Svět se halí do temného pláště. Světla ubývá. Za okny řádí podzimní plískanice a barevné listí začíná pomalu tlít. Světy živých a mrtvých jsou si právě v těchto dnech blíž než kdykoli předtím. Život se stahuje pod povrch, aby se v hlubinách země mohl proměnit v semínka nového začátku. A smrt… smrt se ve své surové, ohavné kráse dere na povrch. A co víc — možná chodí mezi námi.
Nebo se alespoň vydává mezi obyvatele velšské vesničky Colbren, v níž žije mimo jiné mladá hrobnice Ryn. Právě ona zjistí, že ti, kteří měli dávno spát spánkem spravedlivých, sbírají své shnilé kosti a vydávají se mezi živé. A zřejmě s nimi nemají dobré úmysly. Jsou to kostischrány. Tak se v Rynině kraji říká oživlým mrtvým, kteří se po nocích toulají místním hlubokým lesem. Ještě donedávna se neodvážili překročit jeho hranice, ale něco se změnilo a kostischrány teď ohrožují vesničany a také Rynino živobytí. Zdá se, že jedinou nadějí je přijmout nabídku mladého kartografa Ellise a vydat se temným lesem až do lůna prastarých hor, kde se snad skrývá kouzelný artefakt, který by mohl řádění živoucí smrti zastavit. Ale jak se vlastně zabíjejí kostischrány? Je to prosté. Pořádně naostřenou sekerou.
Sekera se zaťala do vojákovy odhalené páteře, zasekla se mezi rameno a lebku, ta upadla a odkutálela se. Na zemi sebou ještě škubala a vypadala jako napůl zašlápnutý brouk — spíš uboze než děsivě. Ryn se vyškrábala na nohy a pak patou dupla na nemrtvou lebku. Jednou, podruhé, potřetí a lebka pomalu přestávala vzdorovat. Stvůřiny ruce i nohy se hýbaly jako ve snách, natahovaly se po něčem, co nemohly najít.
Alespoň do té doby, než Ellis opět popadl sekeru a znovu a znovu se jí oháněl.
Jakmile z mrtvého vojáka nezbylo o moc víc než roztříštěné kousky železa a kostí, Ellis se podíval na Ryn. V mdlém světle viděl jen krev stékající po vlasech. Hruď se jí zdvihala namáhavým dýcháním, a tak se ohnula a opřela si ruce o kolena. Chvíli nikdo nepromluvil.
Když jsem se dozvěděla, že v nakladatelství Host budeme vydávat knížku o hrobnici, která v příběhu inspirovaném velšskou mytologií porcuje oživlé mrtvoly sekerou, věděla jsem, že tenhle překlad musí být můj. Byla jsem ochotná smlouvat, vyjednávat, ba dokonce i uplácet, protože jsem věděla, že tenhle příběh mě bude setsakramentsky bavit. A taky že ano. Emily Lloyd-Jonesová vskutku umí nastolit tu správnou atmosféru:
Večerní vzduch příjemně voněl čerstvě vykopaným hrobem.
Autorka postupně upoutá všechny smysly, takže jsem spolu s Ryn cítila na prstech kyprou hřbitovní hlínu, vychutnávala si zralé ostružiny nasbírané v kouzelném lese, ale také jsem se zalykala pachem shnilých kostí a plíce mi svírala ledová jezerní voda.
Ryn zamrkala — slunce se zdálo být daleko a rozechvělé. Ze rtů a nosu jí vycházely bubliny a za žebry cítila stoupající bolest. Ta se brzy promění ve žhnoucí agonii a Ryn se nakonec pokusí nadechnout. Její tělo ji k tomu donutí — a ona vdechne vodu a udusí se.
A často jsem si lámala jazyk. Kde leží Annwvyn? Kdo jsou to pwcové a afancové? Jak chutná bara brith a cawl? Jak zní crwth? Překládání Kostischrán se stalo skvělou pobídkou ponořit se do bohatého světa velšské mytologie, folkloru a hudby. Před očima mi ožívaly prastaré příběhy plné kouzel, bájných bytostí a tajemných artefaktů. Stejně poutavě však autorka píše i o věcech zcela prostých, ať už je to starý dřevěný stůl, lívanečky a zavařeniny, nebo, považte, obyčejná koza. I když ta Rynina vlastně nakonec tak úplně obyčejná není.
Když se s Ryn pokoušeli dveře nasadit zpátky, Ellis vyhlédl ven. Dvorek osvětlovalo světlo měsíce a Ellisovu pozornost upoutal jakýsi pohyb.
A pak uviděl kozu.
Když ji viděl naposledy, courala se zpátky domů a cestou se popásala. Měla raději zůstat v lese.
Před zvířetem stály tři kostischrány se zdviženými zbraněmi. Ale koza se nedala na útěk.
Aderyn sebou trhla. „Ale ne.“ Zesílila hlas. „Kozo! Kozo!“
Koza se neotočila, jenom nastražila uši. Výhrůžně sklonila hlavu a jedním kopytem dupla do země.
„Ona brání dům,“ vydechla Aderyn roztřeseně. „Zatraceně.“
Přes všechnu magii jsou však Kostischrány o tom, o čem vyprávějí všechny dobré příběhy. O lásce. A o smrti. A o tom, že to první patří k životu stejně neodmyslitelně jako to druhé.
Tohle — tohle bude dál. Život.
Ponese si s sebou své mrtvé, ale teď už ji nebudou tížit. Jejich tíha se bude s každým krokem zmenšovat, ne proto, že vzpomínky na ně vyblednou, ale proto, že ona bude díky nim silnější.
A možná že právě to je pravda o smrti.
Člověk jde dál.
Protože mrtví to tak chtějí.
