Můžete čtenářům přiblížit, jak probíhala při přípravě Klubu divných dětí spolupráce nejen s autorkou, ale i s typografem Martinem Pecinou a s nakladatelstvím?
Spolupráce proběhla na výbornou. Oslovila mě přímo Petra Soukupová, abych v celkem šibeničním termínu udělala ilustrace k její nové knize. I když bych normálně dost váhala, jestli se to vůbec dá stihnout, v tomto případě to bylo celkem jasné. Petřiny knihy mám moc ráda, sedne mi její styl psaní, a když jsem dostala text k Divným dětem, tak nebylo o čem přemýšlet. Líbil se mi jak příběh, tak vykreslení postav a hlavně poselství, které kniha nese. Kdybych ji četla v dětství, cítila bych oporu — že nejsem sama, kdo si myslí, že je divný a nemožný. Přestože celá kniha vznikala celkem v poklusu, neobjevil se žádný zádrhel, vše, co jsem nakreslila, se použilo a Martin odvedl skvělou práci. Eva Sedláčková z Hostu mi byla také velkou oporou a patří jí velký dík za to, že to celé proběhlo bez problémů a v dobré atmosféře. Lepší práci jsem si nemohla přát.
V knížce jsou desítky různých motivů, předmětů a situací. Podle čeho jste vybírala ty, které jste nakonec ztvárnila?
Ilustrace v knize bych rozdělila do dvou kategorií — celostránkové a menší doplňkové. Nejprve jsem vybrala situace z textu, které mi přišly zásadní a dobře zpracovatelné. Snažila jsem se také, aby celá kniha měla rytmus, ilustrace byly dobře rozděleny a nikde nevznikla větší mezera. Když jsem měla tyto celostránkové „situační“ ilustrace nakreslené, tak jsem vybírala motivy pro menší. Většinou je to předmět, o kterém se na stránce mluví.
Snažila jsem se vytvořit atmosféru, takové kulisy příběhu, do kterých si čtenář může svou představu zasadit.
Co pro vás bylo v tomto případě nejtěžší nějak uchopit?
Už od začátku jsem měla jasno v tom, že nechci zobrazovat samotné protagonisty příběhu. Vždy jsem s tím měla jako malá problém. Pokud je hrdina detailně představen čtenáři/divákovi, tak nezbývá žádný prostor pro jeho fantazii. A u knihy, kde jsou postavy, se kterými se čtenář může snadno ztotožnit a přilnout k nim, je to o to víc na škodu. Sem tam se postavy sice objeví, ale jen ve videu přehrávaném v mobilním telefonu, siluetě atp. Snažila jsem se vytvořit atmosféru, takové kulisy příběhu, do kterých si čtenář může svou představu zasadit. Šlo spíš o navození nálady. Doufala jsem, že to Petra přijme a nebude chtít konkrétní postavy. Také jsem chtěla, aby nálada vystihovala to, o co se ona sama snažila. Ale zároveň aby ilustrace nepůsobily moc opuštěně a odosobněně.
Máte raději naprostou svobodu, nebo naopak oceníte, když má autor i konkrétní představu, co by v ilustracích mělo být?
Jak kdy. Svoboda je samozřejmě super, zvlášť když se návrh sejde s autorovou představou. Ale u některých knih, například encyklopedií nebo naučných, je skvělé, když vás autor navede k tomu, co je potřeba zobrazovat. To je asi logické. U beletrie mám raději svobodnější přístup. Nebráním se však tomu, aby mi autor napověděl, které momenty jsou pro něj důležité, co by mělo být zachyceno, určitou atmosféru, ale nerada obkresluji úplně konkrétní scény.
V čem je podle vás specifické ilustrovat knížky pro děti?
Nevím, v dětských ilustracích bych se nebránila téměř ničemu kromě násilí, sexu a podobně, což je jasné. Ani si nemyslím, že by ilustrace měly být vždy jásavé a barevné. Měly by vycházet z textu a korespondovat s žánrem knihy, takže třeba u detektivky bych zvolila temnější barevnost.
Ani si nemyslím, že by ilustrace měly být vždy jásavé a barevné.
Jako malá jsem měla moc ráda strašidelné ilustrace nebo naopak dost ujeté a nereálné. Dodnes si detailně vybavuji ilustraci z Houpacích pohádek Aloise Mikulky, kde je zobrazen pán, který vůbec nevypadá jako pán, leží v posteli a na peřině sedí ptáček, který nevypadá jako ptáček. Jediný, kdo vypadá celkem normálně, je kočka, která číhá za oknem a prosí pána, aby ji pustil dovnitř a ona mohla ptáčka sníst. Nevím, jestli je to tím šíleným napětím, které na mě jako malou působilo, nebo ilustrací, ale vrylo se mi to do paměti. Kolem mě děti nikdo nemá, a tak to dělám tak, jak by se to líbilo mně, když jsem byla malá, pořád si to celkem pamatuji. Ale zpětná vazba od dětí je vždy skvělá.
Dětské knihy vybírají rodiče, takže se říká, že by se ilustrace měly líbit hlavně jim. Já se tím ale neřídím, podle mě by to mělo zaujmout hlavně děti. Nemám ráda ten marketingový přístup, i když tomu samozřejmě rozumím. Ale v knihách by se měly dělat ilustrace co nejlépe, zkoušet nové věci, beru to jako takové svobodné území.
Je to čistě o osobním vkusu — líbí/nelíbí.
Když zabloudíte do dětského oddělení v nějakém knihkupectví, podle čeho vy sama ilustrace posuzujete?
Nijak je systematicky nehodnotím, je to čistě o osobním vkusu — líbí/nelíbí.
Často mě zaujme neobvyklost barev, stylizace nebo celkové pojetí knihy, plus určitě její zpracování. Papír — tisk — sazba.
Prozradíte nám, na čem teď pracujete?
Na pár menších projektech, nové knize o fotografii pro děti a také jsem si začala volnočasově malovat barvami, což jsem nikdy moc nedělala. Také mám jeden šuplíkový projekt, který bych chtěla realizovat, a to takový atlas světa pro děti. Ráda bych si zkusila ilustrovat něco pro dospělé, ale to u nás není zas tak obvyklé, takže si to budu muset asi vymyslet sama:).
Zdroj úvodního portrétu: www.czechilustrators.com
