Politiku touhy původně vydalo Cambridge University Press v angličtině před pěti lety. Jak se kniha ocitla pod křídly nakladatelství Host?
Kniha vyšla v roce 2018 v angličtině a v rozhovorech kolem ní padal i dotaz, kdy vyjde česky. „Jak, česky?“ nechápala jsem. Napsala jsem tu knihu automaticky anglicky, vyšla anglicky, o české verzi mě nenapadlo přemýšlet. Pak se mi ozvali z Hosta, abych napsala předmluvu ke knize Kristen R. Ghodseeové Proč mají ženy za socialismu lepší sex, jejíž podtitul zní A další argumenty pro ekonomickou nezávislost. S jejím redaktorem Zdeňkem Staszkem jsme v té souvislosti došli k tomu, že by stálo za to mít Politiku touhy v češtině. Pak byl jen trochu oříšek, jak postupovat při překladu.
Co znamená „jak postupovat při překladu“?
Já jsem ve svém výzkumu hodně čerpala z původních českých a slovenských dokumentů a archivních materiálů a všechny jsem je samozřejmě přeložila do angličtiny. Jenomže nám nedávalo smysl je z angličtiny překládat zpět do češtiny, když český nebo slovenský originál existuje, navíc takový překlad by samozřejmě přesně neodpovídal tomu, jak ty desítky let staré historické prameny zní. Takže jsme se rozhodli, že překladatel Jan Škrob přeloží všechno kromě citací a my je pak do textu doplníme z těch původních zdrojů. Až tehdy jsem si uvědomila, jak moc těch citací je.
Takže vy jste dostala překlad, kde skoro na každé straně bylo nutné něco doplnit?
Ano, tuhle legraci jsme si užili já i redaktor dosyta. Tady patří velký dík Zdeňku Staszkovi, který citace z knih a publikovaných zdrojů, jež jsou dostupné třeba v digitální verzi v Národní knihovně, srdnatě dohledal. A myslím, že dnes díky té práci ví třeba o doktoru Plzákovi víc, než kdy vědět chtěl a bylo by mu milé.
Jak vypadají materiály z archivních výzkumů, které zadávalo politbyro nebo ministerstva socialistického Československa?
V Národním archivu jsou uskladněné materiály ministerstva zdravotnictví nebo ministerstva práce a sociálních věcí v bednách, nejsou katalogizované.
Krabice od bot?
Spíš od lyžáků. Složky jsou nadepsané třeba heslem Péče o ženy a děti.
A rok?
Rozsah let. Zatímco na materiály z ministerstva spravedlnosti mířila už v devadesátých letech poptávka na přesnou katalogizaci, protože bylo ve veřejném zájmu znát třeba nakládání s politickými vězni nebo naopak aktivity spolupracovníků režimu, poptávka, která by přiměla někoho katalogizovat materiály o výzkumu zdraví, natožpak sexuálního života, orgasmu nebo slasti, tady samozřejmě chyběla.
A jejich překlad?
Ten jsem do přeloženého textu knihy doplňovala v původním znění přímo ze skenů, které jsem z archivních materiálů pořídila. Kromě toho, že drtivá většina archivních dokumentů byla nezkatalogizovaná, jednotlivé dokumenty navíc často nemají ani číslované stránky. Takže by těžko šlo tuhle práci na někoho delegovat.
Vyčítala jste si, vzhledem k vašemu výzkumnému a pracovnímu vytížení, že jste do toho šla?
Já jsem hlavně ráda, že knížka bude dispozici v češtině a budou si ji moci přečíst lidé, kteří běžně nečtou akademické knihy v angličtině. A ačkoli překlady jsou i z vědeckého hlediska důležitý počin, protože ukazují, že o vaši práci je zájem, český systém hodnocení vědy je nijak nezapočítává.
Pro jakého čtenáře je Politika touhy určená?
Umím si představit, že diváctvo, které vidělo Kroniku orgasmu na iVysílání České televize a bude chtít vědět víc, než se v dokumentární sérii řeklo, po ní sáhne. Z ohlasů na články a výzkumy vím, že zajímavé pro čtenáře jsou třeba právě citace z dobových dokumentů.
Co jste vlastně o všedním životě a lásce za socialismu vyzkoumala objevného?
Naše kolektivní paměť je po dlouhá léta utvářená jednostranným pohledem na socialismus v Československu: byla tu zkostnatělá komunistická strana a disidenti, kteří proti ní bojovali. Byly uzavřené hranice, fronty na banány, nebyl toaletní papír a doma se říkaly jiné věci než venku. To je samozřejmě pravda, respektive jedna její část. Takový každodenní život většiny lidí, sociální politika nebo třeba vědecký výzkum byly mnohem plastičtější a svým způsobem velmi svobodné a je škoda, že tohle ze sdíleného narativu zmizelo.
V čem jsme byli svobodní?
To je podstatné říct. Stát — před nástupem komunismu i po něm — naslouchal vědeckým kapacitám, třeba právě lékařům. Řadu věcí, které tito odborníci chtěli zkoumat, nejenže zkoumat mohli, ale výsledky, k nimž došli, mohli „překládat“ do veřejných politik: do zákonů, vyhlášek a nařízení. To je přece poměrně velký manévrovací prostor! Netýkal se samozřejmě v takové míře oborů typu sociologie nebo historie, ale medicína měla mnohem volnější ruce. Vezměte si třeba neuvěřitelně pokrokové experimenty s LSD, které se u nás dělaly. Máme tady rozšířenou představu o represivním režimu, jenž všechno diktoval a omezoval, existovaly ale sféry, kde panovala veliká volnost. V důsledku toho nejenže vědci mohli bádat, ale i mnoho aspektů každodenního života bylo poměrně pokrokových.
Třeba v oblasti výzkumu sexu a sexuálního života obyvatel.
Ano. Klinici identifikovali problém, který trápil jejich pacienty či pacientky, nadesignovali si výzkum a s jeho výsledky oslovili ministerstva, jež jim z velké části naslouchala a vyhověla. To se týkalo výzkumu ženského orgasmu a třeba toho, jak souvisí s otěhotněním, ale například i výzkumu homosexuality. Zájmy žen u nás zhusta reprezentovali i demografové, kterým politici také naslouchali. Typicky v otázkách druhé směny a počtu dětí.
Byli to demografové, nebo i demografky?
To je dobrá otázka — a příklad toho, že za ženská práva nemusejí nutně bojovat jen ženy. V prvním období po únoru 1948, kdy ženy poprvé nastoupily na vysoké školy v masovějším měřítku, samozřejmě nelze očekávat, že by o tom, jak se ženám daří sladit rodinu, domácnost a zaměstnání, informovaly ženy demografky. Nejprve se musely odněkud rekrutovat. O dvě desetiletí později už máme jak lékařky, tak demografky. Jak sexuologové, tak demografové v padesátých letech byli v drtivé většině muži, ale mnozí úplně jasně reprezentovali feministická stanoviska.
V čem?
Věděli a nahlas říkali, že ženy potřebují volbu, oddech, podporu.
Jak to chtěli udělat?
Vznášeli například požadavky, které my dnes považujeme za stěží dosažitelné, třeba že by se ženám mělo za práci v domácnosti platit. V každém případě bylo jasné, že ženy nesmějí být samy na péči o děti — a místo mužů-otců demografové apelovali na stát, aby zřídil víc jeslí a školek. A nejenom to, díky jejich tlaku se později prodloužila mateřská dovolená nebo vzrostly přídavky na děti. Ani tak se ale nepovedlo výrazně zvýšit porodnost. Ženy v žádném případě nechtěly víc než dvě děti, demografům bylo jasné, že k zachování populace pod dvě jít nesmíte, takže aspoň tlačili na stát, aby zaváděl taková opatření, aby porodnost ještě víc neklesala.
Co se stalo v šedesátých letech?
Různí experti vymýšleli pro stát novou rodinnou politiku, kterou se ale nakonec podařilo zavést až po okupaci v roce 1968. Deziluze ve společnosti byla obrovská, lidé už nechtěli mít s režimem nic společného, zavřeli se do domovů a později na chalupy. Nevyčnívat, neangažovat se. Dobře to odráží třeba používání pojmu štěstí nebo láska.
Jak?
V padesátých letech, kdy se ještě věřilo v lepší zítřky, pracovali třeba sexuologové s pojmem láska poměrně často a běžně. Byla pro ně důležitá. Zároveň se narovnala práva žen a mužů, ženy se mohly snadněji rozvést, měly nárok na vlastní kariéru a příjmy. Manželství, které se nově stalo rovnoprávným svazkem ženy a muže, už nemuselo (a podle expertů ani nemělo) stát na tom, že s někým žijete, protože vás živí nebo protože být svobodná či rozvedená žena je cejch; najednou může být založené na lásce. Už není nutné bát se o existenci, tu garantuje stát. Není nutné spojovat rodiny coby ekonomické jednotky prostřednictvím domluvených sňatků. Stát garantuje vzdělání a jistotu zaměstnání. To všechno vede k tomu, že sňatek mohl být pouze a výhradně aktem lásky. Politické svobody v padesátých letech naši (pra)rodiče valné neměli, ale sociální svobody byly mnohem větší než dřív. To je mimochodem dobré si uvědomit i tváří v tvář dnešním problémům, kdy je to trochu naopak: politické svobody máme, ale čím dál víc rodin je na tom sociálně velmi bídně. Což je trend nastolený už v devadesátých letech, kdy slovo „sociální“ zavánělo levičáctvím.
A co ta láska?
V sedmdesátých letech to slovo úplně zmizelo. Doktor Plzák se lásce mezi manželi naprosto vysmívá jako nějaké chiméře, o kterou nemá smysl usilovat. A další sexuologové v té době mluví o „citovém nesouladu manželů“ či „narušení svazku v citové oblasti“, čímž jednak poukazují na absenci lásky v manželstvích a zároveň sami nejsou s to slovo „láska“ vyslovit.
Už podruhé jste zmínila Miroslava Plzáka. Skutečně byl tak zásadním hlasem, který ovlivňoval rodinnou politiku před revolucí?
Naprosto zásadním. Měl velký dar mluvit srozumitelně a barvitě, což spousta vědců nebo lékařů neměla a dodnes nemá, ač by se jim takový talent popularizovat hodil. Abychom ho jen nehaněli — zásadní, co radil velmi dobře a platně, bylo: „Nikdy si neberte alkoholika.“ Alkoholismus byl velký problém totalitních režimů, spousta lidí, zejména mužů, zapíjela frustraci a nudu. Často to bylo slyšet u rozvodových sporů, ženy se mnohdy rozváděly proto, že muži pili. Plzák jasně říkal: „Nepředěláte ho, nezachráníte, prostě si ho neberte.“ Ale žádný feminista to nebyl — vysmíval se intelektuálkám, byl mizogynní. Lásku neuznával a celkově byl pragmatik: podobně jako sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století obecně.
Co se stalo po sametové revoluci?
Před ní se sice mluvilo o mateřské péči a mateřská dovolená se prodlužovala, stát ale pořád běžně garantoval místa v jeslích a školkách nebo po rozvodu alimenty. Za socialismu pokrýval stát až třetinu příjmů člověka různými typy dávek navázaných na děti. To po sametové revoluci skončilo, přišel individualismus a kapitalismus a volná ruka trhu. Samoživitelky by mohly vyprávět, bytová nebo důchodová politika je dodnes neštěstí. Dosud tady rezonuje rétorika, kterou devadesátá léta nastavila: když se budeš snažit a makat, budeš bohatý a úspěšný, každý je zodpovědný za své štěstí, a když se někomu nedaří dobře, může si za to sám. Teď už tomu, doufám, nevěří tolik lidí jako před dvaceti lety. Bohužel stát zatím nehodlá přenastavit politiku tak, aby se nerovnosti v naší společnosti zmenšovaly.
Foto: Monika Hlaváčová
