Pří­běh o malič­ké ves­ni­ci skry­té za stě­nou spí­že napsa­la naše redak­tor­ka Kris­ti­na Nesve­do­vá. „Můj milý mi jed­nou mís­to kyti­ce při­ve­zl košík bram­bor, kte­ré vypěs­to­val na cha­lu­pě. A byla mezi nimi i bram­bo­ra, co vypa­da­la jako něja­ké spí­cí zví­řát­ko. Tak vzni­kl Bram­bůrek. Pří­běh o zvlášt­ní bram­bo­ře, kte­rá oži­la, jsem zača­la psát pro své dva nevlast­ní syny. A vlast­ně jsem si vůbec nemys­le­la, že by z něj měla vznik­nout kníž­ka. To bylo před deví­ti lety,“ popi­su­je autor­ka, jak se jí v hla­vě zro­dil prv­ní nápad. Bram­bůrek se pro­bu­dí v koší­ku. Je živý, vystra­še­ný a opuš­tě­ný. Naštěs­tí nezů­sta­ne sám dlouho.

„Zatím­co lidé přes den ve spí­ži hle­da­jí kečup nebo kolín­ka, Spíž­ko­va­né spí. Nao­pak v noci jsou vzhů­ru a vyprá­vě­jí si hrů­zostraš­né his­tor­ky o lidech, kte­ří mys­lí jen na to, co by zblajz­li. Ješ­tě že o skry­té ves­ni­ci nema­jí víken­do­ví návštěv­ní­ci cha­lu­py ani tuše­ní,“ dopl­ňu­je k pří­bě­hu pro čte­ná­ře od sed­mi let Kris­ti­na Nesvedová.

Jak se vlast­ně redak­tor­ce zvyk­lé upra­vo­vat věty a odstav­ce jiným pra­cu­je s vlast­ním tex­tem? „Říká se, že dok­to­ři jsou nej­hor­ší paci­en­ti. A já coby nakla­da­tel­ská redak­tor­ka jsem hroz­ná autor­ka… Můj text si ovšem vza­la do pará­dy skvě­lá Pavlí­na Pro­kůp­ko­vá, jejíž redak­ce byla nesmír­ně cit­li­vá a poznám­ky veli­ce pří­pad­né. Jsem jí moc vděč­ná, že odha­li­la někte­ré logic­ké nesmys­ly,“ při­zná­vá spi­so­va­tel­ka a jed­ním dechem dodá­vá: „Pro mě bylo nároč­né, že jsem neu­stá­le redi­go­va­la samu sebe a pořád jsem neby­la spo­ko­je­ná. Na výsled­né podo­bě mají vel­ký podíl i obě odpo­věd­né redak­tor­ky dět­ské sek­ce, kte­ré text dopro­vá­ze­ly od prv­ních ver­zí. Pře­de­vším Evě Sed­láč­ko­vé vdě­čím za to, že jsem pří­běh vůbec dokon­či­la, pro­to­že mu věři­la a pošťu­cho­va­la mě, abych ho dopsala.“

Ilu­stra­ce ke kni­ze vytvo­ři­la Ane­ta Fran­tiš­ka Hola­so­vá tech­ni­kou kolo­ro­va­né kres­by. „Pra­co­va­la jsem na table­tu digi­tál­ním akva­re­lem. Moh­la jsem tak vyzkou­šet více barev a růz­né svě­tel­né reži­my, abych doká­za­la zachy­tit spe­ci­fic­kou atmo­sfé­ru spí­že. Prá­vě kvů­li dosa­že­ní správ­né svě­tel­nos­ti vzni­ka­ly celo­strán­ko­vé obráz­ky dlou­ho. Chtě­la jsem v obráz­cích zachy­tit úžas­nou atmo­sfé­ru, a pro­to jsem na sebe poma­lu kladla jed­not­li­vé stí­ny a budo­va­la pro­stor,“ vysvět­li­la ilu­strá­tor­ka. Prá­vě prá­ce se svět­lem se uká­za­la jako zce­la zásad­ní. „Spíž je vel­mi spo­ře osvět­le­ná. Všu­de jsou jen lam­py, lou­če a v cir­ku­se zase reflek­to­ry, lam­pi­o­ny nebo lucer­nič­ky. Uznej­te sami, jak tajem­né pro­stře­dí to asi je. Bavi­lo mě si s tím hrát. Osvět­lo­vat důle­ži­té momen­ty a něco zase úpl­ně scho­vat ve tmě,“ vyjme­no­vá­vá výtvarnice.

Autor­ka měla vel­mi přes­nou před­sta­vu o tom, jak mají pro­ta­go­nis­té její kni­hy vypa­dat. „Všech­no bylo podrob­ně popsá­no a hlav­ní posta­vy jsme ladi­ly spo­leč­ně. Kris­ti­na měla vše per­fekt­ně pro­myš­le­né, záro­veň mi však dala dost pro­sto­ru,“ pro­zra­di­la ilu­strá­tor­ka Ane­ta Fran­tiš­ka Hola­so­vá. A co říká na výsled­nou vizu­ál­ní podo­bu autor­ka? „Chtě­la jsem něco hra­vé­ho a záro­veň hod­ně výtvar­né­ho. Ilu­strá­to­ra jsme hle­da­li dlou­ho, ale s Ane­tou jsme si od prv­ní chví­le rozu­mě­ly v tom, jakou by ilu­stra­ce měly mít atmo­sfé­ru. Úžas­ně se pro posta­vy kníž­ky nadchla. Její obráz­ky při­nes­ly pohyb, vtip, spous­tu zábav­ných detai­lů, kte­ré nikde v tex­tu popsa­né nejsou, a při­tom skvě­le zapa­da­jí do svě­ta pří­bě­hu. Ilu­stra­ce se nako­nec sta­ly neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí kni­hy a trou­fám si říct, že Kdo spí ve spí­ži je stej­ně tak moje kníž­ka jako Ane­ti­na,“ uza­vře­la vyprá­vě­ní autor­ka Kris­ti­na Nesvedová.

Foto Kris­ti­ny Nesve­do­vé ©Julie Jahelková