Anna Halfarová (1988) vystudovala Učitelství anglického jazyka a Kabinet informačních studií a knihovnictví na FF MU. Pracovala jako lektorka jazyků a několik let působila v Hostu. Překládá zejména dětskou literaturu z polštiny, pro nakladatelství Host především knihy od manželů Mizielińských. Za překlad jejich knížky Můžu ochutnat? získala v roce 2022 Zlatou stuhu.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Obyčejně si nezvládnu jen tak sednout a z minuty na minutu začít překládat. Potřebuju k tomu čistý stůl, aby mi pozornost neodbíhala jinam, a potom taky teplý nápoj, nejlépe černý čaj v termosce.
Jako nejlepší povzbuzovák ale funguje termín odevzdání. Jakmile mám nový delší překlad, nejdřív ze všeho si nakreslím to-do list, kde si ho pěkně den po dni rozplánuju. Když jsem překládala Mapy, odškrtávala jsem si v něm každou stránku, každou zemi a každý světadíl. Na konci se z nudného plánovače stane krásně barevný chaotický obrázek.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Já jsem k překládání vlastně přišla jako slepá k houslím. Když jsem nastoupila do Hosta, moje kolegyně Eva Sedláčková měla báječný nápad, že bychom mohli zkusit vydat Mapy od Mizielińských, které byly ve světě už velký hit, ale u nás práva na vydání ještě nikdo nekoupil. Pár měsíců předtím jsem byla na stáži v Polsku a viděla jsem je tam na každém rohu. No a pak se stalo, že jsem je i přeložila, a tak začala moje kariéra překladatelky dětských knih.
Překládání mi přináší radost, ráda trávím s knihou čas, prohlížím si ilustrace a přemýšlím, jaká slova se mi k nim hodí. V dětských knihách má člověk i více volnosti, dají se v nich objevit různé vtípky, občas tam můžete pro české publikum propašovat i nějaké navíc.
Taky jsem nakoukla za oponu knižního světa, kde se teda kromě té radosti a těšení na hotovou knihu skrývá i spousta probdělých nocí, víkendů v práci a bolavých zad.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Na začátku Cesty do divočiny jsou představeni hlavní hrdinové. Já jsem většinou opatrná a držím se originálu, ale tady jsem si řekla, že bych jména některých z nich převedla na česká, ať se nám to všem lépe čte. Z Uly jsem udělala Julču, z Antoniho Tondu atd. Když jsme ale pak poslali překlad autorům na kontrolu, nebyli vůbec nadšení, všechny návrhy zamítli, jen jeden nám po delším vysvětlování dovolili — na velkého cestovatele holuba Emila (původně Filipa) jsme s redaktorkou pyšné dodnes.
Na čem zrovna pracujete?
Pokračuju ve své leporelové jízdě, právě mi v e‑mailu přistálo další PDF ze série Rok v…, spočítala jsem, že už je to sedmý díl, tentokrát se vydáme na hory. Na první pohled mi ilustrace připomínají Rok v lese od Emilie Dziubakové, který sérii odstartoval. Pokud máte rádi medvědy, jezevce a sníh, máte se na co těšit, a možná se ukáže i datlík tříprstý!
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Loni v horkém létě a daleko od domova jsem četla nenápadnou knížku Zázraky od Eleny Medelové. Je psaná spíše civilním, úsporným jazykem, který má ale velkou sílu, však je autorka zároveň i významná básnířka. Překládat takovou knihu muselo být náročné, na rozdíl od nějakého bombastického, fantaskního textu tam nesmí nic vyčuhovat nebo překážet, a to se myslím překladatelce Vendule Pazderové výborně povedlo.
