Jak vás napadlo pus­tit se do psa­ní pro děti?

Pochá­zím z rodi­ny, kde vlád­ne sil­ná pospo­li­tost, a někdy od tee­nager­ské­ho věku jsem byl vždy obklo­pen dět­mi, ať už to byly děti mojí sestře­ni­ce, nebo mých dvou sester. Prá­vě pro nete­ře a synov­ce vznik­ly prv­ní krát­ké pří­běhy o cestách, sám jsem je neu­mě­le ilu­stro­val, ruč­ně napsal a svá­zal do malé kníž­ky. Musím při­znat, že za tím nebyl čis­tě umě­lec­ký záměr, potře­bo­val jsem pro ně něco k Váno­cům a byl jsem teh­dy bez peněz. Také text pojme­no­va­ný nako­nec Ces­ta je pes jsem původ­ně vydal samizda­tem v nákla­du něko­li­ka kusů jako dárek pro pár kon­krét­ních dětí.

Puto­vá­ní psa Bar­na­bá­še a jeho páníč­ků v obyt­né dodáv­ce je vaší vlast­ní ces­tou po Evro­pě, kte­rou jste zpra­co­val v ces­to­pi­se Kočov­ná gale­rie. Chtěl jste se pro­střed­nic­tvím psa­ní na ces­ty ješ­tě jed­nou vrátit?

Bar­na­bášo­vo vyprá­vě­ní vzni­ka­lo stej­ně jako text Kočov­né gale­rie pří­mo na cestách. Pří­le­ži­tost­ně jsem ho zapi­so­val do seši­tu mezi jiné tex­ty, nápa­dy a poznám­ky. Je napsa­ný „leh­kou pac­kou“, abych pou­žil Bar­na­bášův výraz.

Tepr­ve po letech mě napadlo, že by mohl být zají­ma­vý i pro děti a rodi­če mimo můj okruh a že bych ho mohl zku­sit nabíd­nout nakla­da­tel­ství. Jen mi k němu chy­bě­la ješ­tě výtvar­ná strán­ka, říkal jsem si, že by bylo fajn na ilu­stra­cích spo­lu­pra­co­vat s někým, kdo mi bude lid­sky i umě­lec­ky sedět. Po něja­kém čase jsem při prá­ci na jiném pro­jek­tu potkal Fran­tiš­ku Iblo­vou, kte­rá mi uká­za­la svo­je ces­tov­ní zápis­ní­ky, a hned mě napadlo, že to je přes­ně ono: rych­le naho­ze­né kres­by, růz­no­ro­dost tech­nik a prin­cip kolá­že. Na Host jsme se tedy obrá­ti­li už i s ukáz­kou Fran­tiš­či­ných ilustrací.

Ten návrat do kočov­né­ho živo­ta se tedy oprav­du konal, ale až při zpět­ném upra­vo­vá­ní tex­tu. Někte­ré pasá­že jsem s odstu­pem času cítil potře­bu pře­psat, někde jsem při­psal pár his­to­rek. Vzpo­mí­nal jsem hlav­ně na sku­teč­né­ho Bar­na­bá­še, kte­rý tohle všech­no oprav­du pro­žil. Ani jsem si nemu­sel nic vymýš­let, je to čirá psí biografie!

Pes je netra­dič­ním vypra­vě­čem a vy jeho pohle­dem glo­su­je­te řadu lid­ských čin­nos­tí, kte­ré jsou pro psa nepo­cho­pi­tel­né. Podob­ně to mohou vní­mat i děti. Byl v tom záměr, aby se čte­ná­ři s Bar­na­bá­šem zto­tož­ni­li, nebo to z tex­tu při­ro­ze­ně vyplynulo?

Původ­ní záměr v tom asi nebyl, text oprav­du vzni­kal vel­mi spon­tán­ně. Když jsem ho ale při pří­pra­vě kni­hy zno­vu pro­chá­zel, už jsem si toho spří­z­ně­ní mezi psím a dět­ským vní­má­ním svě­ta byl mno­hem víc vědom. Ta spří­z­ně­nost je vlast­ně logic­ká, psi i děti vní­ma­jí věci méně přes racio, nej­víc ze vše­ho je nudí dospě­lác­ké vyse­dá­vá­ní u kávy a klá­bo­se­ní, svět pro­ží­va­jí fyzic­ky a bez­pro­střed­ně, chtě­jí ho osa­há­vat, oči­chá­vat, obli­zo­vat, ochut­ná­vat, vyvá­let se v něm. A rodi­če a páníč­ko­vé jim to vět­ši­nou zatrh­nou, vysvět­lu­jí jim, jak je nevhod­né a nehy­gi­e­nic­ké cho­vat se při­ro­ze­ně. Mys­lím, že když mi bylo jako dítě­ti smut­no, psí spo­leč­nost mi vždyc­ky pomoh­la. Pes dětem nevy­čí­tá, co zase pro­ved­ly, nepo­tře­bu­je žád­né vysvět­lo­vá­ní, omlou­vá­ní, pros­tě se jen těší lid­skou pří­tom­nos­tí a nabí­zí zase tu svo­ji. A to je ohrom­ný dar.

Kni­hu jsem ješ­tě na svých dětech netes­to­va­la, ale při vlast­ním čte­ní mě napadlo, že řadu infor­ma­cí jim během před­čí­tá­ní budu chtít dopl­nit. Nej­spíš s nimi ote­vřu atlas Evro­py, abychom si ces­tu pro­je­li prs­tem po mapě. A dost mož­ná si uká­že­me fot­ky Eif­fe­lov­ky nebo Sagra­dy Famí­lie. Ces­ta je pes je úžas­ně skry­tě inter­ak­tiv­ní, víte o tom?

Vím a mys­lím, že to vyplý­vá ze samot­né pod­sta­ty ces­to­pis­né­ho žán­ru. Prá­vě pro­to jsme text občas dopl­ni­li map­kou, črta­mi míst, pamá­tek nebo tře­ba kvě­tů něja­ké lokál­ní rost­li­ny. Budu tedy rád, když kni­ha bude děti a rodi­če inspi­ro­vat k dal­ší­mu prů­zku­mu. Je to ale už ten svět jako ency­klo­pe­die, svět dospě­lých. Bar­na­bá­še až na výjim­ky památ­ky neza­jí­ma­jí, Eif­fe­lov­ka je fajn, pro­to­že se dá pou­žít jako pat­ník k označ­ko­vá­ní. Jedi­ná oblast vědo­mos­tí, kte­rá je pro něj napros­to zásad­ní, je ta gastro­no­mic­ká, té se věnu­je vět­ši­nu své­ho času, čmu­chá, kde by co zblaj­z­nul. Pohled psí­ho vypra­vě­če mi prá­vě umož­nil tu ency­klo­pe­dic­kou strán­ku ces­to­vá­ní potla­čit a zamě­řit se na to, co je na něm pod­le mě pod­stat­né a zají­ma­vé: poma­lé tem­po, kte­ré umož­ňu­je setká­ní. Setká­ní s lid­mi, se psy, s mís­tem… Jen tako­vé ces­ty nás můžou při­vést k hlub­ší­mu pozná­ní nás samotných.

Od polo­vi­ny říj­na bude v Cen­t­ru čes­ké dět­ské kni­hy v Pra­ze k vidě­ní výsta­va ilu­stra­cí, kte­ré do kni­hy nakres­li­la Fran­tiš­ka Iblo­vá. Chys­tá­te s ilu­strá­tor­kou pro čte­ná­ře naži­vo ješ­tě něco dalšího?

Zatím se chys­tá na 17. 10. křest kni­hy prá­vě v Cen­t­ru čes­ké dět­ské kni­hy, kte­rým zahá­jí­me i zmí­ně­nou výsta­vu ori­gi­ná­lů Fran­tiš­či­ných kolá­ží a kre­seb ke kni­ze. Křest dopl­ní­me malým worksho­pem, kde si děti budou moct vyzkou­šet výro­bu vlast­ních psí kolá­ží. No a já jim k tomu pro inspi­ra­ci pře­čtu jed­nu kapi­to­lu z kni­hy. Tak­že srdeč­ně zve­me všech­ny děti, rodi­če a psy!