Sám jsi říkal, že se nerad opakuješ, a teď tu máme Smějící se bestie, druhý díl noiru s Vincentem Krhavým, který stále trpí v depresivním a nehostinném Odpočinku. Zdánlivě stejná situace jako posledně, v čem je tedy kniha jiná než Posmrtná predace?

Situ­a­ce je na prv­ní pohled stej­ná, ingre­di­en­ce jsou podob­né, ale já se fakt nerad opa­ku­ju, tak­že dru­há „Vin­cent­ka“ spíš posou­vá kon­cept té prv­ní, než aby ho repli­ko­va­la. V Pre­da­ci Vin­cent spa­dl do nové­ho nehos­tin­né­ho pro­stře­dí, kde plá­no­val co nej­rych­le­ji spl­nit úkol, uha­sit žízeň něja­kým tím pěti­pí­vem a zdejch­nout se. Což se mu samo­zřej­mě nepovedlo. 

V Bes­ti­ích je výcho­zí situ­a­ce jiná — nehos­tin­né a depre­siv­ní pro­stře­dí Odpo­čin­ku je teď Vin­cen­to­vým novým domo­vem, v němž se buď nau­čí žít (či aspoň pře­ží­vat), nebo ho jeho oby­va­te­lé umlá­tí papu­če­ma. Ale­spoň ze začát­ku jsou pro­to Bes­tie spíš o tom, jak se vyrov­nat s novým živo­tem, do kte­ré­ho vás někdo násil­ně zavle­kl, aniž bys­te uto­nu­li v alko­ho­lu. Samo­zřej­mě čím více se s nepřá­te­li pozná­vá­te, tím vět­ší je šan­ce, že se vám mezi nimi začne líbit — a z toho­hle zjiš­tě­ní vás zda­le­ka nej­lé­pe vytrh­ne pár pořád­ně nakva­še­ných mrtvol.

Zatím­co v prv­ní kni­ze může­me číst vel­kou depre­si a gene­rač­ní skep­si, tak ve Smě­jí­cích se bes­ti­ích jsem pozo­ro­val spíš bez­na­děj a naštvá­ní, pře­chá­ze­jí­cí až k revo­luč­ní­mu vzte­ku a nihi­lis­tic­ké­mu heslu „No Futu­re“. Měl jsi tenhle posun v plá­nu od začát­ku, nebo se do kni­hy pro­mí­tl tvůj vlast­ní pohled na svět?
Plá­nů jsem měl upřím­ně pra­má­lo: z Posmrt­né pre­da­ce zby­ly něja­ké nedo­ta­že­né šrou­by, tak­že jsem počí­tal s jejich uta­ho­vá­ním. Vymyš­le­nou jsem měl kost­ru hlav­ní záplet­ky — pár styč­ných bodů, kte­ré jsem něja­kým způ­so­bem hod­lal spo­jit. Pomy­sl­né maso na kos­tech už ale rost­lo orga­nic­ky. Vtip spo­čí­vá v tom, že Odpo­či­nek je do jis­té míry časo­vá kaps­le sou­čas­nos­ti: drti­vá vět­ši­na zvlášt­nos­tí, pochyb­ných indi­vi­duí a bizar­ních prak­tik z Pre­da­ce odrá­ží rea­li­tu — i když něco málo jsem si samo­zřej­mě při­krášlil. Ve Smě­jí­cích se bes­ti­ích se od toho­hle kon­cep­tu neod­klá­ním, tak­že jsem kuli­sy sku­teč­né­ho svě­ta pro­hnal svým paten­to­va­ným gene­rá­to­rem noč­ních můr a spo­le­čen­ské­ho angs­tu a z výsled­né hmo­ty uplá­cal kníž­ku. Jest­li text vyzní­vá ponu­ře, nihi­lis­tic­ky či cynic­ky, je to pro­to, že nějak podob­ně jsem v době psa­ní vní­mal naši spo­leč­nost a její budoucnost. 

Ve Smějících se bestiích najdeme množství odkazů na jiná literární díla, která tentokrát hrají stěžejní roli. Co tě vedlo k tomu využít popkulturu nejen jako koření, ale přímo jako dějový prvek?

Kni­hy byly vždyc­ky extrém­ně důle­ži­té pro for­mo­vá­ní lid­ské­ho myš­le­ní. Ať už se bude­me bavit o bib­li, nebo o kuchař­ce od Jir­ky Babi­ci, v obou pří­pa­dech se jis­tě shod­ne­me na tom, že po pře­čte­ní dané­ho díla už člo­věk nikdy nebu­de stej­ný jako dřív. A Vin­cent má kníž­ky rád. S obli­bou se hra­be v tex­tu mezi řád­ky. Nepo­chy­bu­je o tom, že ruko­pi­sy nevzni­ka­jí ve vzdu­cho­prázd­nu a občas jsou zama­za­né pře­tr­vá­va­jí­cí­mi prav­da­mi, nebo dokon­ce spo­le­čen­skou kritikou. 

Jakou roli kni­hy v Bes­ti­ích kon­krét­ně hra­jí a proč s nimi Vin­cent šer­mu­je sko­ro stej­ně obrat­ně jako s půl­li­t­rem, to vyzra­dit nemůžu. Nicmé­ně v té nej­zá­klad­něj­ší rovi­ně pop­kul­tu­ra pojí Bes­tie s naší rea­li­tou. Jde o ost­rův­ky, kte­ré jsou spo­leč­né jak pro svět na strán­kách, tak pro ten mimo papír — čímž mož­ná chci říct, že se tyhle dvě „dimen­ze“ zase tolik neliší. 

I Smějící se bestie obsahují kritiku a úšklebky nad některými nešvary naší doby, jako je třeba ezoterické myšlení, ale zdaleka nejvíce se, zdá se, trefuješ do sociálních sítí. V čem je podle tebe problém, dostávají nás do stejně mezních situací jako hrdiny tvé knihy?

Pro­blém soci­ál­ních sítí spo­čí­vá v tom, že už se nedá žít s nimi, ale ani bez nich. Ostat­ně i na tenhle roz­ho­vor se čte­ná­ři s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí pro­kli­ka­jí z Face­boo­ku nebo Twit­te­ru a podob­ně. Na jed­né stra­ně nás tyhle služ­by udr­žu­jí v cen­t­ru dění, zpro­střed­ko­vá­va­jí nám zážit­ky a usnad­ňu­jí uče­ní, obje­vo­vá­ní nebo pros­tě jen bez­mez­né blou­má­ní vol­ným časem. Kdo se jim vyhý­bá, je do jis­té míry pous­tev­ní­kem digi­tál­ní­ho věku. 

Na povrchu jsou sítě vlast­ně super, a pokud se pou­ží­va­jí v mezích sluš­nos­ti, jsou i skvě­lý nástroj. Jen­že jejich pří­chod byl pří­liš rych­lý a etic­ká pra­vi­dla, kte­rá by je sva­zo­va­la, si v pod­sta­tě splá­cá­vá­me za cho­du na kole­ni — a čas­to až když už je poz­dě. Dokud může soci­ál­ní síť obha­jo­vat šíře­ní faleš­ných poplaš­ných zpráv či pod­ně­co­vá­ní nási­lí prá­vem na „svo­bo­du pro­je­vu“, vždyc­ky se najde hro­ma­da lidí, kte­ří je budou zne­u­ží­vat. A jakmi­le se jed­nou člo­věk na inter­ne­tu zama­že lží, jen těž­ko ji ze sebe dosta­ne — v jádru jsme totiž všich­ni líní a hle­dá­ní objek­tiv­ní rea­li­ty vyža­du­je úsi­lí. A k tomu v záku­li­sí pra­cu­jí algo­ritmy, kte­ré nás v „našich prav­dách“ utvr­zu­jí, tak­že se logic­ky neple­te­me my, ale ti druzí… 

A co se mez­ních situ­a­cí týče: žije­me ve svě­tě, kde při poři­zo­vá­ní sel­fí­ček roč­ně umře víc lidí, než jich seže­rou žra­lo­ci. Ris­ku­je­me živo­ty pro zce­la bez­cen­ná srdíč­ka a zved­nu­té pal­ce od nezná­mých lidí. Víc k tomu asi není tře­ba dodávat. 

Někteří čtenáři prý měli u Posmrtné predace pocit, že Vincentovi všechny indicie padají pod nos jen tak, což ale není například pro fanoušky Kena Bruena žádný nedostatek. Proč jsi zvolil právě takový neortodoxní způsob pátrání a dočkáme se tentokrát i standardních detektivních metod?

Dove­du si před­sta­vit, že pro člo­vě­ka žijí­cí­ho ve svě­tě „kri­mi­ná­lek“, kde se tvář pacha­te­le dá vyčíst z tisíc­krát zvět­še­né­ho odra­zu na sít­ni­ci člo­vě­ka zachy­ce­né­ho na pět let sta­ré fot­ce, jsou Vin­cen­to­vy meto­dy pro­ble­ma­tic­ké. Stej­ně tak to není Sher­lock Hol­mes, aby si veš­ke­ré potřeb­né infor­ma­ce doká­zal vyde­du­ko­vat díky jed­no­mu pohle­du na mís­to činu a laj­ně koksu. 

Mě samot­né­ho upřím­ně doce­la nudí detek­tiv­ky, ve kte­rých hlav­ní posta­va zázrač­ně obje­vu­je zapo­me­nu­té cákan­ce krve, per­fekt­ně zacho­va­né otis­ky prs­tů a tak podob­ně. Do jis­té míry to na mě půso­bí líně. Vždyc­ky si říkám, že v tako­vém pří­pa­dě není otáz­ka „zda pacha­te­le chyt­nou“, ale jen se čeká na to, kdy k tomu dojde. Rea­li­ta je totiž čas­to úpl­ně jiná a mno­hé zlo­či­ny se daří roz­lousk­nout jen díky náho­dě nebo zkrát­ka pro­to, že se pacha­te­lé chtě­li nechat dopadnout. 

Mno­hem líp na mě pro­to půso­bí auto­ři, kte­ří doká­žou pří­pad posou­vat důvti­pem a okol­nost­mi, jež se vyví­je­jí co nej­při­ro­ze­ně­ji — ide­ál­ně v mezích mož­nos­tí hlav­ní­ho hrdi­ny. A Vin­cent není poli­cajt, kte­ré­mu kry­je záda oddě­le­ní s labo­ra­to­ře­mi, forenz­ní­mi tech­ni­ky a masiv­ní data­bá­zí zlo­čin­ců. Nemá ani kou­zel­né­ho pří­te­le na tele­fo­nu, kte­rý doká­že najít jakou­ko­liv infor­ma­ci. Musí se spo­leh­nout hlav­ně na svo­je zku­še­nos­ti, instinkt a občas taky na štěs­tí. Na prv­ní pohled pro­to jeho vyšet­řo­vá­ní není dři­na — ale totéž se dá říct tře­ba taky o malo­vá­ní obra­zů či jaké­ko­liv jiné čin­nos­ti, kte­rou vyko­ná­vá zku­še­ný a schop­ný člo­věk. A pak to asi holt občas vypa­dá, že Vin­cen­to­vi indi­cie samy pada­jí do klína… 

Potkali jsme se s Vincentem naposledy, nebo pro něj ještě chystáš nějaká další utrpení?

Jako autor, kte­rý si hýč­ká pověst zabi­já­ka hlav­ních hrdi­nů, si na tuhle otáz­ku dovo­lím neod­po­vě­dět. Namís­to toho pro­zra­dím, že i ten­to­krát hra­je v tex­tu důle­ži­tou roli jíd­lo — Vin­cent dokon­ce pár­krát nepo­hrd­ne ani instant­ním pokr­mem! Co to ale vypo­ví­dá o jeho dušev­ním sta­vu, to už si čte­ná­ři budou muset vyde­du­ko­vat sami.