Série Kostičas se stala populární v době, kdy jsi byla hodně mladá a ještě jsi studovala. Jaké to tenkrát bylo? Zaskočil tě úspěch? A jak se na to díváš dnes, očima starší Samanthy?
Byla jsem velmi mladá, bylo mi teprve dvacet, když jsem dostala smlouvu na knihu, kterou vlastně zatím nikdo nečetl. Úplně cizí lidé mi předpovídali, že budu další J. K. Rowlingová a že budu fenomenální. A já jim pořád odpovídala: „Nikdo moji knížku ještě nečetl, chci, aby mě hodnotili podle ní, a chci uspět jako Samantha Shannonová, ne J. K. Rowlingová.“ Byla jsem pod velkým tlakem. Celé to období bylo velmi stresující a těžké. Teď se cítím mnohem sebevědoměji, protože mám pocit, že mě skutečně hodnotí na základě mé práce. Vydala jsem od té doby šest knih, podle kterých mě veřejnost může soudit, a to už je myslím dobrý základ.
Jsi ke svým starším textům kritická?
První kniha je málokdy nejlepší věc, kterou jste napsali. Stále se učíte psát, učíte se, jak strukturovat román, rozvíjíte svůj osobní styl psaní a získáváte potřebné zkušenosti a svůj hlas. Letos v létě uplyne deset let od vydání Kostičasu a můj vydavatel připravuje jubilejní vydání. Dostala jsem text zpátky k editaci a řekli mi, že tam můžu něco maličko změnit, pokud se mi to za těch deset let uleželo a vidím to jinak. Slíbila jsem jim, že provedu drobné úpravy. Jenže pak jsem se do toho ponořila. A vrátila jim úplně rudý text se spoustou změn. Myslím, že to krásně ukazuje, jak se člověk mění. Když publikujete, neustále se učíte a děláte chyby. Jen je neděláte sami před sebou, ale veřejně.
Kostičas je od začátku plánován jako sedmidílná série. Za těch deset let jsi dokončila čtyři díly, na pátém právě pracuješ. To je velký závazek, uvažovat o příběhu jako o rozsáhlé sérii.
Je to obrovský závazek — vůči čtenářům, vůči mému nakladateli i vůči mně samotné. Ten proces je pomalejší, než bychom si všichni přáli. Od začátku jsem ale pevně rozhodnutá sérii dokončit. Text, který už je vytištěný, nemohu změnit. Musím s tím počítat v rozvíjení děje a někdy to opravdu komplikuje práci. Začala jsem psát v devatenácti a teď je mi jednatřicet. Když mě na autorských čteních a besedách přestali představovat jako „mladou autorku“, uvědomila jsem si, jak čas utíká, že už uplynula nějaká doba od první knihy, ale nemám z toho strach.
Naučila jsem se, že psaní vyžaduje svůj čas, i když celý ten proces je nesmírně frustrující. Každý autor, jehož osobně znám, měl ve své kariéře špatnou knihu, která ho téměř psychicky zničila. Pro mě to byla A zrodí se píseň (třetí díl série, pozn. red.). Při jejím psaní jsem hodně spěchala. Odevzdala jsem ji svému redaktorovi narychlo, abych dodržela termín a kniha se co nejdřív dostala ke čtenářům. Nakonec jsem si to jen zkomplikovala. Musela jsem ji celou přepsat. Od té doby si dávám větší pozor a pracuju pečlivěji, i když to znamená, že to bude trvat déle.
Bojuješ někdy s autorským blokem? Máš na pauzu vůbec čas? Na tvých sociálních sítích to vypadá, že plynule proplouváš z jednoho projektu do druhého a nezastavíš se.
Bojuju s menšími či většími bloky pořád, myslím si, že je má úplně každý. Když mi nejde psát, tak vstanu od počítače, jdu se projít a vyčistím si hlavu. Pokud blok trvá, dám si raději týden volna. Mám pocit, že když to opravdu nejde, je snaha kontraproduktivní a lepší je poodstoupit a dopřát sobě i textu volnost.
Mimo sérii Kostičas jsi vydala také dva samostatné fantasy romány — Převorství u pomerančovníku a A Day of Fallen Night (český překlad je naplánován na podzim 2024). Oba se odehrávají ve stejném světě, který je precizně propracovaný do nejmenších detailů. Jak moc je pro tebe důležitá výstavba „kulis“ pro příběh?
Extrémně důležitá. Vzpomínám si, jak jsem svému agentovi řekla, že Převorství bude samostatný svazek, a on se na mě nevěřícně podíval a utrousil, že není možné, abych vytvořila nějaký svět a pak ho nechala být. Měl samozřejmě pravdu. Chtěla jsem, aby Převorství působilo jako věrohodné epické fantasy dobrodružství, což znamenalo pečlivé budování samostatného univerza. Mou výhodou je velmi dobrá paměť. Neválí se mi doma stohy papírů a nemám žádné deníky, kam bych si psala poznámky. Než začnu psát, vytvořím synopsi zápletky, kterou posílám redaktorovi, a to je jediné, čeho se pak držím. Všechny ostatní věci jsou pro mě jakési jednotlivé vrstvy reality, mezi kterými nemám problém přecházet.
Líbí se mi, že jsi na sociálních sítích ke svým fanouškům poměrně otevřená a sdílíš s nimi proces psaní, třeba kolik stran máš ještě před sebou, odhaluješ střípky z připravovaného románu. Můžeš nám říct něco víc o pátém dílu Kostičasu, na kterém pracuješ?
Nemůžu toho říct mnoho. Příští díl se bude odehrávat převážně v Itálii, i na několika dalších místech, třeba v Praze. Mám Prahu velmi ráda. Zbožňuju zdejší architekturu a historii. V sérii se vyskytuje špionská organizace Domino, kterou už čtenáři znají. A jedno velitelství organizace sídlí právě v Praze. Inspirovala mě kněžna Libuše, o které jsem se dozvěděla, že byla vaší nejznámější jasnovidkou. Toho jsem prostě musela využít. Snad čtenáře potěší, že v knize bude i česká postava. Je s ní velká zábava, doufám, že se bude líbit.
Čeští čtenáři Kostičasu si teď poprvé mohou přečíst doplňující novely k sérii, které vyšly společně jako Bledý snílek | Píseň úsvitu. Jak moc tě psaní novel baví? Objeví se další knižní vsuvky tak trochu mimo plán?
Mám radost, že novely v češtině vyšly. V mnoha jiných jazycích než v originále zatím nejsou. Myslím, že novely nejsou moje nejsilnější stránka, že v nich nejsem tak dobrá. Bledý snílek představuje úvod do světa Kostičasu, je to moje reakce na komplikovanost toho světa. Věřím, že někomu může pomoci se v něm zorientovat. Píseň úsvitu tvoří most mezi třetím a čtvrtým dílem. Cítila jsem se trochu provinile, protože mezi jejich vydáním uplynula dlouhá doba. Když píšete knihu, očekává se, že v každé další kapitole posouváte zápletku a není třeba dost času ani prostoru pro postavy a čtenáře, aby se zamysleli, co se vlastně stalo. A k tomu jsou novely skvělé. Přemýšlím o tom, že bych v budoucnu vyplnila další novelou dějovou mezeru mezi čtvrtým a pátým svazkem, ale to jsou zatím jen úvahy.
Zleva Kateřina Šardická, Samantha Shannonová. Humbookfest 2022.
Co dělá Samantha Shannonová, když má úplně volný den a nemusí psát? Jak odpočívá?
Hodně čtu, chodím ven na procházky a piju nezdravě mnoho kávy. S tím se mimochodem snažím přestat, už po několikáté. Což je myslím hezká odpověď na to, jestli jsem ve svém snažení úspěšná.
Úvodní foto Samanthy Shannonové z Humbookfestu 2022: Matěj Hošek
