Arnošt Doubek, hrdina z vaší předchozí knihy Muž bez jazyka, je spisovatel, který donekonečna objíždí autorská čtení se svou prvotinou. Vy jste měl mezi debutem Horowitz a právě Mužem bez jazyka desetiletou pauzu. A po roce hned vyjde další román. Psal jste ho s Mužem bez jazyka souběžně?

Nepsal, vydá­ní Muže bez jazy­ka se kvů­li pan­de­mii posu­nu­lo. Ve chví­li, kdy se kni­ha vytisk­la, Lov­ci švá­bů už téměř půl roku exis­to­va­li. Exis­to­va­li vlast­ně už dva roky před­tím — v jiné for­mě. Původ­ně jsem jed­no z témat pou­žil v diva­del­ní hře. Ale neby­lo to ono. Bylo to stro­ze tem­né, záměr­ně for­mál­ně ose­ka­né. Čas­to jen jed­na posta­va na scé­ně a vysí­lač­ka. A z ní hla­sy. Spous­ta hla­sů. Pro diva­dlo ško­da. Pro roz­hlas taky, pro­to­že ty lidi je nut­né u toho i vidět. Navíc tam je mož­nost výprav­ných retrospek­tiv. Film. Ide­ál­ní by byl film, řekl jsem si a vzá­pě­tí napsal román Lov­ci švá­bů. Dale­ko bohat­ší, plněj­ší, hlub­ší než původ­ní a nikdy neu­ve­de­ná hra, s nový­mi moti­vy, kte­ré pří­běh i mě jako auto­ra posu­nu­ly výš. Nepo­chyb­ně tomu vyzrá­ní pomoh­la i zku­še­nost z lockdownu.

Lovci švábů mají na obálce podtitul dystopický román. V jakém prostředí a v jakém čase se odehrává?

V Evro­pě. Tady u nás. V pohra­ni­čí. Někde blíz­ko Pol­ska. Neda­le­ko obří těžeb­ní plo­ši­ny, do kte­ré se svá­že­jí pra­cov­ní­ci růz­ných národ­nos­tí, co uprch­li před vál­kou z práv­ně vza­to už nee­xis­tu­jí­cích zemí, po prá­ci se baví „na Pile“ v míst­ním „kul­tur­ním cen­t­ru“. Ona těžeb­ní plo­ši­na je posled­ní fun­gu­jí­cí výspou eko­no­mi­ky, kte­rá her­me­tic­kým uza­vře­ním hra­nic a ukon­če­ním glo­bál­ních řetěz­ců ztra­ti­la koře­ny a pro­vá­za­nost. V kra­ji­ně se rov­něž bez­pre­ce­dent­ně pře­mno­ži­li losi a v neda­le­kém měs­tě eska­lu­jí nepo­ko­je. Jak vid­no, není to teď, je to poz­dě­ji, ale ješ­tě v tom­to sto­le­tí. Kni­ha se ale ode­hrá­vá i v Make­do­nii, tam se pří­běh tro­chu vrací.

Mnozí autoři se různým „nálepkám“ brání. Jak vás napadlo přihlásit se právě k dystopii?

Ale já jsem nic tako­vé­ho sám o sobě nepo­u­žil. Popr­vé jsem to uvi­děl až na návr­hu obál­ky, tak­že to jde z nakla­da­tel­ství. Vlast­ně mě to dost pře­kva­pi­lo. A říkal jsem si, nemám se vůči tomu vyme­zit? No, ale ona je to konec­kon­ců dnes už zave­de­ná kategorie. 

Aha, takže za to můžeme my! Musím přiznat, že dystopie čtu rád a přišlo mi super, že je to přímo na obálce.

Nebyl to můj záměr vejít se do něja­ké žánro­vé ška­tul­ky. Jen­že svět kolem, kli­ma a spo­le­čen­ská atmo­sfé­ra člo­vě­ka chtě nechtě ovliv­ňu­jí. A taky vnitř­ní roz­po­ry. Kde je hra­ni­ce, pokud dojde i na naše hra­ni­ce? Pokud nebu­de sta­čit ado­p­to­vat si dítě někde dale­ko? Dítě posí­lá fot­ky, jak pil­ně stu­du­je, ale jed­nou mís­to fotek při­je­de samo a není samo. A při­je­de do pro­stře­dí, kde se už tak schy­lu­je k vál­ce a kde už je tak tro­chu plno. Může­me done­ko­neč­na spí­lat všem pra­vi­co­vým extre­mis­tům — a máme urči­tě sto­pro­cent­ní prav­du —, jen­že nai­vi­ta pro­ti­pó­lu je stej­ně nebez­peč­ná, ve snech o vel­ko­rysých mož­nos­tech inte­gra­ce se počí­tá se sil­nou Evro­pou, kte­rá vše zastře­ší. My jsme přes­ně ve stře­du kon­ti­nen­tu, kte­rý, poli­tic­ky vza­to, má bohu­žel moc­nou ten­den­ci se roz­pa­dat. Tuší­me, dokon­ce si i pama­tu­je­me, co ten tlak může gene­ro­vat. Jaký­ko­liv extre­mis­mus ve vel­kém nad­ná­rod­ním cel­ku je orna­ment, ara­beska — mož­ná jen hos­pod­ské kecy, aby se někdo vyme­zil, zařa­dil, sba­lil hol­ku u šipek nebo u kuleč­ní­ku. Ale kdy­by se Evrop­ská unie nedej bože roz­padla, tak v malém stá­teč­ku, náro­deč­ku obklo­pe­ném dal­ší­mi stá­ty a náro­dy je akt extre­mis­mu už neod­vo­la­tel­ným posto­jem. Letí­cím kame­nem, na kte­rý při­jde odpo­věď. Vál­ka. Máme strach. A záro­veň se chce­me zacho­vat správ­ně, cítí­me sou­cit, étos. Ale taky pud sebezá­cho­vy. Máme totiž i vlast­ní děti. Já tře­ba tři. Pokud by šlo o naše vlast­ní děti, kon­čí veš­ke­rá soli­da­ri­ta, tak to bylo, je a bude. Všude.

Tereza, Goran, Nikola, Eda, Valtr, Bob a mnoho dalších — Lovci švábů se na první pohled hemží mnoha postavami. Co je spojuje?

Jeden váleč­ný zlo­čin, huma­ni­tár­ní kata­stro­fa, kte­rá se kdy­si sta­la. Pro­to Goran a jeho lidé pře­kro­či­li hra­ni­ce. Něko­ho hle­da­jí. Ale míst­ní se neda­jí laci­no. Kaž­dá posta­va má tou­hu nebo mož­ná jen instinkt to peklo, kte­ré pak nasta­ne, pře­žít. Nebo to aspoň zku­sit. Dra­ma vyprá­vím stří­da­vě vždyc­ky skr­ze jed­nu z nich. Niko­mu v tom thrille­ru nestra­ním. Nicmé­ně všem se pře­žít roz­hod­ně nepo­ve­de, to asi pro­zra­dit můžu.

Horowitz — Muž bez jazyka — Lovci švábů. Která z těch knih je vám nejbližší a proč?

Ta posled­ní. I když se ode­hrá­vá v blíz­ké budouc­nos­ti, reflek­tu­je ryze sou­čas­né pro­blémy, kte­ré jsem si dovo­lil labo­ra­tor­ně namno­žit a jejich pro­střed­nic­tvím vymo­de­lo­vat rea­li­tu, jak by moh­la vypa­dat, kdy­by se to tady teď zvrt­lo. V Gora­no­vě hla­vě běží: To, že se věci ješ­tě nesta­ly, nezna­me­ná, že nere­zo­nu­jí. Otřá­sa­jí svě­tem stej­ně jako his­to­rie, ne-li víc — nikdo o nich totiž ješ­tě nemů­že lhát.

Dal jsem si zále­žet, aby Lov­ci švá­bů člo­vě­ku neda­li spát, dokud nedo­čte. Snad…

To se povedlo, knížka se vážně čte sama. Ale ta její aktuálnost je až děsivá…

Musím při­znat, že bych se bez ní obe­šel a radě­ji klid­ně usí­nal bez stra­chu, jest­li se ráno pro­bu­dí­me do svě­ta způ­so­bi­lé­ho pro exis­ten­ci člo­vě­ka. Lid­ský život je důle­ži­těj­ší než jaká­ko­liv kni­ha. A věřím, že pří­běh Lov­ců švá­bů fun­gu­je bez ohle­du na dobu, ve kte­ré bude čten.

A co tomu všemu říkáte teď? Když jsme se o románu bavili posledně, svět byl úplně jiný…

Ano, mís­to roz­ho­vo­rů o tom, kam letos na dovo­le­nou, rodi­ny zce­la váž­ně po veče­ři plá­nu­jí, kam pří­pad­ně emi­gro­vat. Dojí­má mě obrov­ská vlna soli­da­ri­ty, kte­rá se nejen u nás, ale v celé Evro­pě vzed­mu­la při pomo­ci ženám, dětem, babič­kám a dědeč­kům prcha­jí­cím před vál­kou z Ukra­ji­ny. S tím doje­tím jde ale bohu­žel ruku v ruce i úzkost a pro tu si dovo­lím vypůj­čit myš­len­ku dal­ší z postav kni­hy, Tere­zy: „…počá­teč­ní vlna soli­da­ri­ty je sice sku­teč­ně upřím­ná a je pří­mo úměr­ná kri­zi, neštěs­tí, strá­dá­ní, ale když ode­jde, tak po chví­li bez­vět­ří při­jde dal­ší, ješ­tě mohut­něj­ší vlna, kte­rá všech­no to oká­za­lé dob­ro zase splách­ne do špi­na­vé sto­ky malos­ti. Pro­to­že žád­ná kri­ze, kro­mě poby­tu ve špat­ném hote­lu na Hur­gha­dě, kupo­di­vu nikdy netr­vá týden. A na kri­ze del­ší než jeden týden obec­ně není trpě­li­vost.“ V tomhle bych se straš­ně rád mýlil, ale bojím se, že tato for­ma hyb­rid­ní vál­ky, totiž pokus o roz­bi­tí civi­li­zo­va­né čás­ti Evro­py její­mi vlast­ní­mi hod­no­ta­mi, bude pro nás při všem zdě­še­ní, lítos­ti, vzte­ku, hně­vu a úctě k nevin­ným obě­tem, kte­ré poci­ťu­je­me při zprá­vách z bojů na Ukra­ji­ně, ze stra­ny Rus­ka ješ­tě vět­ší hroz­bou než hara­še­ní jader­ným arzenálem.