Sám jsi říkal, že se nerad opakuješ, a teď tu máme Smějící se bestie, druhý díl noiru s Vincentem Krhavým, který stále trpí v depresivním a nehostinném Odpočinku. Zdánlivě stejná situace jako posledně, v čem je tedy kniha jiná než Posmrtná predace?

Situace je na první pohled stejná, ingredience jsou podobné, ale já se fakt nerad opakuju, takže druhá „Vincentka“ spíš posouvá koncept té první, než aby ho replikovala. V Predaci Vincent spadl do nového nehostinného prostředí, kde plánoval co nejrychleji splnit úkol, uhasit žízeň nějakým tím pětipívem a zdejchnout se. Což se mu samozřejmě nepovedlo.

V Bestiích je výchozí situace jiná — nehostinné a depresivní prostředí Odpočinku je teď Vincentovým novým domovem, v němž se buď naučí žít (či aspoň přežívat), nebo ho jeho obyvatelé umlátí papučema. Alespoň ze začátku jsou proto Bestie spíš o tom, jak se vyrovnat s novým životem, do kterého vás někdo násilně zavlekl, aniž byste utonuli v alkoholu. Samozřejmě čím více se s nepřáteli poznáváte, tím větší je šance, že se vám mezi nimi začne líbit — a z tohohle zjištění vás zdaleka nejlépe vytrhne pár pořádně nakvašených mrtvol.

Zatímco v první knize můžeme číst velkou depresi a generační skepsi, tak ve Smějících se bestiích jsem pozoroval spíš beznaděj a naštvání, přecházející až k revolučnímu vzteku a nihilistickému heslu „No Future“. Měl jsi tenhle posun v plánu od začátku, nebo se do knihy promítl tvůj vlastní pohled na svět?
Plánů jsem měl upřímně pramálo: z Posmrtné predace zbyly nějaké nedotažené šrouby, takže jsem počítal s jejich utahováním. Vymyšlenou jsem měl kostru hlavní zápletky — pár styčných bodů, které jsem nějakým způsobem hodlal spojit. Pomyslné maso na kostech už ale rostlo organicky. Vtip spočívá v tom, že Odpočinek je do jisté míry časová kapsle současnosti: drtivá většina zvláštností, pochybných individuí a bizarních praktik z Predace odráží realitu — i když něco málo jsem si samozřejmě přikrášlil. Ve Smějících se bestiích se od tohohle konceptu neodkláním, takže jsem kulisy skutečného světa prohnal svým patentovaným generátorem nočních můr a společenského angstu a z výsledné hmoty uplácal knížku. Jestli text vyznívá ponuře, nihilisticky či cynicky, je to proto, že nějak podobně jsem v době psaní vnímal naši společnost a její budoucnost.

Ve Smějících se bestiích najdeme množství odkazů na jiná literární díla, která tentokrát hrají stěžejní roli. Co tě vedlo k tomu využít popkulturu nejen jako koření, ale přímo jako dějový prvek?

Knihy byly vždycky extrémně důležité pro formování lidského myšlení. Ať už se budeme bavit o bibli, nebo o kuchařce od Jirky Babici, v obou případech se jistě shodneme na tom, že po přečtení daného díla už člověk nikdy nebude stejný jako dřív. A Vincent má knížky rád. S oblibou se hrabe v textu mezi řádky. Nepochybuje o tom, že rukopisy nevznikají ve vzduchoprázdnu a občas jsou zamazané přetrvávajícími pravdami, nebo dokonce společenskou kritikou.

Jakou roli knihy v Bestiích konkrétně hrají a proč s nimi Vincent šermuje skoro stejně obratně jako s půllitrem, to vyzradit nemůžu. Nicméně v té nejzákladnější rovině popkultura pojí Bestie s naší realitou. Jde o ostrůvky, které jsou společné jak pro svět na stránkách, tak pro ten mimo papír — čímž možná chci říct, že se tyhle dvě „dimenze“ zase tolik neliší.

I Smějící se bestie obsahují kritiku a úšklebky nad některými nešvary naší doby, jako je třeba ezoterické myšlení, ale zdaleka nejvíce se, zdá se, trefuješ do sociálních sítí. V čem je podle tebe problém, dostávají nás do stejně mezních situací jako hrdiny tvé knihy?

Problém sociálních sítí spočívá v tom, že už se nedá žít s nimi, ale ani bez nich. Ostatně i na tenhle rozhovor se čtenáři s největší pravděpodobností proklikají z Facebooku nebo Twitteru a podobně. Na jedné straně nás tyhle služby udržují v centru dění, zprostředkovávají nám zážitky a usnadňují učení, objevování nebo prostě jen bezmezné bloumání volným časem. Kdo se jim vyhýbá, je do jisté míry poustevníkem digitálního věku.

Na povrchu jsou sítě vlastně super, a pokud se používají v mezích slušnosti, jsou i skvělý nástroj. Jenže jejich příchod byl příliš rychlý a etická pravidla, která by je svazovala, si v podstatě splácáváme za chodu na koleni — a často až když už je pozdě. Dokud může sociální síť obhajovat šíření falešných poplašných zpráv či podněcování násilí právem na „svobodu projevu“, vždycky se najde hromada lidí, kteří je budou zneužívat. A jakmile se jednou člověk na internetu zamaže lží, jen těžko ji ze sebe dostane — v jádru jsme totiž všichni líní a hledání objektivní reality vyžaduje úsilí. A k tomu v zákulisí pracují algoritmy, které nás v „našich pravdách“ utvrzují, takže se logicky nepleteme my, ale ti druzí…

A co se mezních situací týče: žijeme ve světě, kde při pořizování selfíček ročně umře víc lidí, než jich sežerou žraloci. Riskujeme životy pro zcela bezcenná srdíčka a zvednuté palce od neznámých lidí. Víc k tomu asi není třeba dodávat.

Někteří čtenáři prý měli u Posmrtné predace pocit, že Vincentovi všechny indicie padají pod nos jen tak, což ale není například pro fanoušky Kena Bruena žádný nedostatek. Proč jsi zvolil právě takový neortodoxní způsob pátrání a dočkáme se tentokrát i standardních detektivních metod?

Dovedu si představit, že pro člověka žijícího ve světě „kriminálek“, kde se tvář pachatele dá vyčíst z tisíckrát zvětšeného odrazu na sítnici člověka zachyceného na pět let staré fotce, jsou Vincentovy metody problematické. Stejně tak to není Sherlock Holmes, aby si veškeré potřebné informace dokázal vydedukovat díky jednomu pohledu na místo činu a lajně koksu.

Mě samotného upřímně docela nudí detektivky, ve kterých hlavní postava zázračně objevuje zapomenuté cákance krve, perfektně zachované otisky prstů a tak podobně. Do jisté míry to na mě působí líně. Vždycky si říkám, že v takovém případě není otázka „zda pachatele chytnou“, ale jen se čeká na to, kdy k tomu dojde. Realita je totiž často úplně jiná a mnohé zločiny se daří rozlousknout jen díky náhodě nebo zkrátka proto, že se pachatelé chtěli nechat dopadnout.

Mnohem líp na mě proto působí autoři, kteří dokážou případ posouvat důvtipem a okolnostmi, jež se vyvíjejí co nejpřirozeněji — ideálně v mezích možností hlavního hrdiny. A Vincent není policajt, kterému kryje záda oddělení s laboratořemi, forenzními techniky a masivní databází zločinců. Nemá ani kouzelného přítele na telefonu, který dokáže najít jakoukoliv informaci. Musí se spolehnout hlavně na svoje zkušenosti, instinkt a občas taky na štěstí. Na první pohled proto jeho vyšetřování není dřina — ale totéž se dá říct třeba taky o malování obrazů či jakékoliv jiné činnosti, kterou vykonává zkušený a schopný člověk. A pak to asi holt občas vypadá, že Vincentovi indicie samy padají do klína…

Potkali jsme se s Vincentem naposledy, nebo pro něj ještě chystáš nějaká další utrpení?

Jako autor, který si hýčká pověst zabijáka hlavních hrdinů, si na tuhle otázku dovolím neodpovědět. Namísto toho prozradím, že i tentokrát hraje v textu důležitou roli jídlo — Vincent dokonce párkrát nepohrdne ani instantním pokrmem! Co to ale vypovídá o jeho duševním stavu, to už si čtenáři budou muset vydedukovat sami.