Ta knížka je nádherná, úžasný text se povedlo doplnit krásnými ilustracemi. Jak se ti s Andreou Tachezy spolupracovalo?

Děku­ju! Před něja­kým rokem jsem o Mojen­ce psa­la na Face­book a pta­la se přá­tel — milov­ní­ků knih a také rodi­čů —, čí ilu­stra­ce by se jim a jejich dětem k tako­vé­mu tex­tu líbi­ly. Andrea, kte­rou jsem obdi­vo­va­la a obdi­vu­ji za její dílo, rea­go­va­la — podo­tý­kám, že jsme se vůbec nezna­ly —, ať jí ruko­pis pošlu. Její reak­ce po pře­čte­ní byla spon­tán­ní a vře­lá, text se jí líbil a chtě­la ho ilu­stro­vat. Pova­žu­ju za vel­ké štěs­tí, když spo­je­ní auto­ra s ilu­strá­to­rem nemu­sí umě­le zpro­střed­ko­vat nakla­da­tel, když se „pot­ka­jí“ sami. K Hos­tu jsme tak „při­šly“ spo­leč­ně jako duo, tvůr­čí jed­not­ka, a redak­tor­ka Pav­la Nejed­lá byla mys­lím z Andre­i­ny pří­tom­nos­ti u kni­hy a z její prá­ce nad­še­ná stej­ně jako já. V prů­bě­hu ilu­stro­vá­ní mě Andrea záso­bo­va­la svý­mi návrhy a hoto­vý­mi obráz­ky, bylo to milé, dojem­né a osob­ní, vel­mi jsem to uví­ta­la, jak­ko­li na setká­ní nedošlo. 

Její ilu­stra­ce nemoh­ly být hez­čí, nála­do­věj­ší a při­lé­ha­věj­ší, než jsou. V mých očích se k tex­tu jedi­neč­ně hodí a kro­mě toho jsou mu věr­né. Andrea ho má výbor­ně načte­ný, tak­že ve vizu­ál­ním dopro­vo­du nena­stá­va­jí renon­cy v podo­bě jiné bar­vy vla­sů hrdin­ky a podob­ně. Navíc si Andrea dob­ře nastu­do­va­la ency­klo­pe­dic­kou podo­bu rost­lin, zví­řat i kra­jin­ných prv­ků, o kte­rých v nove­le píšu, tak­že přes veš­ke­rou sno­vost, barev­nou umě­ře­nost a invenč­nost jsou její ilu­stra­ce i rea­lis­tic­ké, což je pro mě důle­ži­té — nejsou však doslov­né. Nemě­la jsem k žád­né­mu z návrhů jedi­ný komen­tář nebo výhra­du, nejen pro­to, že mlu­vit uměl­cům do jejich díla pova­žu­ju za nemíst­né, ale pros­tě pro­to, že to v Andre­i­ně pří­pa­dě vůbec neby­lo potře­ba. Za to, že kníž­ka tak krás­ně vypa­dá, vdě­čí­me zejmé­na jí, ale také gra­fič­ce a redak­tor­kám. Ilu­stra­ce jsou jedi­neč­né a Andrea je výji­meč­ná ilu­strá­tor­ka a uměl­ky­ně obecně.

Hlavní hrdinka Magdaléna je sice holka, ale já měl pocit, že čtu o svém vlastním dětství — pořád někde v lese, mezi zvířaty, rostlinami. Pro jakého čtenáře je knížka určená? Já bych si moc přál, aby ji četli i dospělí…

Děku­ju! Ano, věřím, že si počtou i pod­stat­ně star­ší čte­ná­ři, než jsou děti oko­lo dese­ti let, kte­rým je kníž­ka urče­ná, a to nezá­vis­le na pohla­ví. Nesta­no­vo­va­la bych ale ani to, pro jaký typ člo­vě­ka pří­běh je, pro­to­že v popře­dí sice sto­jí své­ráz­né děv­če z ves­ni­ce u Pra­hy, s lás­kou k pří­ro­dě, ale hlav­ně je mys­lím o oby­čej­ných a neo­by­čej­ných lid­ských věcech, situ­a­cích, pro­žit­cích a poci­tech, kte­ré se týka­jí kaž­dé­ho, jako rodi­na, přá­tel­ství, sta­rost, lás­ka, strach a ztrá­ty, při­způ­so­be­ní, při­je­tí, bolest, radost, humor, dob­ro­druž­ství, pozná­ní, objev. Je to pří­běh o vaz­bách, o kte­ré bychom všich­ni měli pečo­vat nebo si jich aspoň cenit: s pří­ro­dou, kra­ji­nou, domo­vem a s blíz­ký­mi lid­mi. A je to i pří­běh o dospí­vá­ní, o pře­ro­du z dítě­te v teenagera.

Moc se mi líbí, jak jsi do knihy dostala nové informace z vědeckých výzkumů o komunikaci stromů a hub, vlastně dost odborné znalosti, o kterých se teprve začíná mluvit a které nás snad jednou znovu přiblíží světu, jemuž se vzdalujeme. Je tohle ta edukativní složka příběhu pro děti, nebo to prostě vyplynulo samo?

Jak dát do kni­hy fak­ta a poznatky o pří­ro­dě, kte­ré mi při­pa­da­jí zají­ma­vé a důle­ži­té, a sou­čas­ně děti neo­trá­vit, to byl pro mě nej­za­jí­ma­věj­ší úkol. Pro­to jsem si půj­či­la posta­vu Mojen­či­ny mamin­ky, kte­rá je pří­ro­do­věd­ky­ně, a vlo­ži­la jí je do úst. Pro­to­že zají­ma­vos­ti ze svě­ta pří­ro­dy, zejmé­na stro­mů, vyprá­ví své dcer­ce, kte­rou chce strh­nout, samo­zřej­mě zjed­no­du­šu­je a sna­ží se to udě­lat co nej­za­jí­ma­věj­ší, při­vést Mojen­ku k úva­hám, jež sama pova­žu­je za pod­stat­né, což se mi přes­ně hodi­lo. Díven­ku mno­hem víc zají­má moř­ská fau­na a exo­tic­ká pří­ro­da než poví­dá­ní o stře­do­čes­kém lese, mamin­ka se pro něj dcer­ku stá­le pokou­ší nadchnout. Sou­čas­ně jsou to jed­ny z nej­hez­čích a nej­in­tim­něj­ších chvi­lek, kte­ré spo­lu zaží­va­jí. Snad se to poda­ři­lo pře­dat. S ově­řo­vá­ním fak­tů mi pomoh­li odbor­ní­ci z řad mých přá­tel. Didak­tic­ké to dou­fám nebu­de, ale byla bych ráda, kdy­by i tyhle vnějš­ko­vě méně dob­ro­druž­né pasá­že děti zau­ja­ly a ony si pak něco vyhle­da­ly, pře­čet­ly a zjis­ti­ly samy. Tře­ba vyra­zí do pří­ro­dy, kte­rou oko­lo své­ho byd­liš­tě doza­jis­ta mají, ať už je kde­ko­li: ve měs­tě, na vsi, u ces­ty. Pří­ro­dou lze ozna­čit lec­cos a její divo­kost lze najít v lec­čems, i v říd­kém lesí­ku u vel­ko­měs­ta nebo ve strou­ze podél sil­ni­ce — to jsem se taky sna­ži­la říct. Byla bych ráda, kdy­by se děti doká­za­ly na svět rost­lin, zví­řat a lidí podí­vat se zájmem a zau­je­tím a jiný­ma oči­ma — a samo­zřej­mě po svém, vyběh­ly ven a vidě­ly. Kdy­by našly zalí­be­ní i v něčem, co jim může při­pa­dat oby­čej­né, pro­to­že to mají bez­pro­střed­ně za domem. Aby zaži­ly, že s pří­ro­dou nikdy nemo­hou být opuštěné.

Poměrně málo se ale mluví asi o hlavním tématu knihy nebo tématu, které se jí táhne jako červená nit — a navíc tohle téma nebývá v souvislosti s literaturou pro děti v českých končinách úplně běžné. Bylo těžké psát o tom, jak hlavní hrdince umírá maminka? Asi už to není tabu, ale není to ani snadné. Kolik knih vlastně na tohle téma už vyšlo? Asi jich moc není, nebo se pletu?

Mno­ho jich není, o smut­ných věcech se v belet­rii pro děti obec­ně moc nepí­še. V tom­to smys­lu je to pořád tabu. Stá­le asi panu­je pře­svěd­če­ní, že dětem se mají ser­ví­ro­vat pěk­né a vese­lé věci, že lite­ra­tu­ra má dítě potě­šit a poba­vit. Ony to ale děti nema­jí v živo­tě o nic snaz­ší než dospě­lí. Těž­ké není o tom psát, těž­ké je mož­ná nazna­čo­vat, a při­tom nic neu­men­šit a nepo­ka­zit, neba­na­li­zo­vat a nepře­sy­tit a snad i vcí­tit se do mys­li, jazy­ka, pro­ží­vá­ní a poci­tů děv­če­te. Ješ­tě těž­ší je udr­žet při tom všem leh­kost a živo­ta­pl­nost. Ale urči­tě nej­těž­ší musí být něco tako­vé­ho pro­žít a jít dál. Dou­fám, že pokud se to někte­ré­mu čte­ná­ři sta­lo nebo něče­mu podob­né­mu prá­vě čelí, může v kníž­ce najít i jis­tou útě­chu nebo souznění.

Loni vyšel tvůj „katalog lidí“ Já, člověk, kde jsi drobnohledem zachytila různé lidské charaktery, povolání, odlišnosti, ale i to, co lidi spojuje. Teď přicházíš s příběhem dívky, která se vyrovnává s nemocí maminky. Kdy tě napadlo ho napsat?

Mojen­ka vzni­ka­la dří­ve než kata­log lidí Já, člo­věk. Je to sou­vis­lé vyprá­vě­ní, zatím­co atlas je mozai­ka drob­ných samo­stat­ných pro­mluv jed­not­li­vých fik­tiv­ních postav. Napsat pří­běh pro děti o téma­tu vyrov­ná­vá­ní se se ztrá­tou jsem chtě­la vel­mi dlou­ho. Sna­ži­la jsem se zjis­tit, kolik kní­žek, kte­ré nema­jí mít pří­mo­ča­rý tera­pe­u­tic­ký nebo návod­ný úči­nek, u nás his­to­ric­ky vyšlo, pídi­la jsem se po pře­kla­do­vých titu­lech na toto téma. Pokou­še­la jsem se tuto zku­še­nost pojed­nat s nej­vyš­ší opa­tr­nos­tí — sou­stře­dit se na poci­ty a emo­ce, ale nehrát na city. A důle­ži­té pro mě bylo také to, že tohle téma není v kni­ze zda­le­ka jedi­né, že je skry­té v poza­dí jiných dějů a motivů.

Text jsem ale měla v hla­vě už hoto­vý, figu­ry roz­myš­le­né. Zbý­va­lo jen najít přes­né mís­to, kde by se děj ode­hrá­val, pro­stře­dí — ves­ni­ci u Pra­hy, ze kte­ré lze dojet na kole do měs­ta, kte­rá je obklo­pe­na hezkou pří­ro­dou, a při­tom to není sate­lit­ní pří­stav­ba. S hle­dá­ním pří­pad­né oblas­ti mi pomoh­li kama­rá­di — zavi­lí cyk­lis­ti. Ves­ni­ci samot­nou jsem pak našla hned, vybí­ra­la jsem i pod­le toho krás­né­ho názvu, Vono­kla­sy, a ten způ­sob výbě­ru jsem potom vlo­ži­la do roz­ho­do­vá­ní rodi­ny, o níž pří­běh pojed­ná­vá. Kra­ji­nu Vono­klas, Krás­né strá­ně a Kar­lí­ku jsem výlet­ně pozna­la s vel­kým potě­še­ním — a taky s dětmi. 

Máš neskutečný záběr. Jsi básnířka, píšeš pro děti, rediguješ, vedeš edici poezie v Odeonu, interpretuješ sbírky dalších básníků pro ČT Art… a tím to asi nekončí. Pořád stíháš všechno, nebo se teď něčemu věnuješ důkladněji a něco je víc na okraji?

No, nekon­čí, asi toho je při pohle­du zven­čí hod­ně, i když mi při­pa­dá, že se neu­stá­le flá­kám. Stí­hám to zatím tak­tak — všech­no se to točí kolem lite­ra­tu­ry, ale pře­mýš­lím i o dal­ším stu­diu a nové rekva­li­fi­ka­ci. Nedáv­no jsem zača­la s masí­ro­vá­ním, ale pořád mi to není dost. Nadá­le se věnu­ju psa­ní inter­pre­ta­cí na týden­ní bázi, edi­to­vá­ní knih nejen bás­nic­kých, spo­lu­prá­ci s Čes­kým lite­rár­ním cen­t­rem, pro kte­ré jsem v posled­ní době natá­če­la pod­cas­ty, vybra­ným korek­tu­rám, pří­pra­vě bás­nic­kých pořa­dů pro Vlta­vu a maga­zí­nu Ravt. A hlav­ně se věnu­ju svým dce­rám. Psa­ní je jako obvykle na chvos­tu 😊, i když na pod­zim by měly vyjít dvě nové kníž­ky. V posled­ních týd­nech jsem vymýš­le­la tři lepo­re­la pro nejmen­ší nečte­ná­ře, což pro mě byla oprav­du výzva, jak se říká. Moc mě to bavi­lo — vytvo­řit vtip­ný pří­běh prak­tic­ky bez tex­tu, to je pro člo­vě­ka uvyk­lé­ho pra­co­vat se slo­vy něco!

V knížce jsou popsané zajímavé situace — spaní v lese, bloudění podél dálnice, hledání shozených parůžků a podobně — máš z dětství podobné zážitky?

To je krás­ná otáz­ka. V kníž­ce jsem si spl­ni­la řadu nena­pl­ně­ných snů z dět­ství a lec­cos jsem zaži­la hlav­ně se svý­mi dět­mi v rám­ci jejich dět­ství 😊. Tábo­ře­ní nadi­vo­ko ve vol­né pří­ro­dě k tomu patří.

Cho­dí­me „do pří­ro­dy“, kdy­ko­li může­me, vybí­rám nepro­šla­pa­né stez­ky, na kte­rých lze najít spous­tu pří­rod­ních pokla­dů. Divo­čá­ků se bojím zce­la nepřed­stí­ra­ně a sbír­ku parůž­ků máme už cel­kem sluš­nou, v dět­ství jsem ale nena­šla ani jeden, a to jsem byd­le­la pří­mo u ryb­ní­ků a u lesa ve vsi Hamr­ní­ky u Mari­án­ských Láz­ní. Pohra­nič­ní lesy pře­ce býva­jí tak spolehlivé! 

Počkej, o tom přece píše Petr Borkovec, o hledání parůžků (a že žádný nemůže najít). Nechceš někdy uspořádat nějaké básnické hledání parůžků, že bychom ho to naučili? 😊

Jak zná­mo, paro­hy, sho­zy — ostat­ně jako jaké­ko­li pokla­dy — se nesmí hle­dat, ty se musí nacházet.