ko najde důvě­ru k sobě samé­mu i ke své­mu okolí.

Zdá se mi však, že v Čes­ku je ten­to prin­cip čas­to uplat­ňo­ván opač­ně – za viní­ky, pří­pad­ně za hys­ter­ky nebo afek­to­va­né femi­nist­ky jsou ozna­čo­vá­ny ty oso­by, kte­ré na zne­u­ží­vá­ní upo­zor­ní. Napří­klad to, že se reži­sér Jiří Strach oblék­ne do trič­ka Je suis Wein­stein a v roz­ho­vo­ru na toto téma sexu­ál­ní zne­u­ží­vá­ní baga­te­li­zu­je jako oby­čej­né plá­cá­ní po zad­ku, je trap­né. Navíc se při tom nevá­há paso­vat do role hrdi­ny, kte­rý se nebo­jí říct „prav­di­vý men­ši­no­vý názor“. Pat­ří to ke kolo­ri­tu posled­ních let, že za odváž­liv­ce jsou ozna­čo­vá­ni ti, kte­ří říka­jí, co lidé chtě­jí slyšet.

Jako jed­nu ze svých inspi­ra­cí zmi­ňu­je­te Mar­ga­ret Atwo­o­do­vou, jmé­no čas­to sklo­ňo­va­né prá­vě v sou­vis­los­ti se spo­le­čen­ský­mi a poli­tic­ký­mi udá­lost­mi uply­nu­lé­ho roku. V čem přes­ně vás inspiruje?
Mož­ná to bude znít neko­le­gi­ál­ně, ale mě autor kni­hy jako oso­ba téměř neza­jí­má. Nedáv­no jsem si pře­čet­la živo­to­pis lite­rár­ní­ho kri­ti­ka Mar­ce­la Rei­cha-Ranic­ké­ho, ve kte­rém řadu z význam­ných němec­kých spi­so­va­te­lů ozna­ču­je za hloupé a fád­ní oso­by, kte­ré dokon­ce někdy nechá­pou svo­je vlast­ní dílo! Podob­ně odo­sob­ně­ným způ­so­bem k čet­bě při­stu­pu­ju i já. Když čtu něja­ký román, je mi jed­no, jest­li je jeho autor komu­nis­ta nebo demo­krat. Dává mi to jis­tou svo­bo­du – můžu si bez roz­pa­ků zazpí­vat s dět­mi pís­nič­ky od Jar­ka Noha­vi­ci nebo se podí­vat na Andě­la Páně. A tře­ba fil­my Leni Rie­fen­sta­h­lo­vé jsou fan­tas­tic­ké, i když to byla nacistka.

Měl by spi­so­va­tel v jed­n­a­dva­cá­tém sto­le­tí mít ambi­ce půso­bit na společnost?
Spi­so­va­tel by měl mít ambi­ce půso­bit na spo­leč­nost asi jako kaž­dý jiný člo­věk. Roz­díl je jen ten, že spi­so­va­te­li se vět­ši­nou dosta­ne víc pozor­nos­ti než běž­né­mu obča­nu. Samo spi­so­va­tel­ství ale samo­zřej­mě k žád­né morál­ní nad­řa­ze­nos­ti nekva­li­fi­ku­je, za spi­so­va­te­lem musí, tře­ba jako v pří­pa­dě Vác­la­va Hav­la, stát morál­ně hod­not­né dílo a kva­lit­ní občan­ské posto­je. Já tako­vé ambi­ce roz­hod­ně nemám, bylo by směš­né, kdy­bych se po napsá­ní dvou knih o dět­ských trau­ma­tech pova­žo­va­la za jakousi morál­ní auto­ri­tu. Píšu, pro­to­že mě to baví a pro­to­že je mi to Host ochot­ný vydávat.

Roz­ho­vor vedl Zde­něk Staszek.