Les v domě je sil­ný pří­běh plný zvra­tů, rodin­ných dra­mat a zlo­věst­né­ho volá­ní blíz­ké­ho lesa. „Z otrá­ve­né půdy nevy­ros­te zdra­vý strom. A rodi­na, v níž chy­bí lás­ka, poro­zu­mě­ní a schop­nost obě­to­vat se pro dru­hé­ho, nemů­že zfor­mo­vat člo­vě­ka tak, aby pomohl udě­lat svět lep­ším mís­tem pro všech­ny,“ při­bli­žu­je autor­ka jed­no z témat romá­nu. Hlav­ní posta­va kni­hy, jíž doma říka­jí cáco­ra, v jed­né tako­vé rodi­ně žije. Bez otce, s mat­kou alko­ho­lič­kou a s nevra­ži­vý­mi pra­ro­di­či. Obklo­pe­na lesem, kte­rý skrý­vá cosi hrozivého…

Ale­na Morn­štaj­no­vá napsa­la sil­ný dra­ma­tic­ký pří­běh o tom, že nic v živo­tě není tako­vé, jak to na prv­ní pohled vypa­dá, a že žád­né tajem­ství není pohřbe­no tak hlu­bo­ko, aby se neda­lo vyko­pat. Bude­te se bát, ale nepře­sta­ne­te číst, dokud nevy­plu­je na povrch.

(Foto autor­ky: Voj­těch Vlk)

A nyní už sli­bo­va­ná ukázka:

Dru­há kapitola
Za vsí je les

Zápla­vy v čer­ven­ci deva­de­sá­té­ho sed­mé­ho roku se pře­hna­ly stře­dem Evro­py, odnes­ly si desít­ky živo­tů, pobo­ři­ly domy, spláchly úro­du, roze­rva­ly sil­ni­ce a zasta­vi­ly vla­ky. V uli­cích měst plu­ly loď­ky, z luk se sta­ly ryb­ní­ky a sou­se­dé si pomá­ha­li. Po něja­ké době voda opadla a zůsta­ly po ní náno­sy bah­na, vlh­ké mapy na zdech a hro­ma­dy haram­pá­dí. Pak došlo na sčí­tá­ní škod a vyplá­ce­ní pojist­né­ho a lidé si zase zača­li závidět.

Babi s dědou skle­ní­ky pojiš­tě­né pro­ti vel­ké vodě nemě­li, pro­to­že ve vsi nebyl ani potok a nikdo nepa­ma­to­val, že by se z lesa úvo­zo­vou ces­tou vali­lo tolik vody, aby dosáh­la až k prv­ním plo­tům, natož aby zapla­vi­la domy. Přes­to skle­ní­ky posta­vi­li zno­vu, nejdřív ale muse­li vyvézt bahno ze skle­pů a pří­ze­mí, vysu­šit stě­ny, zno­vu vyma­lo­vat a poří­dit si nový nábytek.

Můj svět se změ­nil. Vel­ká voda si vza­la nejen záho­ny, ale i keře a lavič­ku pod třeš­ní a po čase na utr­pě­ná zra­ně­ní uhy­nu­la i tře­šeň samot­ná. Lať­ko­vý plot odplul a děda mezi tyč­ky natá­hl oby­čej­né drá­tě­né ple­ti­vo. Kaž­dý kolemjdou­cí tak mohl nahléd­nout skrz říd­ká oka a viděl, co se v zahra­dě děje. Od té doby jsem si s Moni­kou hrá­la jen ve svém pokoji.

Zvlášt­ní bylo, že o táto­vi už nepadlo ani slo­vo. Ze stě­ny v obý­va­cím poko­ji zmi­ze­la foto­gra­fie, na kte­ré táta líbal mámu pod roz­kvetlou třeš­ní, a z prá­del­ní­ku zará­mo­va­ný obrá­zek nás tří u vánoč­ní­ho stromečku.

Bylo to, jako kdy­by nikdy nee­xis­to­val, jako kdy­bych si ho vymys­le­la a vidě­la a sly­še­la ho jenom já, stej­ně jako Moniku.