Ta knížka je nádherná, úžasný text se povedlo doplnit krásnými ilustracemi. Jak se ti s Andreou Tachezy spolupracovalo?

Děkuju! Před nějakým rokem jsem o Mojence psala na Facebook a ptala se přátel — milovníků knih a také rodičů —, čí ilustrace by se jim a jejich dětem k takovému textu líbily. Andrea, kterou jsem obdivovala a obdivuji za její dílo, reagovala — podotýkám, že jsme se vůbec neznaly —, ať jí rukopis pošlu. Její reakce po přečtení byla spontánní a vřelá, text se jí líbil a chtěla ho ilustrovat. Považuju za velké štěstí, když spojení autora s ilustrátorem nemusí uměle zprostředkovat nakladatel, když se „potkají“ sami. K Hostu jsme tak „přišly“ společně jako duo, tvůrčí jednotka, a redaktorka Pavla Nejedlá byla myslím z Andreiny přítomnosti u knihy a z její práce nadšená stejně jako já. V průběhu ilustrování mě Andrea zásobovala svými návrhy a hotovými obrázky, bylo to milé, dojemné a osobní, velmi jsem to uvítala, jakkoli na setkání nedošlo.

Její ilustrace nemohly být hezčí, náladovější a přiléhavější, než jsou. V mých očích se k textu jedinečně hodí a kromě toho jsou mu věrné. Andrea ho má výborně načtený, takže ve vizuálním doprovodu nenastávají renoncy v podobě jiné barvy vlasů hrdinky a podobně. Navíc si Andrea dobře nastudovala encyklopedickou podobu rostlin, zvířat i krajinných prvků, o kterých v novele píšu, takže přes veškerou snovost, barevnou uměřenost a invenčnost jsou její ilustrace i realistické, což je pro mě důležité — nejsou však doslovné. Neměla jsem k žádnému z návrhů jediný komentář nebo výhradu, nejen proto, že mluvit umělcům do jejich díla považuju za nemístné, ale prostě proto, že to v Andreině případě vůbec nebylo potřeba. Za to, že knížka tak krásně vypadá, vděčíme zejména jí, ale také grafičce a redaktorkám. Ilustrace jsou jedinečné a Andrea je výjimečná ilustrátorka a umělkyně obecně.

Hlavní hrdinka Magdaléna je sice holka, ale já měl pocit, že čtu o svém vlastním dětství — pořád někde v lese, mezi zvířaty, rostlinami. Pro jakého čtenáře je knížka určená? Já bych si moc přál, aby ji četli i dospělí…

Děkuju! Ano, věřím, že si počtou i podstatně starší čtenáři, než jsou děti okolo deseti let, kterým je knížka určená, a to nezávisle na pohlaví. Nestanovovala bych ale ani to, pro jaký typ člověka příběh je, protože v popředí sice stojí svérázné děvče z vesnice u Prahy, s láskou k přírodě, ale hlavně je myslím o obyčejných a neobyčejných lidských věcech, situacích, prožitcích a pocitech, které se týkají každého, jako rodina, přátelství, starost, láska, strach a ztráty, přizpůsobení, přijetí, bolest, radost, humor, dobrodružství, poznání, objev. Je to příběh o vazbách, o které bychom všichni měli pečovat nebo si jich aspoň cenit: s přírodou, krajinou, domovem a s blízkými lidmi. A je to i příběh o dospívání, o přerodu z dítěte v teenagera.

Moc se mi líbí, jak jsi do knihy dostala nové informace z vědeckých výzkumů o komunikaci stromů a hub, vlastně dost odborné znalosti, o kterých se teprve začíná mluvit a které nás snad jednou znovu přiblíží světu, jemuž se vzdalujeme. Je tohle ta edukativní složka příběhu pro děti, nebo to prostě vyplynulo samo?

Jak dát do knihy fakta a poznatky o přírodě, které mi připadají zajímavé a důležité, a současně děti neotrávit, to byl pro mě nejzajímavější úkol. Proto jsem si půjčila postavu Mojenčiny maminky, která je přírodovědkyně, a vložila jí je do úst. Protože zajímavosti ze světa přírody, zejména stromů, vypráví své dcerce, kterou chce strhnout, samozřejmě zjednodušuje a snaží se to udělat co nejzajímavější, přivést Mojenku k úvahám, jež sama považuje za podstatné, což se mi přesně hodilo. Dívenku mnohem víc zajímá mořská fauna a exotická příroda než povídání o středočeském lese, maminka se pro něj dcerku stále pokouší nadchnout. Současně jsou to jedny z nejhezčích a nejintimnějších chvilek, které spolu zažívají. Snad se to podařilo předat. S ověřováním faktů mi pomohli odborníci z řad mých přátel. Didaktické to doufám nebude, ale byla bych ráda, kdyby i tyhle vnějškově méně dobrodružné pasáže děti zaujaly a ony si pak něco vyhledaly, přečetly a zjistily samy. Třeba vyrazí do přírody, kterou okolo svého bydliště dozajista mají, ať už je kdekoli: ve městě, na vsi, u cesty. Přírodou lze označit leccos a její divokost lze najít v lecčems, i v řídkém lesíku u velkoměsta nebo ve strouze podél silnice — to jsem se taky snažila říct. Byla bych ráda, kdyby se děti dokázaly na svět rostlin, zvířat a lidí podívat se zájmem a zaujetím a jinýma očima — a samozřejmě po svém, vyběhly ven a viděly. Kdyby našly zalíbení i v něčem, co jim může připadat obyčejné, protože to mají bezprostředně za domem. Aby zažily, že s přírodou nikdy nemohou být opuštěné.

Poměrně málo se ale mluví asi o hlavním tématu knihy nebo tématu, které se jí táhne jako červená nit — a navíc tohle téma nebývá v souvislosti s literaturou pro děti v českých končinách úplně běžné. Bylo těžké psát o tom, jak hlavní hrdince umírá maminka? Asi už to není tabu, ale není to ani snadné. Kolik knih vlastně na tohle téma už vyšlo? Asi jich moc není, nebo se pletu?

Mnoho jich není, o smutných věcech se v beletrii pro děti obecně moc nepíše. V tomto smyslu je to pořád tabu. Stále asi panuje přesvědčení, že dětem se mají servírovat pěkné a veselé věci, že literatura má dítě potěšit a pobavit. Ony to ale děti nemají v životě o nic snazší než dospělí. Těžké není o tom psát, těžké je možná naznačovat, a přitom nic neumenšit a nepokazit, nebanalizovat a nepřesytit a snad i vcítit se do mysli, jazyka, prožívání a pocitů děvčete. Ještě těžší je udržet při tom všem lehkost a životaplnost. Ale určitě nejtěžší musí být něco takového prožít a jít dál. Doufám, že pokud se to některému čtenáři stalo nebo něčemu podobnému právě čelí, může v knížce najít i jistou útěchu nebo souznění.

Loni vyšel tvůj „katalog lidí“ Já, člověk, kde jsi drobnohledem zachytila různé lidské charaktery, povolání, odlišnosti, ale i to, co lidi spojuje. Teď přicházíš s příběhem dívky, která se vyrovnává s nemocí maminky. Kdy tě napadlo ho napsat?

Mojenka vznikala dříve než katalog lidí Já, člověk. Je to souvislé vyprávění, zatímco atlas je mozaika drobných samostatných promluv jednotlivých fiktivních postav. Napsat příběh pro děti o tématu vyrovnávání se se ztrátou jsem chtěla velmi dlouho. Snažila jsem se zjistit, kolik knížek, které nemají mít přímočarý terapeutický nebo návodný účinek, u nás historicky vyšlo, pídila jsem se po překladových titulech na toto téma. Pokoušela jsem se tuto zkušenost pojednat s nejvyšší opatrností — soustředit se na pocity a emoce, ale nehrát na city. A důležité pro mě bylo také to, že tohle téma není v knize zdaleka jediné, že je skryté v pozadí jiných dějů a motivů.

Text jsem ale měla v hlavě už hotový, figury rozmyšlené. Zbývalo jen najít přesné místo, kde by se děj odehrával, prostředí — vesnici u Prahy, ze které lze dojet na kole do města, která je obklopena hezkou přírodou, a přitom to není satelitní přístavba. S hledáním případné oblasti mi pomohli kamarádi — zavilí cyklisti. Vesnici samotnou jsem pak našla hned, vybírala jsem i podle toho krásného názvu, Vonoklasy, a ten způsob výběru jsem potom vložila do rozhodování rodiny, o níž příběh pojednává. Krajinu Vonoklas, Krásné stráně a Karlíku jsem výletně poznala s velkým potěšením — a taky s dětmi.

Máš neskutečný záběr. Jsi básnířka, píšeš pro děti, rediguješ, vedeš edici poezie v Odeonu, interpretuješ sbírky dalších básníků pro ČT Art… a tím to asi nekončí. Pořád stíháš všechno, nebo se teď něčemu věnuješ důkladněji a něco je víc na okraji?

No, nekončí, asi toho je při pohledu zvenčí hodně, i když mi připadá, že se neustále flákám. Stíhám to zatím taktak — všechno se to točí kolem literatury, ale přemýšlím i o dalším studiu a nové rekvalifikaci. Nedávno jsem začala s masírováním, ale pořád mi to není dost. Nadále se věnuju psaní interpretací na týdenní bázi, editování knih nejen básnických, spolupráci s Českým literárním centrem, pro které jsem v poslední době natáčela podcasty, vybraným korekturám, přípravě básnických pořadů pro Vltavu a magazínu Ravt. A hlavně se věnuju svým dcerám. Psaní je jako obvykle na chvostu 😊, i když na podzim by měly vyjít dvě nové knížky. V posledních týdnech jsem vymýšlela tři leporela pro nejmenší nečtenáře, což pro mě byla opravdu výzva, jak se říká. Moc mě to bavilo — vytvořit vtipný příběh prakticky bez textu, to je pro člověka uvyklého pracovat se slovy něco!

V knížce jsou popsané zajímavé situace — spaní v lese, bloudění podél dálnice, hledání shozených parůžků a podobně — máš z dětství podobné zážitky?

To je krásná otázka. V knížce jsem si splnila řadu nenaplněných snů z dětství a leccos jsem zažila hlavně se svými dětmi v rámci jejich dětství 😊. Táboření nadivoko ve volné přírodě k tomu patří.

Chodíme „do přírody“, kdykoli můžeme, vybírám neprošlapané stezky, na kterých lze najít spoustu přírodních pokladů. Divočáků se bojím zcela nepředstíraně a sbírku parůžků máme už celkem slušnou, v dětství jsem ale nenašla ani jeden, a to jsem bydlela přímo u rybníků a u lesa ve vsi Hamrníky u Mariánských Lázní. Pohraniční lesy přece bývají tak spolehlivé!

Počkej, o tom přece píše Petr Borkovec, o hledání parůžků (a že žádný nemůže najít). Nechceš někdy uspořádat nějaké básnické hledání parůžků, že bychom ho to naučili? 😊

Jak známo, parohy, shozy — ostatně jako jakékoli poklady — se nesmí hledat, ty se musí nacházet.