Eva Sládková (1979) vystudovala obory Religionistika a Francouzský jazyk a literatura na FF MU v Brně. Věnuje se překladu zejména beletrie a dětské literatury, ale přeložila i několik odborných prací z literární teorie a historie. Do češtiny převádí například knihy kanadské autorky Marianne Dubucové nebo komiksovou sérii o punkové princezně Růže Johana Troïanowského. Jedenáctým rokem pracuje v nakladatelství Host.
Jaký je tvůj nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Není nejoblíbenější, ba právě naopak: je to termín odevzdání překladu. Zpočátku mívám tendenci jen tak vyklusávat, dodržovat víkendy, nejrůznější svátky, Vánoce a tak trochu prokrastinovat. Jak se ale termín přehoupne do druhé poloviny, uháním tryskem a sedím nad překladem přes víkendy a po nocích. Vzhledem k tomu, že jsi ve vedlejší kanceláři a můžeš si na mě snadno došlápnout, rychle si rozmyslím, abych něco odevzdala pozdě. Taky proto, že vím, jak moc by to zkomplikovalo práci redaktorům nebo sazečům, kteří mají rozplánováno hned několik knih najednou. Dalším povzbuzovákem jsou určitě dva monitory. Na ty nedám dopustit! Na jednom mám překlad, na druhém internet s nejrůznějšími slovníky, databázemi nebo vyhledávačem.
Co ti překládání dalo a co ti vzalo?
Dalo mi kontakt s francouzštinou, to že si ji můžu díky překládání udržet, protože ve svém zaměstnání ji nepoužívám. Někdy taky chvíle štěstí, když se třeba trápím s nějakou pasáží, utápím se v zoufalství — a najednou cvak, dojde mi to, podaří se mi tu zapeklitost vyřešit. Čím větší propad, tím větší radost. Překládání mi taky umožnilo nahlédnout do různých oblastí lidského konání. Člověk se při rešerších dozví spoustu zajímavých věcí. Kdybych měla lepší paměť, mohla bych ve společnosti oslňovat pozoruhodnými informacemi, bohužel já vždy všechno po dvou třech dnech zapomenu, takže ohromení se nekoná. 😊 A co mi překládání vzalo? Především volný čas. Jak už jsem uvedla, pracuji na plný úvazek, a překládám tedy až po práci nebo o víkendech. Když jsem v té akutní fázi, poslouchám kolegy, jaké seriály viděli, kolik knih přečetli — a já nic. Nebo je venku krásně a já sedím doma. Už jsem si říkala, že musím překládat jen v zimě. Míšo, dalo by se to zařídit?
Máš nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se ti při překladu nejvíc nepovedlo?
Musím si obecně dávat pozor na číslovky v nějakém kontextu. Třeba jednou v originálu stálo, že „kmeny přesahovaly třicet metrů“ a já z toho úplně klidně vyvodila, že šlo o obvod, a nepřišlo mi to zvláštní. Měla to být samozřejmě výška. Nebo jsem přeložila, že hlavní hrdina dal už ve třetí třídě přednost dívce s velikostí poprsí 85C před krásnější a milejší dívkou s plochou hrudí. Ta první by byla na třeťačku podivuhodně vyvinutá. Jenže on to byl deváťák, protože francouzský školský systém počítá ročníky sestupně. A jako poslední historku prozradím, že v jiné knize jsem v jedné pasáži z metalistů udělala kovodělníky, protože hlavní hrdina studoval průmyslovku a učil se i obrábět kovy (francouzsky métal), a když pak o svých spolužácích mluvil jako o hordě, přeložila jsem to jako kovodělníci, jenže to měla být horda metaláků. Naštěstí máme pozorné redaktorky a redaktory, kteří si podobných nesmyslů všimnou.
Na čem zrovna pracuješ?
Právě jsem dokončila hrubý překlad nového románu Muriel Barberyové. Je to prequel ke knize Růže sama, takže i tentokrát je děj zasazen do Japonska plného chrámů a zenových zahrad. Opět jde o poetické vyprávění, avšak příběh se neodehrává v deseti dnech, ale v průběhu čtyřiceti let. Autorka rozpracovala příběhy vedlejších postav, které se objevily v Růži, zvláště pak životní peripetie Rosina otce.
Jaký překlad z Hosta doporučuješ?
V poslední době jsem se moc dobře pobavila u překladu Dagmar Heeg v knize Vraždi všímavě. Je to krimi román plný ironie a podvratného, nekorektního humoru. A překladatelce se ho povedlo skvěle převést do češtiny.
