Anna Hal­fa­ro­vá (1988) vystu­do­va­la Uči­tel­ství ang­lic­ké­ho jazy­ka a Kabi­net infor­mač­ních stu­dií a kni­hov­nic­tví na FF MU. Pra­co­va­la jako lek­tor­ka jazy­ků a něko­lik let půso­bi­la v Hos­tu. Pře­klá­dá zejmé­na dět­skou lite­ra­tu­ru z pol­šti­ny, pro nakla­da­tel­ství Host pře­de­vším kni­hy od man­že­lů Mizie­lińských. Za pře­klad jejich kníž­ky Můžu ochut­nat? zís­ka­la v roce 2022 Zla­tou stuhu. 

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Oby­čej­ně si nezvlád­nu jen tak sed­nout a z minu­ty na minu­tu začít pře­klá­dat. Potře­bu­ju k tomu čis­tý stůl, aby mi pozor­nost neod­bí­ha­la jinam, a potom taky tep­lý nápoj, nej­lé­pe čer­ný čaj v termosce.
Jako nej­lep­ší povzbu­zo­vák ale fun­gu­je ter­mín ode­vzdá­ní. Jakmi­le mám nový del­ší pře­klad, nejdřív ze vše­ho si nakres­lím to-do list, kde si ho pěk­ně den po dni roz­plá­nu­ju. Když jsem pře­klá­da­la Mapy, odškr­tá­va­la jsem si v něm kaž­dou strán­ku, kaž­dou zemi a kaž­dý svě­ta­díl. Na kon­ci se z nud­né­ho plá­no­va­če sta­ne krás­ně barev­ný cha­o­tic­ký obrázek. 

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Já jsem k pře­klá­dá­ní vlast­ně při­šla jako sle­pá k hous­lím. Když jsem nastou­pi­la do Hos­ta, moje kole­gy­ně Eva Sed­láč­ko­vá měla báječ­ný nápad, že bychom moh­li zku­sit vydat Mapy od Mizie­lińských, kte­ré byly ve svě­tě už vel­ký hit, ale u nás prá­va na vydá­ní ješ­tě nikdo nekou­pil. Pár měsí­ců před­tím jsem byla na stá­ži v Pol­sku a vidě­la jsem je tam na kaž­dém rohu. No a pak se sta­lo, že jsem je i pře­lo­ži­la, a tak zača­la moje kari­é­ra pře­kla­da­tel­ky dět­ských knih.
Pře­klá­dá­ní mi při­ná­ší radost, ráda trá­vím s kni­hou čas, pro­hlí­žím si ilu­stra­ce a pře­mýš­lím, jaká slo­va se mi k nim hodí. V dět­ských kni­hách má člo­věk i více vol­nos­ti, dají se v nich obje­vit růz­né vtíp­ky, občas tam může­te pro čes­ké pub­li­kum pro­pa­šo­vat i něja­ké navíc.
Taky jsem nakouk­la za opo­nu kniž­ní­ho svě­ta, kde se teda kro­mě té rados­ti a těše­ní na hoto­vou kni­hu skrý­vá i spous­ta pro­bdě­lých nocí, víken­dů v prá­ci a bola­vých zad. 

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Na začát­ku Ces­ty do divo­či­ny jsou před­sta­ve­ni hlav­ní hrdi­no­vé. Já jsem vět­ši­nou opa­tr­ná a držím se ori­gi­ná­lu, ale tady jsem si řek­la, že bych jmé­na někte­rých z nich pře­ved­la na čes­ká, ať se nám to všem lépe čte. Z Uly jsem udě­la­la Jul­ču, z Anto­ni­ho Ton­du atd. Když jsme ale pak posla­li pře­klad auto­rům na kon­t­ro­lu, neby­li vůbec nad­še­ní, všech­ny návrhy zamít­li, jen jeden nám po del­ším vysvět­lo­vá­ní dovo­li­li — na vel­ké­ho ces­to­va­te­le holu­ba Emi­la (původ­ně Fili­pa) jsme s redak­tor­kou pyš­né dodnes. 

Na čem zrovna pracujete?

Pokra­ču­ju ve své lepo­re­lo­vé jízdě, prá­vě mi v e‑mailu při­stá­lo dal­ší PDF ze série Rok v…, spo­čí­ta­la jsem, že už je to sed­mý díl, ten­to­krát se vydá­me na hory. Na prv­ní pohled mi ilu­stra­ce při­po­mí­na­jí Rok v lese od Emi­lie Dziu­ba­ko­vé, kte­rý sérii odstar­to­val. Pokud máte rádi med­vě­dy, jezevce a sníh, máte se na co těšit, a mož­ná se uká­že i dat­lík tříprstý!

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Loni v hor­kém létě a dale­ko od domo­va jsem čet­la nená­pad­nou kníž­ku Zázra­ky od Ele­ny Mede­lo­vé. Je psa­ná spí­še civil­ním, úspor­ným jazy­kem, kte­rý má ale vel­kou sílu, však je autor­ka záro­veň i význam­ná bás­níř­ka. Pře­klá­dat tako­vou kni­hu muse­lo být nároč­né, na roz­díl od něja­ké­ho bom­bas­tic­ké­ho, fan­task­ní­ho tex­tu tam nesmí nic vyču­ho­vat nebo pře­ká­žet, a to se mys­lím pře­kla­da­tel­ce Ven­du­le Pazde­ro­vé výbor­ně povedlo.