Jako prv­ní se šta­fe­to­vé­ho kolí­ku cho­pil Filip Drlík, kte­rý pro nás pře­klá­dal tře­ba sérii Čín­ské thrille­ry Pete­ra Maye, tri­lo­gii Bobi­ver­zum Den­ni­se E. Tay­lo­ra nebo nej­no­vě­ji Tiché jaro Rachel Carsonové.

Pozvol­na začal pře­klá­dat kolem roku 2009 během stu­dia na Katedře ang­lis­ti­ky a ame­ri­ka­nis­ti­ky v Brně. Pře­klá­dá belet­rii, sci-fi, fan­ta­sy, popu­lár­ně-nauč­nou lite­ra­tu­ru a komiksy. Píše bás­ně, povíd­ky a písničky.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Dřív to byly ciga­re­ty, typic­ká moti­va­ce odklá­da­ným uspo­ko­je­ním: ješ­tě jed­nu nor­mostra­nu a půjdu si zapá­lit… ne, tak ješ­tě jed­nu a pak půjdu. Dneska je to spíš běhá­ní, při kte­rém si čis­tím hla­vu. Obdo­bí pře­cho­du z ciga­ret na běhá­ní, kdy jsem se odmě­ňo­val obo­jím, bylo matou­cí, ale intenzivní.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Dalo mi toho hod­ně; napl­ňu­jí­cí prá­ci, spous­tu zají­ma­vých setká­ní a pří­le­ži­tos­tí. Dou­fám, že i něja­kou život­ní poko­ru. Ale hlav­ně mi dalo všech­no, co teď v živo­tě mám: Před lety jsem seděl v kavár­ně Atlas a jed­no nejme­no­va­né brněn­ské nakla­da­tel­ství mělo pora­du kou­sek ode mě. Zrov­na obvo­lá­va­li pře­kla­da­te­le a sna­ži­li se udat novou kni­hu. Když nepo­cho­di­li u tře­tí­ho, už jsem sebral odva­hu a vykok­tal, že jsem sho­dou okol­nos­tí pře­kla­da­tel a že by mě ta kni­ha doce­la zají­ma­la. O tři pře­lo­že­né titu­ly a pár let poz­dě­ji jsem na jejich vánoč­ním večír­ku poznal svou dneš­ní man­žel­ku, se kte­rou jsem strá­vil něko­lik pře­krás­ných let v Nizo­zem­sku a Bel­gii a teď spo­lu vycho­vá­vá­me ješ­tě pře­krás­něj­ší­ho čtyř­mě­síč­ní­ho syna. Pře­klá­dá­ní je pro mě tím pádem vlast­ně tako­vá teo­rie cha­o­su v praxi.

Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Byl to tako­vý expe­ri­ment. Prá­vě jsem se učil na magis­ter­ské stát­ni­ce a sou­běž­ně jsem poma­lu začí­nal pře­klá­dat prv­ní kapi­to­lu jed­né kni­hy. Zpi­tý vědo­most­mi jsem si bůhví­proč řekl, že v té prv­ní kapi­to­le zku­sím uvést do pra­xe všech­nu tu teo­rii, co jsem měl načte­nou ke stát­ni­cím, jak tře­ba Levý nebo kdo říká, že mís­to „Na stro­mě seděl pták“ je lep­ší napsat „Na osi­ce švi­to­ři­la sýko­ra“, a mož­ná jsem všech­ny ty prin­ci­py a pří­stu­py apli­ko­val až moc hor­li­vě a pře­klá­dal jsem vol­ně­ji, než by bylo záhod­no. (Kni­hu jsem dostal od redak­ce nazpět s tím, že tu zkom­pro­mi­to­va­nou prv­ní kapi­to­lu mám opra­vit. Teď se tomu už směju a jsem rád, že jsem takhle nezmas­til celou kníž­ku, ale teh­dy mi do smí­chu neby­lo vůbec.)

Na čem zrovna pracujete?

Teď si dopřá­vám týden dlou­ho odklá­da­né­ho vol­na, než se pus­tím do pře­kla­du dvou titu­lů, kte­ré mě letos čeka­jí — Press Reset od Jaso­na Schre­ie­ra a Nef­ri­to­vá vál­ka od Fon­dy Lee­o­vé, což je dru­hý díl mno­ha­nor­mostra­no­vé urban fan­ta­sy ságy inspi­ro­va­né hon­g­kon­gský­mi kung-fu mlá­tič­ka­mi a zatím nejdel­ší kni­ha, jakou jsem kdy pře­klá­dal. (A prv­ní díl, Nef­ri­to­vé měs­to, potká­te na stán­cích knih­kup­ců za pár měsíců.)

Který překlad z Hosta byste doporučil?

Čis­tý od Andrewa Mille­ra. Čes­ký pře­klad je zvlád­nu­tý tak skvě­le, že to je napros­to uchva­cu­jí­cí čte­ní. Jiný­mi slo­vy, kom­bo Kačer + Tráv­níč­ko­vá nemů­že zklamat.

Foto: Petr Foltýn