Alena Mornštajnová vydala román Les v domě, jehož tématem je sexuální zneužívání holčičky vlastním dědečkem, trauma, které si z toho odnáší, a to, že z něj obviní někoho jiného. Eva Klíčová v tomto románu identifikovala osobní příběh Toy Box, který výtvarnice před několika lety popsala v článku, v němž promluvila o tom, že ji zneužil dědeček. Klíčová tvrdí, že v první polovině románu „autorka amplifikuje to, co s nepatrnými odchylkami popisuje právě Toy Box“. Kateřina Kadlecová vzápětí nazvala Mornštajnovou zlodějkou příběhů a sama Toy Box už několik dní ve svých vyjádřeních mluví o plagiátu, opsaném článku a krádeži.
Oč jde
Podobnost s článkem Toy Box identifikuje Klíčová a posléze sama výtvarnice na několika motivech: „dvougenerační domek se zlými prarodiči, mladá, často nepřítomná matka, přízračný les, dědeček, pachy, panenka…“
Všechny tyto motivy se opravdu v románu objevují, jenže každý v odlišných souvislostech. Zatímco Toy Box si sama vyrobila panenku s černým nádorem a v jejím životě hraje důležitou roli, neboť si na ní uvědomuje své trauma, v případě románu Les v domě ji hlavní hrdinka cácora dostala od svého dědečka jako úplatek, aby mlčela o tom, co jí dělá.
Motiv dvougeneračního domku v článku Toy Box žádnou významnou roli nehraje, v románu jde naopak o zásadní místo, neboť právě zde dochází k pravidelnému zneužívání dědečkem, a proto jej také na konci knihy hrdinka zapálí. (Propojovat výkřik Toy Box „Ať shoří v pekle“, který adresuje svému dědovi, s tím, že cácora na konci podpálí dům, ani ne proto, aby zabila svého dědu, který tam není, skutečně nelze.)
Dále: v článku Toy Box je místem zneužívání les, konkrétně tři srostlé stromy, v románu funguje les jako obecný archetyp ohrožení a nebezpečí (což je zdůrazněno i skrze několikrát zmíněnou pohádku o Jeníčkovi a Mařence). Les zde také ukrývá hrob podřezané dívky a prarodiče jím cácoru straší.
Pach, o kterém mluví v článku Toy Box, se vztahuje k dědovu přirození, které „odporně páchlo“, je důležitý a je součástí jejího traumatu. V románu páchne nebo voní kdeco, pes, kytky, jahodová zmrzlina od táty a dřevo, jež ulpívá na dědovi řezbáři. Penis ale nikoliv, samo zneužívání je spojeno se zvukem „klap, klap, klap“.
Pokud jde o nefungující matku: v případě Toy Box jde o lékařku, která na svou dceru nemá kvůli práci čas, ale je milující a podporující. V románové rodině matka na svou dceru kašle, je to labilní a promiskuitní alkoholička, která o zneužívání navíc také ví a sama je jeho obětí. Toy Box má vlastního otce, v románu nevlastní otec od rodiny odchází a zprostředkovaně je s ním spojena jedna z důležitých dějových linií.
Ano, v obou příbězích figurují zlí prarodiče. V románu je dominantně zlá „babi“, o které nemůže hrdinka „říct nic pozitivního“, pro Toy Box je zlý hlavně „milovaný dědeček“. Ten románový je na rozdíl od něj vlastní a kromě toho, že zneužívá cácoru, znásilnil a zabil ještě jinou dívku.
Jinak řečeno fakt, že několik motivů je pojmenováno stejně, neznamená, že jsou zcela identické a jeden je přímočaře odvozen od druhého. Každý má jiné souvislosti, okolnosti, a hlavně smysl v rámci románu a zkušenosti Toy Box. (A nepochybně bychom našli jiné případy zneužití, kde motivy jako pachy, panenka, les nebo dysfunkční rodina budou rovněž figurovat zase v jiných souvislostech, a jistě bychom našli i oběti, kterým budou v románu Aleny Mornštajnové připadat povědomé jiné kombinace motivů.)
V článku Toy Box, který má několik desítek řádků, pak najdeme pak motivy, které se v románu vůbec nevyskytují a jsou spojeny hlavně s následným traumatem (cucání prstů, pomočování, ztráta čichu, kresby démonů a holčiček se zašitou pusou atd.). Román Aleny Mornštajnové má tři sta stran a nových a jiných a zásadních motivů je zde mnohonásobně více než těch podobných.
Smysl umění
Postupme o rovinu výše. Zkušenost Toy Box s románem Aleny Mornštajnové spojuje základní fakt, že jde o sexuální zneužití dědečkem. Jeho okolnosti jsou ale odlišné a výrazně odlišné jsou také následné projevy traumatu. V románu jde navíc pouze o jedno z témat, a po mém soudu (to už je ale interpretace) nikoliv to nejdůležitější. Románový příběh totiž pokračuje dále a jeho dominantní linie spočívá v tom, že cácora ze znásilnění obviní někoho jiného. (Což byl podle autorky taky impuls k napsání příběhu, o čemž mluvila ještě dříve, než celá kauza vypukla). Sama Klíčová ve svém textu tvrdí, že román Aleny Mornštajnové jde „proti smyslu původního článku“.
I kdybychom tedy článek Toy Box vnímali jako umělecké dílo, jak chce ona, jde o celky natolik odlišné, že nelze hovořit o plagiátu.
O románech Aleny Mornštajnové si můžeme myslet cokoliv. Mohou se nám líbit nebo ne, ale nelze jim upírat, že jsou literaturou. To mimo jiné znamená, že jakýkoliv obraz, scéna nebo věta neodkazují ke skutečnosti mimo román a jejich význam určuje teprve celkový smysl díla. Vztah ke skutečnosti navazuje román nepřímo skrze interpretaci každého jednoho čtenáře. Románové příběhy proto nelze dělit na části a motivy a poukazovat na jejich odvozenost, protože tímto způsobem je ze skutečnosti odvozená celá literatura.
Lze samozřejmě pochopit, že výše zmíněné motivy jsou pro Toy Box tak emocionálně silné a příznačné, že je nedokáže vnímat v kontextu románu, ale vztahuje je ke své vlastní zkušenosti, která je pro ni nepochybně jedinečná a velmi bolestná. (Stejně tak jistě rozpoznávají ve stovkách románů svoji zkušenost miliony obětí holocaustu.) Není však možné považovat je za její vlastnictví a upírat jakémukoliv uměleckému dílu právo inspirovat se tím, co zveřejnila.
Kde je dobro?
Jenže o literaturu v celé této kauze už bohužel nejde. Eva Klíčová totiž proti sobě postavila oběť znásilnění a „jednu z našich nejoblíbenějších autorek“, která kolem „křehkého osobního příběhu […] náhodou prošla, aby z něj vycedila maximum. Nikoliv maximum pro hlas všech traumatizovaných, ale maximum zisku“.
Celá kauza se tím pádem přesunula do roviny morální. A Toy Box, která tuto nešťastnou optiku, v níž je její zkušenost zneužita chamtivou spisovatelkou, bohužel přijala. Má pocit, že dostala facku, bylo jí něco ukradeno a je tím traumatizovaná. Útočí na Alenu Mornštajnovou (a nakladatelství Host) a nakládá na ni důkazní břemeno, které se netýká textu, ale její inspirace a motivací, pro které píše. Odlišnost obou textů a právo umění používat cokoliv, pokud vznikne nové dílo, přitom nehraje roli. V případě motivu lesa totiž Toy Box sama přiznává odlišnost s románem. Říká, že v jejím případě „figuruje jako místo zneužití. AM toto posunula (pro obtížnější rozpoznatelnost nebo umělecký záměr)“. Tím tvrdí, že jde v každém případě o její les, který je jenom „posunutý“, aby to nebylo zjevné, a i kdyby šlo o umělecké dílo, tak jej to nezbavuje odvozenosti.
Jako nakladatelství jsme se k celé kauze vyjádřili na začátku na Instagramu, kde nás Toy Box oslovila, takto: „Pro každou oběť jakéhokoli násilí je její zkušenost jedinečná. Struktura těchto případů, jejich okolnosti i následné projevy traumatu však bývají podobné. Predátoři nijak originální nejsou. To, že některé okolnosti literárního příběhu mohou někomu připadat povědomé, je tedy zcela pochopitelné, nemůže to však být důvodem k obviňování literatury. Žádným konkrétním případem se Alena Mornštajnová při psaní románu Les v domě neinspirovala. To poslední, co bychom pak chtěli, je přít se o tom s některou z obětí, kvůli nimž svůj román napsala, aby tento problém otevřela širší čtenářské veřejnosti.“
Alena Mornštajnová pak pod silným tlakem sama krátce zopakovala, že nejde o inspiraci konkrétním příběhem Toy Box ani jiným. Jenže pokud je kauza převedena z literatury na morální spor, v němž je úspěšná spisovatelka obviněna, že okrádá oběť sexuálního zneužívání, může říct prakticky cokoliv a vše bude vnímáno jako sebeobhajoba a zastírání (nebo umělecký záměr), ale nikoliv jako relevantní vysvětlení.
To ostatně odráží i bouře na sociálních sítích. Jakmile jde o střet dobra a zla, predátora a oběti, a nikoliv o něco tak subtilního jako umění, nabalí to na sebe další postoje, jež s knihou nesouvisejí a jež do diskuse vtahují i ty, kteří knihu vůbec nečetli. Na sociálních sítích se Aleně Mornštajnové i nakladatelství vyčítá nedostatek komunikace, nedostatek empatie, spisovatelka je vyzývána k omluvám a od Toy Box „k autentickému vyjádření toho, že se ‚někde stala chyba‘ a ‚návrhu nějakého řešení‘“. Jinak řečeno k přiznání.
Ti, kteří hájí autonomii umění a jeho právo na svobodnou inspiraci čímkoliv, jsou pak tlačeni do pozice těch, kteří ubližují obětem zneužívání, což je pochopitelně nesmysl.
Jak z toho ven?
Považoval bych samozřejmě za ideální sejít se s Toy Box a vysvětlit si, o čem je literatura, jak pracuje spisovatel, a dozvědět se naopak něco o autentické zkušenosti oběti. Stále doufám, že to ještě bude možné. I přesto, že v tomto nesmyslném sporu se cítíme oběťmi úplně všichni. Je jí Alena Mornštajnová a její kniha, na které toto falešné obvinění stejně ulpí, literatura, jíž je upíráno právo být uměním a inspirovat se čímkoliv a svobodně skutečnost přetvářet, a zřejmě se jí cítí být i sama Toy Box, která se kvůli nepochopení a nešťastné interpretaci domnívá, že jí bylo něco ukradeno.
Kniha, která důležité společenské téma mohla otevřít veřejnosti, je tak předmětem zcela jiného sporu než toho, jak a proč ke znásilněním dochází, jaké následky mají a co má společnost dělat, aby to přestalo.
Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host