Debutoval jste před více než pěti lety novelou Nesvatý otec, která spadá spíše do odlehčenějšího žánru fantastiky. V případě Bastarda bohů mám jiný dojem, liší se tedy od vaší první knihy hodně? A proč jste si dal od psaní tak dlouhou pauzu?

Pod­le mě se od sebe obě kníž­ky hod­ně liší. Bastard bohů je míněn váž­ně­ji, ale taky věřím, že je v něm vidět vět­ší vypsa­nost, víc zku­še­nos­tí. Na dru­hou stra­nu, nikdy se asi nepři­nu­tím zůstat v té váž­né polo­ze po celou kni­hu. Můj svět, to je i spous­ta sar­kas­tic­kých vti­pů a iro­nie bez ohle­du na závaž­nost situ­a­ce. Tak­že i posta­vy z Bastar­da na vás občas mrk­nou, i když čas­to s napuch­lým, zkr­va­ve­ným obočím.

Ta pauza vlast­ně neby­la tak dlou­há. Hned po Nesva­tém otci jsem se rok věno­val kni­ze, kte­rou jsem po zra­lé úva­ze kou­sek před kon­cem zlik­vi­do­val. Nespl­ňo­va­la moje před­sta­vy a já si mys­lím, že pokud nejste schop­ní zaho­dit rok prá­ce, tak v lite­ra­tu­ře nemá­te co dělat. Něja­kou dobu jsem se pak věno­val povíd­kám, pár­krát jsem si zasou­tě­žil. V oka­mži­ku, kdy jsem Bastar­da pus­til do svě­ta, začí­nal zuřit covid. Vydá­ní kni­hy bylo pro­to odlo­že­no, navíc jsem v tu chví­li sku­teč­ně asi na rok pře­stal psát. Ale už se k tomu zase vra­cím, tak uvi­dí­me, jak moc jsem zrezivěl.

Když jsem knihu četl, tak jsem si říkal, že mi jazykem a stylem narace daleko více připomíná nějaké mýty nebo kmenová vyprávění. Bylo pro vás důležité vyvolat dojem legendy, která mezi lidmi už nějaký čas koluje?

Niko­liv. Prá­vě nao­pak, Judo­ko­vo a Lugho­vo vyprá­vě­ní je něco, co jed­nou zmi­zí z his­to­rie, mož­ná důle­ži­tá eta­pa, kte­rou si však nikdo nebu­de pama­to­vat. Ale kme­no­vé vyprá­vě­ní, to je dob­ré ozna­če­ní, líbí se mi. Pokud udá­los­ti z kni­hy někdo pře­ži­je, urči­tě je bude něja­kou dobu vyprá­vět dál. Jen si nemys­lím, že se tyhle pří­běhy doži­jí řek­ně­me něja­ké moder­něj­ší éry. Kolik pří­bě­hů zná lid­stvo z pra­vě­ku a sta­ro­vě­ku? A kolik z nich bylo zapomenuto?

Nedáv­no jsem dočí­tal sérii Les mytág. Čte­ná­ři toho­to úžas­né­ho epo­su vědí, že v něm vyplou­va­jí na povrch nej­star­ší mýty lid­stva. Věci, jež se ode­hra­jí v Bastar­do­vi bohů, budou pod­le mě defi­ni­tiv­ně zapo­me­nu­té udá­los­ti. Sle­du­je­me je pohle­dem čte­ná­řů z úpl­ně jiné vrst­vy rea­li­ty, z jiné­ho světa. 

Jedním z velkých témat Bastarda bohů je mizející svět, ať už ve smyslu nedotčené přírody, ale i životních jistot, a neodvratitelnost konce starých časů. Berete knihu také jako vyjádření k těmto nelehkým otázkám, nebo to prostě vyplynulo z příběhu jako takového?

Urči­tě. Vní­mám to jako jeden z hlav­ních moti­vů. A ply­ne z něj jas­ný závěr — změ­na je neod­vrat­ná. Víte, když jsem byl mlad­ší, pova­žo­val jsem se za kon­zer­va­tiv­ce v tom smys­lu, že jsem neměl rád změ­ny. Pama­tu­ji si, že i pan pro­fe­sor Tol­ki­en o sobě říkal něco podob­né­ho. Ale brá­nit se změ­ně nemá smy­sl. Člo­věk ji musí při­jmout, nic jiné­ho mu nezbý­vá. A je mno­hem jed­no­duš­ší to dělat s ote­vře­nou mys­lí než s těž­kou rezignací.

Konec­kon­ců podí­vej­te se, jak se změ­nil svět v posled­ních dva­ce­ti letech. Pama­tu­ji si, když nám doma zavá­dě­li tele­fon s drá­tem, když mi pípal prv­ní vytá­če­ný inter­net. A teď mi to všech­no při­pa­dá jako pra­věk, při­tom jsem tepr­ve před pár lety osla­vil tři­cít­ku. Může­me se sna­žit změ­nu ovliv­nit, dostat ji do pod­le nás správ­ných kole­jí, ale neza­sta­ví­me ji. 

Judok i Lugh jsou postavy, které se řídí jiným morálním kodexem než my, přesto není těžké se do jejich kůže vžít. Pomohla vám při jejich psaní zkušenost hráče deskových her a vyprávěcích RPG, kterým se věnujete ve volném čase?

Když hra­ji RPG za něja­kou posta­vu, obvykle si vytvá­řím sadis­tic­ké psy­cho­pa­ty, kte­ří se s ničím nepářou. A tenhle pří­stup v sobě mají i Judok a hlav­ně Lugh. Proč řešit pro­blémy slo­ži­tě, když jde pros­tě zni­čit nebo zabít jejich pří­či­nu? A jako čte­nář mám podob­né cha­rak­te­ry taky rád, tře­ba hrdi­ny knih Mirosla­va Žam­bo­cha nebo někte­ré posta­vy z Krva­vé­ho pohra­ni­čí Vla­di­mí­ra Šlechty.

Jako vypra­věč jsem vedl spous­tu dob­ro­druž­ství, ale je to časo­vě nároč­ný koní­ček. Urči­tě mi však pomohl v celé řadě důle­ži­tých věcí. Hlav­ně v tvor­bě záplet­ky, pro­to­že žád­né dob­ro­druž­ství nefun­gu­je jen sty­lem „někam běž­te a něco tam ukrad­ně­te“. Jas­ně, občas se vám to takhle zvrt­ne, ale na začát­ku je vždyc­ky něja­ký kon­flikt, kte­rý vytvo­ří pod­hou­bí děje. A RPG mi urči­tě pomoh­la si tohle ujas­nit a vycizelovat. 

Bastard bohů má, dá se říct, otevřený konec, nabízí se tedy otázka, zda jde o samostatnou knihu, nebo plánujete více dílů?

Původ­ně jsem pokra­čo­vá­ní neplá­no­val. Teď, když jsem se ke kni­ze kvů­li všem dokon­čo­va­cím pra­cím vrá­til, musím říct, že jsem na váž­kách. Zno­vu cítím to okouz­le­ní svě­tem, chuť pra­vě­ké fan­ta­sy, kte­rá ve mně hoře­la nato­lik, že jsem tuhle kni­hu musel napsat. Ale momen­tál­ně pra­cu­ji na něčem jiném, tak uvi­dí­me. Je dob­ré věci dokončovat.

Pracujete tedy na další knize, kdy se dočkáme?

Psa­ní je ter­mí­no­vě nevy­zpy­ta­tel­né řemes­lo. Dal­ší věc je, že od ruko­pi­su do tis­ku je dlou­há doba. A navíc nevím, zda budu s výsled­kem spo­ko­je­ný nato­lik, abych ho někde pre­zen­to­val. Tak­že mís­to odpo­vě­di na tuto otáz­ku můžu leda pokr­čit rameny.

Co se však nemě­ní už léta, to je moje chuť něco vytvá­řet. Nemu­sím se nijak extra nutit, abych pra­co­val na něja­ké povíd­ce nebo kni­ze. Tak­že věřím, že to dřív nebo poz­dě­ji zase vyjde.