Petr Vidlák (1974) — polo­nis­ta, pře­kla­da­tel, vní­ma­vý čte­nář. Jsem z Ost­ra­vy a neva­dí mi to. Pře­kla­da­tel­ství se věnu­ji od roku 1997 a dosud jsem pře­lo­žil více než dva­cet knih a mno­ho krat­ších tex­tů z pol­šti­ny. Jsem hrdým pře­kla­da­te­lem díla Olgy Tokar­c­zu­ko­vé, a také jejím stou­pen­cem a snad i pří­te­lem. Pře­klá­dá­ní je můj život­ní koní­ček. V pro­fes­ním živo­tě jsem pře­de­vším ředi­te­lem vlast­ní sou­kro­mé mateř­ské, základ­ní a střed­ní ško­ly, neboť se řídím pozi­ti­vis­tic­kým hes­lem, že nej­vět­ší smy­sl má prá­ce u zákla­dů. Kro­mě toho se pří­le­ži­tost­ně zabý­vám transla­to­lo­gií na Ost­rav­ské uni­ver­zi­tě, kde se pokou­ším zlá­kat stu­den­ty k pozor­né­mu čte­ní dob­ré lite­ra­tu­ry a k její interpretaci. 

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Pře­klá­dá­ní je mi samo o sobě dosta­teč­nou vzpru­hou i povzbu­ze­ním. Nej­vět­ší moti­va­cí pro used­nu­tí k pře­kla­du je hlu­bo­ké pono­ře­ní do tex­tu, což je v pod­sta­tě medi­tač­ní akti­vi­ta, již vyhle­dá­vám po nároč­ném pra­cov­ním dnu. Dalo by se říci, že pře­klá­dá­ní je pro mě odpo­čin­ko­vým a uvol­ňu­jí­cím cvi­če­ním. Před­po­klá­dá však ide­ál­ní pod­mín­ky, kdy je v domě klid a mým spo­leč­ní­kem je jen noc. Tako­vých oka­mži­ků sice není mno­ho, ale s o to vět­ší rados­tí si je uží­vám. Zřej­mě není obvyk­lé vyu­ží­vat text tera­pe­u­tic­ky, ale bez toho­to pří­stu­pu bych se po více než dva­ce­ti letech pře­kla­da­tel­ské prá­ce jen stě­ží při­nu­til strá­vit něko­lik měsí­ců a mno­ho nocí v roce před září­cím monitorem.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní mi dalo pře­de­vším schop­nost peč­li­vé­ho čte­ní. A peč­li­vým čte­ním mys­lím sku­teč­ně důklad­né zkou­má­ní všech okol­nos­tí a kon­tex­tu. Nácvik jazy­ko­vé přes­nos­ti a sou­stře­dě­ní na význam a smy­sl jsou vyu­ži­tel­né i v jiných oblas­tech živo­ta, v běž­né komu­ni­ka­ci, včet­ně pra­cov­ní. Roz­ší­ři­ly se mi kul­tur­ní obzo­ry o mno­hem vět­ší kul­tur­ní a jazy­ko­vý pro­stor, než je náš čes­ký. Také jsem poznal tvor­bu a osob­nost Olgy Tokar­c­zu­ko­vé, což je zřej­mě to nej­lep­ší, co mě na mé pře­kla­da­tel­ské ces­tě potka­lo. Je to vyni­ka­jí­cí vypra­věč­ka, nekon­form­ní, ale mně osob­ně záro­veň vel­mi blíz­ká svým pohle­dem na svět. Doká­že for­mu­lo­vat a popi­so­vat sku­teč­nost napros­to přes­ně a tak, jak by to nikdo jiný nedo­ká­zal. A co mi pře­klá­dá­ní vza­lo? Zhor­šil se mi zrak a neu­stá­le mě bolí záda. Ač se to nezdá, pře­klá­dá­ní je stej­ně jako jaké­ko­li psa­ní doce­la fyzic­ky náročné. 

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Pří­mo vtip­ný­mi oka­mži­ky spo­lu­prá­ce s redak­to­ry nehý­ří. Spí­še trap­ný­mi. Hlav­ně v situ­a­cích, kdy mi dojde, jak hroz­nou chy­bu jsem udě­lal, jak jsem byl nepřes­ný, jak jsem něja­ký úsek tex­tu odbyl. Pak je úpl­ně jed­no, proč k tomu došlo. Pocit stu­du za ško­lác­kou chy­bu zůstá­vá a jsem rád, nebo spí­še dou­fám, že tito svěd­ko­vé mé sla­bos­ti nikdy nepro­mlu­ví a v rám­ci pro­fes­ní soli­da­ri­ty zůsta­nou mé omy­ly jen mezi námi. Jako tako­vé intim­ní tajem­ství. Nej­ví­ce se mi neda­ří pře­klá­dat ver­še. A to para­dox­ně přes­to, že jsem sám se svým dílem vět­ši­nou spo­ko­jen. Redak­tor­ka mě vždy cit­li­vě vrá­tí na zem tím, že navrh­ne řeše­ní, kte­ré je mno­hem lep­ší, ale hlav­ně úpl­ně jiné než moje. Všech­ny redak­to­ry plně respek­tu­ji, ale kon­krét­ně paní Kvě­to­sla­vu Hege­ro­vou obdi­vu­ji za její pro mě nedo­sa­ži­tel­nou důsled­nost, jazy­ko­vý cit a ori­en­ta­ci v pol­šti­ně. Mys­lím, že kdy­by chtě­la, byla by skvě­lou překladatelkou.

Na čem zrovna pracujete?

Empuzjon Olgy Tokar­c­zu­ko­vé. Prá­vě jsem začal. Krás­ný román, kte­rý je vel­kým návra­tem ke sty­lu, jímž autor­ka psa­la před dva­ce­ti lety. Téma je ovšem dneš­ní, moder­ní, ryze tokar­c­zu­kov­ské. Víc nechci pro­zra­zo­vat, ale věřím, že i pro čes­ké čte­ná­ře to bude pozo­ru­hod­ná kni­ha a stej­ně jako v Pol­sku vzbu­dí i u nás zaslou­že­ný zájem a dis­ku­si o smys­lu umě­lec­ké lite­ra­tu­ry v sou­čas­né „teku­té“ době.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Nemo­hu jinak než dopo­ru­čit kole­gy polo­nis­ty Micha­e­la Ale­xu a Micha­lu Bene­šo­vou, kte­ří spo­leč­ně zvlád­li nesmír­ně obtíž­ný pře­klad kni­hy Jacka Duka­je Led. Sám jsem nabíd­ku na pře­klad této kni­hy zod­po­věd­ně odmí­tl, pro­to­že byla nad mé síly. O to více oce­ňu­ji, jak kva­lit­ní pře­klad vzni­kl. Vím, kolik je v čes­kém Ledu tvr­dé prá­ce, tak­že obě­ma tou­to ces­tou se zpož­dě­ním gra­tu­lu­ji! Cena Mag­ne­sia Lite­ra za pře­klad byla obě­ma udě­le­na napros­to zaslouženě.