Může­te čte­ná­řům při­blí­žit, jak pro­bí­ha­la při pří­pra­vě Klu­bu div­ných dětí spo­lu­prá­ce nejen s autor­kou, ale i s typo­gra­fem Mar­ti­nem Peci­nou a s nakladatelstvím?
Spo­lu­prá­ce pro­běh­la na výbor­nou. Oslo­vi­la mě pří­mo Pet­ra Sou­ku­po­vá, abych v cel­kem šibe­nič­ním ter­mí­nu udě­la­la ilu­stra­ce k její nové kni­ze. I když bych nor­mál­ně dost váha­la, jest­li se to vůbec dá stih­nout, v tom­to pří­pa­dě to bylo cel­kem jas­né. Pet­ři­ny kni­hy mám moc ráda, sed­ne mi její styl psa­ní, a když jsem dosta­la text k Div­ným dětem, tak neby­lo o čem pře­mýš­let. Líbil se mi jak pří­běh, tak vykres­le­ní postav a hlav­ně posel­ství, kte­ré kni­ha nese. Kdy­bych ji čet­la v dět­ství, cíti­la bych opo­ru — že nejsem sama, kdo si mys­lí, že je div­ný a nemož­ný. Přes­to­že celá kni­ha vzni­ka­la cel­kem v poklu­su, neob­je­vil se žád­ný zádrhel, vše, co jsem nakres­li­la, se pou­ži­lo a Mar­tin odve­dl skvě­lou prá­ci. Eva Sed­láč­ko­vá z Hos­tu mi byla také vel­kou opo­rou a pat­ří jí vel­ký dík za to, že to celé pro­běh­lo bez pro­blé­mů a v dob­ré atmo­sfé­ře. Lep­ší prá­ci jsem si nemoh­la přát.

V kníž­ce jsou desít­ky růz­ných moti­vů, před­mě­tů a situ­a­cí. Pod­le čeho jste vybí­ra­la ty, kte­ré jste nako­nec ztvárnila?
Ilu­stra­ce v kni­ze bych roz­dě­li­la do dvou kate­go­rií — celo­strán­ko­vé a men­ší doplň­ko­vé. Nej­pr­ve jsem vybra­la situ­a­ce z tex­tu, kte­ré mi při­šly zásad­ní a dob­ře zpra­co­va­tel­né. Sna­ži­la jsem se také, aby celá kni­ha měla ryt­mus, ilu­stra­ce byly dob­ře roz­dě­le­ny a nikde nevznik­la vět­ší meze­ra. Když jsem měla tyto celo­strán­ko­vé „situ­ač­ní“ ilu­stra­ce nakres­le­né, tak jsem vybí­ra­la moti­vy pro men­ší. Vět­ši­nou je to před­mět, o kte­rém se na strán­ce mluví.

Sna­ži­la jsem se vytvo­řit atmo­sfé­ru, tako­vé kuli­sy pří­bě­hu, do kte­rých si čte­nář může svou před­sta­vu zasadit.

Co pro vás bylo v tom­to pří­pa­dě nej­těž­ší nějak uchopit?
Už od začát­ku jsem měla jas­no v tom, že nechci zob­ra­zo­vat samot­né pro­ta­go­nis­ty pří­bě­hu. Vždy jsem s tím měla jako malá pro­blém. Pokud je hrdi­na detail­ně před­sta­ven čtenáři/​divákovi, tak nezbý­vá žád­ný pro­stor pro jeho fan­ta­zii. A u kni­hy, kde jsou posta­vy, se kte­rý­mi se čte­nář může snad­no zto­tož­nit a při­lnout k nim, je to o to víc na ško­du. Sem tam se posta­vy sice obje­ví, ale jen ve videu pře­hrá­va­ném v mobil­ním tele­fo­nu, silu­e­tě atp. Sna­ži­la jsem se vytvo­řit atmo­sfé­ru, tako­vé kuli­sy pří­bě­hu, do kte­rých si čte­nář může svou před­sta­vu zasa­dit. Šlo spíš o navo­ze­ní nála­dy. Dou­fa­la jsem, že to Pet­ra při­jme a nebu­de chtít kon­krét­ní posta­vy. Také jsem chtě­la, aby nála­da vysti­ho­va­la to, o co se ona sama sna­ži­la. Ale záro­veň aby ilu­stra­ce nepů­so­bi­ly moc opuš­tě­ně a odosobněně.

Máte radě­ji napros­tou svo­bo­du, nebo nao­pak oce­ní­te, když má autor i kon­krét­ní před­sta­vu, co by v ilu­stra­cích mělo být?
Jak kdy. Svo­bo­da je samo­zřej­mě super, zvlášť když se návrh sejde s auto­ro­vou před­sta­vou. Ale u někte­rých knih, napří­klad ency­klo­pe­dií nebo nauč­ných, je skvě­lé, když vás autor nave­de k tomu, co je potře­ba zob­ra­zo­vat. To je asi logic­ké. U belet­rie mám radě­ji svo­bod­něj­ší pří­stup. Nebrá­ním se však tomu, aby mi autor napo­vě­děl, kte­ré momen­ty jsou pro něj důle­ži­té, co by mělo být zachy­ce­no, urči­tou atmo­sfé­ru, ale nera­da obkres­lu­ji úpl­ně kon­krét­ní scény.

V čem je pod­le vás spe­ci­fic­ké ilu­stro­vat kníž­ky pro děti?
Nevím, v dět­ských ilu­stra­cích bych se nebrá­ni­la téměř niče­mu kro­mě nási­lí, sexu a podob­ně, což je jas­né. Ani si nemys­lím, že by ilu­stra­ce měly být vždy jása­vé a barev­né. Měly by vychá­zet z tex­tu a kore­spon­do­vat s žánrem kni­hy, tak­že tře­ba u detek­tiv­ky bych zvo­li­la tem­něj­ší barevnost.

Ani si nemys­lím, že by ilu­stra­ce měly být vždy jása­vé a barevné. 

Jako malá jsem měla moc ráda stra­ši­del­né ilu­stra­ce nebo nao­pak dost uje­té a nere­ál­né. Dodnes si detail­ně vyba­vu­ji ilu­stra­ci z Hou­pa­cích pohá­dek Aloi­se Mikul­ky, kde je zob­ra­zen pán, kte­rý vůbec nevy­pa­dá jako pán, leží v poste­li a na peři­ně sedí ptá­ček, kte­rý nevy­pa­dá jako ptá­ček. Jedi­ný, kdo vypa­dá cel­kem nor­mál­ně, je kočka, kte­rá číhá za oknem a pro­sí pána, aby ji pus­til dovnitř a ona moh­la ptáč­ka sníst. Nevím, jest­li je to tím šíle­ným napě­tím, kte­ré na mě jako malou půso­bi­lo, nebo ilu­stra­cí, ale vry­lo se mi to do pamě­ti. Kolem mě děti nikdo nemá, a tak to dělám tak, jak by se to líbi­lo mně, když jsem byla malá, pořád si to cel­kem pama­tu­ji. Ale zpět­ná vaz­ba od dětí je vždy skvělá.

Dět­ské kni­hy vybí­ra­jí rodi­če, tak­že se říká, že by se ilu­stra­ce měly líbit hlav­ně jim. Já se tím ale neří­dím, pod­le mě by to mělo zaujmout hlav­ně děti. Nemám ráda ten mar­ke­tingo­vý pří­stup, i když tomu samo­zřej­mě rozu­mím. Ale v kni­hách by se měly dělat ilu­stra­ce co nej­lé­pe, zkou­šet nové věci, beru to jako tako­vé svo­bod­né území.

Je to čis­tě o osob­ním vku­su — líbí/​nelíbí.

Když zablou­dí­te do dět­ské­ho oddě­le­ní v něja­kém knih­ku­pec­tví, pod­le čeho vy sama ilu­stra­ce posuzujete?
Nijak je sys­te­ma­tic­ky nehod­no­tím, je to čis­tě o osob­ním vku­su — líbí/​nelíbí.
Čas­to mě zaujme neob­vyk­lost barev, sty­li­za­ce nebo cel­ko­vé poje­tí kni­hy, plus urči­tě její zpra­co­vá­ní. Papír — tisk — sazba.

Pro­zra­dí­te nám, na čem teď pracujete?
Na pár men­ších pro­jek­tech, nové kni­ze o foto­gra­fii pro děti a také jsem si zača­la vol­no­ča­so­vě malo­vat barva­mi, což jsem nikdy moc nedě­la­la. Také mám jeden šuplí­ko­vý pro­jekt, kte­rý bych chtě­la rea­li­zo­vat, a to tako­vý atlas svě­ta pro děti. Ráda bych si zku­si­la ilu­stro­vat něco pro dospě­lé, ale to u nás není zas tak obvyk­lé, tak­že si to budu muset asi vymys­let sama:).

Zdroj úvod­ní­ho por­trétu: www​.czechi​lu​stra​tors​.com