Lampáře, lodivodku a kluka z továrny na slzy jste kromě jiného označila i za pohádku. Jaký máte vztah k tomuto specifickému žánru a jak se to podle vás slučuje s příběhem o opilci ve středním věku?
U pohádek mě baví, že jsou vlastně širokým žánrem. A taky že je hodně ovlivňuje region, odkud pocházejí. Takové severské pohádky dokážou být dost krvavé. Africké, což jsou vlastně spíš původní mýty, zase hodně pracují s vlastnostmi, vinou a trestem. A pak jsou tu hororové pohádky. Mojí nejoblíbenější pohádkovou knížkou je ale Omyl růžového stařečka od Vladimíra Neffa. Je tam pohádka o prolhaném prodavači novin. Pomáhá mu nepoctivý novinář, kterého pán Bůh proměnil v holoubka a posadil ho na telegraf, aby věděl o všech skutečných zprávách. Nebo tam taky je pohádka o zbytečné válce mezi vysokými a malými lidmi. A když můžou být hrdiny různě vzrostlí lidé, prolhaný prodavač nebo nepoctivý novinář, proč by hrdinou pohádky nemohl být lampář ve středním věku, který má problém s pitím?!
Příběhy by podle mě měly být o obyčejných lidech s jejich klady i vadami. Protože takoví prostě jsme. A pohádky nám mají dát naději, že se sebou můžeme něco dělat a že to může dopadnout dobře, i když jsme zrovna zoufalí. Pokud to není dost přesvědčivá odpověď, pak ještě zmíním, že v Lampáři, lodivodce a klukovi z továrny na slzy jsou postavy, které mají trošku zvláštní schopnosti. Třeba dokážou číst myšlenky nebo vyvolávat v lidech strach a smutek.
Když jsem Lampáře četl poprvé, nadchl mě nadhled a smysl pro absurdno, které celou knihou prostupují. Ale kromě nadsázky a ironie je podtext knihy velice lidský a vlastně dojemný. Bylo pro vás důležité tyhle dvě stránky vyvážit?
On ten příběh vznikal v trochu absurdní době — za druhé vlny koronaviru na podzim 2020, kdy bylo jisté, že se všechno zase uzavírá. Psát Lampáře mi hodně pomáhalo udržet se v nějaké pohodě. To jsem před koronavirem řešila bazénem a plaváním. Zní to dost divně: „Když si nemůžete zaplavat, tak napište (postapokalyptický steampunkový pohádkový) příběh. A taky běhejte.“ Ale fungovalo to. Zároveň jsem ale nechtěla, aby to působilo jako úplná komedie. A rozhodně jsem nechtěla, aby postavy byly karikatury. Pokud se mi to podařilo, mám radost.
Přijde mi, že jedním z velkých témat vaší knihy je hledání, ať už jde o hledání vlastního místa na světě, nebo vlastní identity, ale taky životního štěstí, kterého se nedostane každému. Je to něco, s čím jste Lampáře začínala psát, nebo to přišlo samo později?
Přišlo to samo později. Původně to měl být jen kratičký příběh o smolaři, kterého nikdo nemá moc rád, hlavně on sám. Ale jakmile se potkal s další postavou Lagúnou, nic už nebylo, jak jsem si původně myslela.
Pro zjednodušení užívám zkrácený název Lampář, ale kromě Straata v knize putujeme i s Lagúnou a Levianem. Je pro vás některá z postav stěžejní, nebo všichni tři představují stejně důležité archetypy?
Pro příběh jsou důležití všichni tři. Jeden bez druhého by v něm neměli místo. Ale pro mě osobně je asi nejdůležitější přece jenom Straat. Musí z těch tří nejvíc bojovat sám se sebou a to, jak se mu to daří nebo nedaří, pak ovlivňuje, co se jim všem děje.
Knihu tvoří mnoho poměrně krátkých kapitol, které mi připomínají malé drobnokresby v rámci jedné tapiserie. Je něco, co vás k tomu řešení přivedlo, například oblíbení autoři?
Nejsem si jistá. Mám moc ráda knihy Neila Gaimana a jako dítě jsem ráda četla Daniela Handlera píšícího pod pseudonymem Lemony Snicket. Bavily a baví mě světy, ve kterých se jejich příběhy odehrávají — jak jsou popsané, neuvěřitelné i představitelné. Ale nepamatuju si, že bych nějak vnímala, jak příběhy dělí do kapitol. U Lampáře, lodivodky a kluka z továrny na slzy podoba členění vyplynula sama při psaní. Obecně ale spíš dávám přednost krátkým kapitolám před dlouhými. I když je kniha sebezajímavější, dlouhé kapitoly mi občas přijdou úmorné. Je to jako jít dálkový trek, ale nemít si po cestě kde odpočinout.
Vydala jste dvě publikace o urbexu, pracujete v zahraniční redakci Českého rozhlasu. Kde berete časovou a mentální kapacitu ještě na fiktivní světy?
Mě vždycky bavilo si něco vymýšlet. Jako dítě jsem měla i dost kamarádek a kamarádů, se kterými jsme si na takové jiné světy hráli. A pak jsme všichni vyrostli a mně zůstalo zas jenom to vymýšlení. Ale skvěle si u toho odpočinu. Ono je fajn přemýšlet občas o vzducholodích, pirátech a lidech, kteří je poslali žít na stromy, když vás v pracovním životě denně obklopují tisíce zpráv o dění ve světě. A často to není nic veselého. Svou práci mám hrozně ráda, ale unavuje. Podle mě se nedá dělat dlouhodobě, pokud nemáte nějaký jiný zájem. Tak je fajn ve volném čase přepnout do jiného světa. Ale nejde to vždy. Když jsem Lampáře psala, často jsem měla několik dnů i týdnů pauzu, protože to prostě nešlo. To pak pomohlo jít si zaběhat. Neuvěřitelné, na co člověk přijde, když vybíhá Roztylské náměstí. A funguje to i při plavání. A co se času týče — přijde mi, že pořád nějaký mám. Jen se opravdu nenudím a všechno hrozně rychle utíká.
Co byste vzkázala nám, kteří by si od vás rádi ještě něco přečetli, můžeme se těšit na další knihy z Trojstředí, nebo se chcete věnovat novým příběhům?
Myslela jsem, že Lampářem, lodivodkou a klukem z továrny na slzy pro mě (a tím pádem pro případné čtenáře) Trojstředí skončí. Ale pak jsem šla párkrát plavat a něco mě napadlo. Takové volné pokračování. Moře totiž dokáže za bouřky vyvrhnout různé věci, no a když je někdo objeví, může z toho být průšvih. Takže Trojstředí neopouštím, jen mi prosím dejte čas.
