Už dlouho se pereme s environmentálním žalem. Jak si s ním dokážeš poradit ty?

To je vraž­da, hned na začá­tek tako­vá těž­ká otáz­ka! Vždyť hle­dá­ní odpo­vě­di na to, co a proč se děje kolem nás, je pro mě a moji prá­ci úpl­ně ústřed­ní bod! Mys­lím, že envi­ron­men­tál­ní žal v té nej­zná­měj­ší podo­bě a úhlu pohle­du jsem hod­ně řešil v jed­né z před­cho­zích sbí­rek Hic sunt homi­nes z roku 2018. Jenomže nechci a nemůžu setr­vá­vat v neu­stá­lé depre­si. To by mě zabilo.

Proto se neptám, jak sis s ním poradil, ale jak si s ním dokážeš poradit — s důrazem na ten průběh.

David Storch, kte­ré­ho si nesmír­ně vážím, nedáv­no v roz­ho­vo­ru pro Salon Prá­va řekl něco v tom smys­lu, že envi­ron­men­tál­ní žal je zále­ži­tos­tí lidí žijí­cích na síti. Když jsem to četl, říkal jsem si: má prav­du! Ale pak jsem si uvě­do­mil, že to není tak snad­né, že je to jen jed­na stra­na min­ce. Stav, ve kte­rém se nachá­zí­me, je bez­útěš­ný, to je rea­li­ta. Kra­ji­na se nám mění před oči­ma, chřad­ne, ubý­vá dru­ho­vé pes­t­ros­ti, otep­lu­je se, při­bý­vá kolem nás aut a beto­nu, to je nezpo­chyb­ni­tel­ný fakt. Rea­go­vat zármut­kem na to, když něco blíz­ké­ho ztrá­cí­me, je pod­le mě zce­la nor­mál­ní a zdra­vé. Není to něja­ký výmy­sl způ­so­be­ný ztrá­tou kon­tak­tu s rea­li­tou. Tím jsem se zabý­val od roku 2015, když jsem Hic sunt homi­nes psal a tu ztrá­tu sám hlu­bo­ce pro­ží­val. Ale i s touhle situ­a­cí se člo­věk musí vyrov­nat, pokud chce žít. A je na nás, jak na to bude­me rea­go­vat. Pře­mýš­lím o tom v mno­ha rovi­nách. Pro­to­že je to závaž­ný a hroz­ně roz­sáh­lý problém.

V jakých rovinách?

Co kdy­by opat­ře­ní, kte­rá by zabrá­ni­la kli­ma­tic­ké změ­ně, někdo nasto­lil jako dok­trí­nu, tota­li­tu? Zachrá­ni­li bychom lid­stvo, ale za jakou cenu? Není pod­stat­něj­ší, že bychom se tře­ba měli mít rádi a respek­to­vat se, být k sobě las­ka­ví? A je mož­né to sklou­bit? Dal­ší rovi­na je rovi­na mož­ných řeše­ní kli­ma­tic­ké kri­ze. Zdá se mi, že vět­ši­na lidí se upí­ná k tech­no­lo­giím, k tomu, že nás spa­sí tech­ni­ka, něja­ký fígl, nový vyná­lez, pokrok. Vymýš­lí­me elek­tro­mo­bi­ly. Ale já nechci elek­tro­mo­bil! Pře­mýš­lím spíš nad tím, jest­li potře­bu­ju vůbec něja­ký vůz. Potře­bu­ju se vůbec tolik pře­sou­vat? Neměl bych spíš zkou­mat to, co je kolem mě, než abych jez­dil zkou­mat něco, co je dale­ko? Byl bych radě­ji, kdy­by se ces­ty lid­stva ubí­ra­ly jinu­dy — tak málo se mlu­ví o tom, že bychom se měli uskrom­nit, snad v někte­rých kru­zích, ale je to poma­lé. S vědo­mím kri­ze jsem Hez­ké poča­sí psal, ale už jsem se posu­nul od vyhlí­že­ní kata­stro­fic­ké­ho scé­ná­ře. Sna­žím se hle­dat a žít svůj vlast­ní scénář.

Jak zní?

Při­klo­nit se k drob­nos­tem. K věcem, kte­rých si obvykle ani nevšim­neš. Sna­ží­me se mys­let za celou pla­ne­tu, je nás hod­ně, osm mili­ard, ale zapo­mí­ná­me, že stro­mů je víc a trá­vy je taky víc! Kaž­dý strom a kaž­dé stéblo trá­vy tady má své mís­to a zaslou­ží si naši pozor­nost. Mys­lím, že je může­me brát jako spo­jen­ce, jsme na tom s nimi stej­ně. Tak­že spíš mys­lím na ty kon­krét­ní stro­my, kte­ré znám a kte­ré ros­tou kolem mě. Když bude­me všich­ni chrá­nit to, co bychom moh­li znát důvěr­ně, pro­to­že to žije v naší těs­né blíz­kos­ti, půl­ka pro­blé­mů by se mož­ná vyře­ši­la. Je ale tře­ba obno­vit prá­vě tu cit­li­vost, tu blíz­kost, vší­mat si. Jsme kon­fron­to­va­ní s obří sta­ros­tí o to, že tají ledov­ce. Cítí­me za to odpo­věd­nost a cítí­me se v tom zce­la logic­ky úpl­ně bez­moc­ní. Může­me se ale zamě­řit na věci, kte­ré ovliv­nit může­me, chrá­nit vodu, sta­rat se o poto­ky, sna­žit se chrá­nit hníz­da jiři­ček. A tře­ba nelí­tat na dovo­le­nou leta­dlem. Svět tím mož­ná neza­chrá­ní­me, ale moh­li bychom zachrá­nit pár dal­ších živáč­ků (to je slo­vo paní pro­fe­sor­ky Lib­ro­vé) a snad i sebe, svou duši. Měl jsem v jed­né kni­ze citát z G. K. Ches­ter­sto­na, kte­rý zní: „Svět nikdy neza­jde na nedo­sta­tek divů; pou­ze na nedo­sta­tek údi­vu.“ Při­jde mi, že jsme ztra­ti­li schop­nost údi­vu nad těmi nej­oby­čej­něj­ší­mi věc­mi. Hez­ké poča­sí je kníž­ka o údi­vu nad mým nej­bliž­ším okolím.

Právě v nejbližším okolí vnímáš hodně kytky nebo ptáky, ale ne jako kytky a ptáky obecně, ale rozlišuješ jejich konkrétní druhy a konkrétní jednotlivce. Ne každý to tak má, ne každý vidí při pohledu do nebe rorýsy, střízlíky, vlaštovky nebo při pohledu na louku střemchu a kopretinu a bojínek…

A je to škoda!

Proč to děláš?

Nevím, už to neu­mím dělat jinak. Ale zro­di­lo se to z úcty k nim, z potře­by je poznat. Kaž­dá bytost má svůj svět a svůj způ­sob živo­ta. Jsme tu na svě­tě všich­ni sko­ro stej­ní, ale záro­veň jsme kaž­dý jiný. A nedá­vá mi smy­sl si vybí­rat, jest­li je to buď — ane­bo, ale při­jmout to, že jsme sou­čas­ně stej­ní a jiní. Což asi ruší něja­kou pola­ri­tu, na kte­ré sto­jí západ­ní civi­li­za­ce, ale to je jenom dob­ře, už ji zruš­me a bude nám líp. Všich­ni jsme jed­no, ale záro­veň jsme kaž­dý sám. Ale to jed­no nezna­me­ná, že jsme páč­ky v obřím stro­ji, se kte­rý­mi může kdo­ko­li hýbat. Nahlí­žím to tak, že na kaž­dém jed­nom zále­ží, na kaž­dém dru­hu, jed­not­liv­ci, kyt­ce, ptá­ko­vi, člo­vě­ku. Není to zjed­no­du­še­ní, nao­pak, tímhle pohle­dem se vše hod­ně zkom­pli­ku­je — ale záro­veň zase i zjed­no­du­ší. Vidíš to? Jsme zvyklí vní­mat buď — ane­bo, ale pla­tí obo­jí. Mož­ná nás prá­vě tohle vybí­rá­ní si a pří­liš­né zjed­no­du­šo­vá­ní doved­lo až sem. Kaž­dý pták je jiný, obý­vá jiné pro­stře­dí, jinak se cho­vá. Když mlu­vím o kaž­dém jed­nom ptá­ko­vi, říkám si, že bych byl nerad, kdy­by si ten brh­lík nebo rorýs tu báseň pře­če­tl a řekl, že o něm píšu blbos­ti. To je moje měřít­ko: úcta ke kaž­dé­mu jed­no­mu tvo­ro­vi — a aby cítil, že on je pro mě ta hlav­ní auto­ri­ta, kte­ré se za svou tvor­bu zodpovídám.

Taková, že v jedné básni dokonce píšeš o tom, jak jste zrušili dopolední program celé rodiny, protože vlaštovky u vás na dvorku učí lítat mladé.

No pro­to­že to by ta ptá­ča­ta naše Aida zakous­la! A my měli ten­krát tako­vou radost, že tam jsou! Vlo­ni u nás zase nehníz­di­ly a letos hnízdí, tak mám radost zas. Vlaš­tov­ky jsou pro mě pod­stat­né, jsou s námi těs­ně pro­po­je­né a při­tom jsou tak divo­ké! Naši před­ko­vé je bra­li jako štěs­tí do domu, dokon­ce je chá­pa­li jako duše našich před­ků a byli rádi, když vlaš­tov­ky při­le­tě­ly. Mělo to samo­zřej­mě zce­la prak­tic­ký význam, pro­to­že vlaš­tov­ky se sta­ho­va­ly do chlé­vů, kde likvi­do­va­ly hmyz, kte­rý hoj­ně žil s kra­va­mi a jiným dobyt­kem. Tak­že to bylo pro všech­ny uži­teč­né spo­je­ní. Ale v lido­vých pověrách prý měla vlaš­tov­ka ješ­tě pře­ne­se­ný význam, věři­lo se, že kdo ti umře, může s tebou dál být jako vlaš­tov­ka. Letos mi umřel děda. Kdy­bych žil ve svě­tě, kde je dnes děda vlaš­tov­kou, líbi­lo by se mi to.

A není to tak, že když tomu věříš, žiješ v takovém světě?

Ale jo, já sám si to tak nějak říkám. Ale víš, jak potom bolí, když vidíš, co jsou lidé schop­ni vlaš­tov­kám pro­vá­dět? Kaž­dý si říká, jas­ně, ať jsou vlaš­tov­ky, ale hlav­ně ať mi nese­rou na auto, ať jsou vlaš­tov­ky, ale u sou­se­dů. Kam mají pak ty vlaš­tov­ky letět, když je pokaž­dé vyže­nou k sousedům?

Píšeš i o plastovém černém havranovi, na kterého ses v Brně díval z okna kanceláře. Já takové atrapy vnímám jako něco ošklivého a nepatřičného. Překvapilo mě, že ty ho vnímáš laskavě, a dokonce ho bereš jako potomka „masa dinosaurů nebo třísky z plavuně“. Jak jsi k takovému čtení světa došel?

Mys­lím, že je to myš­len­ka vze­šlá od envi­ron­men­tál­ní filo­zo­f­ky Freyi Mathew­so­vé, s níž jsem se zto­tož­nil. Podob­ně to ostat­ně vní­má i Gary Sny­der; ve své posled­ní, nedáv­no do češ­ti­ny pře­lo­že­né kni­ze píše o svém Applu a říká, že je stej­ně jako všech­no ostat­ní vze­šlý z hmo­ty Země a jed­nou se jí zase sta­ne, až se roz­pad­ne. I když je umě­le vyro­be­ný, pořád je vyro­be­ný z něče­ho, co bylo, je a bude sou­čás­tí Země. My envi­ron­men­ta­lis­té nebo eko­lo­go­vé máme ten­den­ci kon­zer­vo­vat sta­ré věci a zatra­co­vat ty nové, ale svět není kon­zer­va. Je hroz­né, že ledov­ce, kte­ré tady byly přes deset tisíc let, tají a roz­ta­jí zřej­mě během naše­ho živo­ta. To je děsi­vé a bez­pre­ce­dent­ní. Ale sna­žím se při­chý­lit i k jiným věcem. Říkat si i jiné pravdy.

Třeba?

Tře­ba tu, že na svě­tě dnes nee­xis­tu­je srn­ka, kte­rá by nepa­ma­to­va­la dál­ni­ci, ale přes­to tu srn­ky jsou. Všich­ni vlci, kte­ří u nás žijí a roz­mno­žu­jí se, žijí v pro­sto­ru, kte­rý ani zda­le­ka nepři­po­mí­ná evrop­skou divo­či­nu, žád­ný z nich ji nepa­ma­tu­je. Ale přes­to tady žijí. Myši nej­ra­dě­ji hnízdí ve sta­ré pne­u­ma­ti­ce. Jsou pro­po­je­ny s námi. A nemu­sím to vní­mat jako zou­fal­ství. Ty srn­ky i vlci i myši se mno­ží a žijí dál a pře­tr­vá­va­jí, jako my. Může­me s nimi tenhle svět sdí­let. Svět, kte­rý je i přes všech­nu tu pro­mě­nu pořád hod­ný ochra­ny a živěj­ší než pus­ti­na Mar­su. Dal­ší, co mě štve na envi­ron­men­tál­ním žalu, je to, že ve své depre­si hází všech­ny lidi do jed­no­ho pyt­le. Říká, že člo­věk je zlo. Omyl. Špat­ný tvor. Copak je moje dce­ra Jula zlo nebo omyl? Musím pro­tes­to­vat! Spous­ta lidí žije las­ka­vě a dělá dob­ré věci. Lidé se liší stej­ně jako se liší ptá­ci. Orel není stříz­lík. Navíc, když se začneš pod­dá­vat žalu, straš­ně moc toho pomineš.

V jakém smyslu?

Když v tom zou­fal­ství řek­neš, že je všech­no jed­no, zapo­me­neš na krás­né nebo dob­ré věci. Když řek­neš, že pla­ne­ta si nějak pora­dí, jen vyhu­bí lidi, zapo­mí­náš na to, že lidi na tu pla­ne­tu pat­ří — a že na ní den­ně tvo­ří spous­tu dob­rý věcí. A že jsou to lidé, kte­ré má někdo rád a oni mají něko­ho rádi. A to je pře­ce hodně!

Tahle laskavost mi připomíná teze Charlese Eisensteina a je to něco, co z Hezkého počasí hodně cítím. A uvědomuju si, že znám málo autorů, kteří by s takovou láskou psali o svých blízkých, o manželce, dítěti, ale i o tchyni a tchánovi. Jak tohle promýšlíš?

Já mám kníž­ku Char­le­se Eisen­stei­na Krás­něj­ší svět je mož­ný, naše srd­ce to ví moc rád. Ale taky to všech­no kom­pli­ku­je. Roz­hod­ně nena­bí­zí rych­lá řeše­ní, ale spíš prá­ci na sobě, pozvol­nou změ­nu sama sebe, i kdy­by to mělo zna­me­nat, že jako spo­leč­nost žád­né změ­ny rych­le nedo­sáh­ne­me. Tako­vé myš­le­ní je mi blíz­ké. A k tvé otáz­ce: neří­kám, že se nikdy nehá­dá­me, to vůbec ne. Ale i ten nesou­lad je sou­čás­tí sou­la­du. Pořád řeší­me něja­ké pola­ri­ty. Život a smrt. Roz­hod­li jsme se pro život, uctí­vá­me ho, ale pře­ží­vá­me jen na smr­ti — jíme to, co zahubí­me. Jenomže to vytěs­ňu­je­me. Tím popí­rá­me koloběh, kte­ré­ho jsme sou­čás­tí. Říká­me, že smrt je špat­ná, ale bez ní není život. Bojí­me se, že hád­ka je špat­ná, ale bez ní není sou­lad. Rád bych eman­ci­po­val i ty tem­né stra­ny, nejsou totiž tem­né. Když se hádám se ženou, není to pro mě před­zvěst roz­vo­du, ale sou­část kul­ti­va­ce naše­ho spo­leč­né­ho života.

Mluvíš o své ženě a o dceři — Juliinými obrázky je kniha ilustrovaná. Jak se to stalo?

Je to vlast­ně kni­ha o Julii, o tom, co všech­no mě učí, to ona je její ústřed­ní posta­vou, při­tom jsem ale nechtěl, aby to bylo vyprá­vě­né line­ár­ně od poče­tí do něja­ké­ho věku. Je to mož­ná tro­chu spi­rá­la. Když se na kníž­ku čeka­lo, Jula povy­rost­la a zača­la s mámou Tere­zou malo­vat, Tere­za je bás­níř­ka, ale také výtvar­ni­ce, ilu­stro­va­la něja­ké moje před­cho­zí kni­hy a Julu k malo­vá­ní vede. Jen­že Jula dělá i jiné věci. Tře­ba si vle­ze do kamen, vez­me vychlad­lé uhle a malu­je s nimi na dlaž­dič­kách na zemi. Dělá to čas­to, všu­de je bor­del a saze. V kni­ze to je jako jeden z předob­ra­zů, ale nepři­měl jsem ji k tomu, abych o tom mohl napsat, spíš jsem zazna­me­nal něco, co dělá běž­ně. Její kres­by tedy ale logic­ky pat­ří do kni­hy, pro­to­že je to hod­ně kni­ha o ní. Jsem rád, že to vyšlo.

Když to takhle popisuješ, zajímá mě, jak to máš se samotným procesem psaní prakticky. Asi bych si ten obraz Julie stojící s uhlem na dlaždičkách nezapamatovala ve spoustě jiných obrazů, než bych došla k počítači.

Mys­líš, že neza­pa­ma­to­va­la? Já mys­lím, že zrov­na ty jo! Ale jo, no… píšu hroz­ně moc. Tere­za koli­krát říká, že až moc! Obvykle píšu víc věcí najed­nou a pak to vychá­zí i mimo pořa­dí a může to mást. Tře­ba Pama­tuj na stříz­lí­ka, co vyšlo loni, jsem napsal až po Hez­kém poča­sí. Sta­no­vu­ju si vět­ši­nou téma a to si řek­ne o styl, kte­rý pou­ži­ju, a pak tím sty­lem dodě­lá­vám jed­not­li­vé tex­ty, kte­ré navíc mezi sebou růz­ně komu­ni­ku­jí a doří­ká­va­jí se. Všech­no si ale nej­pr­ve zapi­su­ju do dení­ku. Chci si ty věci a dojmy hlav­ně zapa­ma­to­vat — ale čas­to se sta­ne, že mi báseň začne vylé­zat už z dení­ku. Hez­ké poča­sí je sbír­ka, ve kte­ré jsem se pro­gra­mo­vě sna­žil zjed­no­du­šit jazyk a zba­vit ho umě­lec­kých fines, zci­vil­nět ho, pou­žít báseň jako vyprá­vě­ní. Nejde to úpl­ně, pro­to­že naše myš­le­ní se opí­rá o meta­fo­ry. Chtěl jsem také vědět, jest­li, když tohle udě­láš, zůsta­ne ješ­tě vůbec báseň. Já jako autor si mys­lím, že ano. Jako čte­nář mám taky nej­rad­ši tu zdán­li­vě nej­prost­ší poezii.

Zajímá mě, jak a proč si vedeš deník.

Psal jsem si deník odma­la kvů­li Janu Tles­ka­čo­vi, to víš, to byl můj vzor. Posled­ních pat­náct let si ho tak nějak vedu sou­stav­ně. Je parád­ní si něco číst po těch letech. Člo­věk si říká, že se tře­ba mění. Ale já ten pocit nemám. I když jsem tře­ba něco neu­měl říct tak jako teď, mám pocit, že jsem mys­lel už ve dva­ce­ti hod­ně podob­ně. To je zají­ma­vé zjiš­tě­ní. Občas se úpl­ně pře­kva­pu­ju. Mám ale výpad­ky a růz­ně inten­ziv­ní obdo­bí. Teď zrov­na dělám jeden pořád­ný záznam tak za čtr­náct dní, pro­to­že je toho moc v prá­ci i doma a spous­ta věcí mi uni­ká a vypa­ří se to. Tak­že píšu ryze prak­tic­ké věci, kte­ré si chci zapa­ma­to­vat. Jde mi o to zazna­me­nat to, co se děje — napíšu si, že na Ukra­ji­nu vtrh­li Ruso­vé nebo že se bojím, že vybuch­ne Ener­go­dar —, ale mno­hem víc se věnu­ju tře­ba tomu, co se nau­či­la Jula, že nám vyvez­li stud­nu, že se vylíh­ly vlaš­tov­ky nebo jak je letos v květ­nu vel­ký hrá­šek a že zača­li brát kapři z hladiny.

Rybářství je mimochodem tvoje velká vášeň. Jak se to srovnává s tvou citlivostí k environmentálním otázkám a s laskavostí, s níž přistupuješ ke všem živým tvorům?

Prá­vě lov je pro mě jed­ním z klí­čů k lás­ce, pocho­pe­ní a sblí­že­ní. To je div­né, co?

U mě environmentální znepokojení vedlo už před mnoha lety k vegetariánství, takže je pro mě těžké tohle pochopit – ale moc ráda bych tomu rozuměla. Můžeš mi to zkusit vysvětlit?

Už odpra­dáv­na vedl lov člo­vě­ka k hlu­bo­ké­mu pocho­pe­ní pří­ro­dy. Pro­ží­vám to na vlast­ní kůži skr­ze ryba­ře­ní, ale když jdeš sbí­rat bylin­ky nebo hou­by nebo divo­ké plo­dy do lesa, pro­ží­váš les a kra­ji­nu a pří­ro­du úpl­ně jinak než jako turist­ka nebo když si jdeš jen zabě­hat. Není to pro tebe jen kulisa.

Takže když jdu trhat černý bez, je to ekvivalent ulovené ryby?

Vlast­ně ano, ten bez je pře­ce stej­ně živý jako ten kapr. A sta­ne se tebou. Vypi­ješ ho v čaji nebo ho sníš k veče­ři nebo tím nakr­míš své blíz­ké. Vzdáš mu úctu.

Když jsou děti v zimě nemocné a vařím jim bezový čaj, cítím vděčnost k tomu bezu. Když jim dávám koupený čaj z pytlíku, nevzpomenu si na rozkvetlý bez. Tak to myslíš?

I tak. Když zabi­ješ rybu, je to jako hle­dat vlta­vín nebo sbí­rat hou­bu — ryby i vlta­ví­ny a hou­by s tebou mlu­ví. Jdeš po poli a vlta­vín tě musí zavo­lat, jdeš lesem a hou­ba se ti musí uká­zat. Stej­ně tak je to s rybou. V ryb­ní­ku jich je hod­ně. Hod­ně jich nechy­tíš. A někte­ré chy­tíš. Někte­ré pus­tíš. A někte­ré zabi­ješ, se vší úctou, a sníš. Sta­nou se tvo­jí sou­čás­tí. To je dob­ré, ne?

Řeknou si?

Někte­ré se nene­cha­jí něja­kou dobu chy­tit, tak­že asi ano, řek­nou si to. Ryby jsou hroz­ně moc chytré.

Nemyslím, jestli si to řeknou mezi sebou, ale jestli si tobě řeknou o to, abys je pustil.

No jas­ně, řek­nou, to pros­tě poznáš. Všem blíz­kým sli­bu­ju deset let sum­čí guláš, ale kdy­ko­li chy­tím sum­ce, pus­tím ho. Nevím proč, nechá­pu to. Při­tom jdu cíle­ně na sum­ce. Vím, že jich je hod­ně. Chci ho zabít. Ale z něja­ké­ho důvo­du jsem ješ­tě nechy­til sum­ce, kte­ré­ho bych zabít oprav­du mohl. Nebo úho­ři! Vez­mi si, co doká­žou úho­ři, jak putu­jí z řeky do moře, kde se naro­di­li. Přes půl svě­ta! Když chy­tím úho­ře, pus­tím ho, abych to nechal na vyš­ší moci. Tře­ba ho ces­tou domů roz­se­ká tur­bí­na, ale já mu musím dát šan­ci. Úho­řů jsem chy­til hod­ně, cho­dím na ně pořád, ale zabil jsem v živo­tě jen dva. A vez­mi si tře­ba par­my, dlou­ho­vě­ké ryby. Co si pomys­líš, když táh­neš z řeky rybu, kte­rá je sta­rá jako ty, z řeky, o kte­ré víš, že tam ta ryba tře­ba byla v roce 2002 za povod­ní? Pár­krát se mi to sta­lo. A jenom jsem kou­kal, plný úcty.

Trpí ryby, když je ulovíš a pak zase pustíš? Myslím třeba háček v puse…

Někte­ré dru­hy to sná­še­jí doce­la dob­ře, jiné jsou chou­los­ti­věj­ší, na háček, na dotek a tak. Tře­ba okouni nebo lipa­ni. Ty nemů­žeš jen tak chy­tit a zase pus­tit, pro­to­že je pus­tíš čas­to tak zra­ně­né, že stej­ně zemřou. Kvů­li nim nejsem moc zastán­cem chyť a pusť, hlav­ně u těch ryb, kte­ré to nesná­še­jí, u ryb loso­so­vi­tých nebo u dravců.

Co je tedy v tomhle ohledu nejhorší?

Mys­lím, že když bereš ryby jako zába­vu, sport, jako adre­na­lin, když jejich lov chá­peš jako počí­ta­čo­vou hru, vytáh­neš rybu, nasko­čí skó­re, odho­díš ji. Je mi milej­ší děda, kte­rý při­jde k vodě s tím, že si jde ulo­vit a zabít veče­ři, než „spor­to­vec“, kte­rý chy­tí pade­sát ryb za den a nahá­zí je zpát­ky do vody a je mu jed­no, jest­li to pře­ži­jí, nebo ne. Při­tom ten prv­ní zabil a ten dru­hý ne.

Čím je pro tebe rybolov?

Ha! Bez ryb by mě byla jen půl­ka. Mám ryby rád jako tvo­ry. Vdě­čím jim za straš­ně moc. Ryba­ře­ní je celý vesmír a zpro­střed­ko­vá­vá hlu­bo­ký kon­takt se svě­tem, kte­ré­ho by se mi jinak nedo­stá­va­lo. Jdeš na ryby, jsi u ryb­ní­ka jin­dy než ostat­ní lidi, sly­šíš ticho, huče­ní spla­vu dva kilo­me­t­ry dale­ko. V sobo­tu jsem při­jel k vodě ve čty­ři pat­náct. V tu dobu to ven­ku nej­víc žije, pak jde vět­ši­na zví­řat spát. Kdy zaži­ješ les nebo lou­ku ve čty­ři ráno? Jsou lidi, kte­ří tře­ba nikdy. Víš, jak se ti zbystří smys­ly, když lovíš ve tmě? Zrak a sluch spo­lu sou­vi­sí, ale jinak. Zavři oči a víc toho uslyšíš…