Na román Kniha krve, který právě v těchto dnech vychází v češtině, jsem nejprve psala lektorský posudek. Už během čtení jsem u některých pasáží (především v souvislosti s bernským dialektem) litovala budoucí*ho překladatele*ku. Vůbec mě nenapadlo, že bych nabídku na překlad knihy mohla dostat já sama. Když ale přišla, vnímala jsem ji jako jistou poctu a zároveň velkou výzvu. Hned jsem si vzpomněla na všechny články, které se zamýšlely nad tím, zda je vůbec možné takové jazykově i stylisticky nespoutané, neuchopitelné dílo přeložit. Zároveň jsem cítila značnou odpovědnost, protože překládám knihu ověnčenou třemi literárními cenami (Německou knižní cenou, Švýcarskou knižní cenou a Cenou nadace Jürgena Ponta), o které se hodně mluví a mluvit bude. Knihu, která je zpovědí nebinární osoby, přičemž queer téma dnes ve společnosti hodně rezonuje.
Autor*ka Kim de l’Horizon, identifikující se jako nebinární osoba, pochází ze Švýcarska. Vystudoval*a germanistiku, filmovou a divadelní vědu v Curychu a tvůrčí psaní v Bielu. Loni debutoval*a románem Blutbuch (Kniha krve). Toto dílo je jeden velký experiment, který boří veškeré zavedené narativní struktury a s jazykem zachází značně kreativně.
Zpočátku jsem měla největší obavu z toho, jak se popasovat s bernským dialektem. Záludností však bylo mnohem víc, například nebinární řeč, která v češtině na rozdíl od němčiny prozrazuje v první osobě jednotného čísla v minulém čase pohlaví vypravěče*ky. Nejprve jsem si myslela, že budu kombinovat historický prézens s jedním z doporučovaných způsobů překladu nebinární mluvy, a to se spojením gramatiky první osoby jednotného a množného čísla (např. „šli jsem“). Tento způsob jsem zvolila na základě zhlédnutí přednášky Základní principy inkluzivního jazyka, která se konala v rámci Jeronýmových dnů 2022. V textu toto řešení fungovalo, ovšem jen do chvíle, kdy hlavní postava začala popisovat zážitky s přáteli. Výrazy typu „šli jsem“ se zde ocitaly v nebezpečné blízkosti běžné první osoby množného čísla („šli jsme“) a text se stával nepřehledným. Nakonec jsem použila pouze historický prézens (s čímž souhlasil*a i autor*ka) a v pasážích, kde bylo třeba ponechat minulý čas, jsem volila neutrální obraty typu „napadlo mě“. Vzpomínky na dětství jsem zachycovala středním rodem (to dítě).
Velkou pomocí pro mě byla možnost účastnit se workshopu pro překladatele románu ve švýcarském překladatelském domě Looren, kde se objevil*a i Kim de l’Horizon, milá a sympatická osoba otevřená diskusi. Vysvětlil*a některé své myšlenkové pochody a odkazy v textu, na něž by člověk asi sám od sebe nepřišel, a bylo možné s ní*m probrat záludnosti různých jazyků. Právě tam mě při ranních procházkách na čerstvém horském vzduchu napadala řešení různých zapeklitostí, které jsem prozatím odkládala (např. stěžejní výrazy „méri“ a „grosméri“).
Dále jsem se při práci řídila dopisem, který Kim adresoval*a překladatelům*kám a v němž je nabádá ke kreativnímu zacházení s jazykem.
Životopisy ženských předků v kapitole 4 se mi zpočátku zdály snadnějším soustem, ale namíchat jazyk tak, aby odpovídal stylu psaní méri (snaha o spisovný jazyk a začleňování cizích slov v kombinaci s jadrnějšími či chybnými výrazy a místy neobratným vyjadřováním), také nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jen doufám, že čtenáři nebudou vynechávat předmluvu, kde tyto úmyslné chyby zmiňuji.
Kniha krve je doposud tím nejsložitějším, co jsem překládala. Zachovávání různých stylů, uvěřitelný převod dialektu, dodržování rytmu, překlad klíčových slov, aniž by zmizela jejich přidaná hodnota, všechny tyto a mnohé jiné překladatelské oříšky byly v textu zastoupeny měrou vrchovatou. O jejich řešení se více rozepisuji v předmluvě. A třebaže toto svébytné dílo asi nesedne každému, doufám, že si i u nás najde své příznivce. Jde ostatně o knihu navýsost aktuální (nejen v dnešní době): zmatek v duši, negativní vztah k tělu, pocit vykořenění či rodinní kostlivci ve skříni — tato témata rezonují v různých podobách celou společností. Pokud k autentickému čtenářskému zážitku přispěji i já, budu moc ráda.
