Kdy tě poprvé napadlo napsat knihu o tom, jak kniha někomu zásadně změnila život?
To už je dávno, skoro pětadvacet let. Napsal jsem rozhovor s bratry Reynkovými nazvaný Kdo chodí tmami, poprvé vyšel v roce 2004 a pár lidí mi říkalo, že jim ta reynkovská kniha změnila život. Jsou knihy, které budí nadšení, tohle bylo ale ještě trochu víc. Ostatně samotné Reynkovy knihy byly svým způsobem burcující a zřejmě pár lidí proměnily, nebo spíš se ti lidé nechali proměnit. Před pár lety, když jsem napsal knihu rozhovorů se šumavskými samotáři nazvanou Raději zešílet v divočině, mi někteří čtenáři říkali znovu, jak je ta kniha proměnila.
Přestěhovali se na Šumavu do divočiny?
Nevím o nikom, kdo by se po jejím přečtení stal samotářem na Šumavě, ale ta kniha je postrčila někam, kam se třeba už dlouho toužili vydat, třeba změnili zaměstnání nebo se opravdu přestěhovali na Šumavu, ale tam, kde teče voda a dá se zatopit. A pak jsem se setkal s jedním velkým životním příběhem.
Jakým?
Ozvala se mi dívka, jejíž příběh je i v té nové knize a jako jediný je v ní anonymně, říkám jí tam Kamila. Vyprávěla mi o svém životě, v němž kniha hraje zásadní roli, je to brutální a jemný příběh, ta její kniha ji doslova vytáhla za pačesy z totálního srabu. Dělala z donucení prostitutku a po jejím přečtení se odhodlala to změnit a bojovat proti tomu. Odešla z Prahy a dnes prodává květiny. V knize jsem nestihl zaznamenat nejčerstvější vývoj: Kamila si dodělala maturitu a nyní studuje vysokou školu.
Co si přečetla, že ji to tak proměnilo?
Knihu Jedenáct minut od Paola Coelha. Našla ji v knihobudce.
A ty ses pak rozhodl najít víc takových lidí, které knihy proměnily. Jak jsi je hledal?
Ve vlaku, v hospodě nebo na besedách. Chtěl jsem napsat obhajobu literatury, ukázat, že má občas velkou tvůrčí moc. Lidé často říkají, že jim kniha změnila život, ale většinou tím myslí spíš nějakou názorovou blízkost, jde o knihy, které mají na poličce nad postelí, ale já jsem hledal něco víc, předně jsem nešel po kvalitě literatury.
Jaké knihy tedy lidem proměňují život?
V tom souboru dvanácti rozhovorů nazvaných Tahle kniha ti změní život je velký mix titulů: je tam Kája Mařík, seberozvojová literatura, Seneca, Orten nebo Otčenášek. Mám v ní třeba dva rozhovory s faráři, ale věděl jsem, že kniha, která je proměnila, nesmí být Bible, zajímaly mě takové knihy, jejichž vliv je něčím překvapivý.
Řešil jsi to, že nemusí jít o takzvaně vysokou literaturu?
Ne, kritérium pro mě bylo, co příběh v knize s člověkem udělal, často jsem ty knihy, které lidi proměnily, ani neznal, netrval jsem na tom, že je musím před rozhovorem se čtenáři přečíst také, ostatně ani čtenáři knihy Tahle kniha ti změní život je nemusí všechny znát. Chtěl jsem bejt jen zvědavej, ne chytrej.
Připadá mi, že tohle je právě to, proč děláš dobré rozhovory, že to je obecně znak dobrého tazatele, že je zvědavej a nesoudí.
Udělat dobrý rozhovor, to je, jako když kovář vezme železo do ruky a bouchne do něj a najednou se mu to železo roztočí a vznikne něco krásnýho. To lze získat jen praxí. Ale i přesto existuje nějaký návod, jak udělat dobrý rozhovor: prvotní je zájem o člověka, respekt k němu a jeho zkušenosti. Neznamená to, že s ním souhlasím, můžu se s ním i přít, ale potřebuju vnímat jeho příběh s úctou, mít o něj až nadšený zájem, který nekončí u písmenek. Dobrý rozhovor se rodí ze vztahu, který by měl překročit knihu. Snažím se taky nebejt línej a rozhovor důsledně a dlouho editovat a použít třeba jen čtvrtinu řečeného. A nebát se mlčení a ticha, mlčet třeba minutu.
Vydržíš mlčet minutu?
Už ano. Ten člověk pak otevře téma, na které bych nepřišel, kdybych nemlčel. Taky se snažím při rozhovorech, pokud to jde, chodit.
Na procházky?
Ano, často požádám respondenta, aby mě vzal do svého prostředí na místa, která má rád.
V čem je to jiné, než sedět naproti sobě u stolu?
Nejsme čelem proti čelu, krajina okolo přináší témata, jdeme třeba kolem potoka, u kterého si respondent na něco vzpomene, někoho potkáme a on přinese zvenku jiné téma a my už u něj zůstaneme. To se ti od stolu nestane. Taky máme cíl, někam jdeme, na zříceninu, do hospody. Je to jiná forma zážitku. Pokud nemůžeme jít na výlet, snažím se vzít toho člověka aspoň na lavičku do parku, ani tam se na sebe nemusíme dívat z očí do očí přes stůl a respondent pak mluví trochu jinak, říká jiné věci.
Nepodobá se to tolik výslechu, umím si představit, že se těžké věci říkají snáz pod nohy na cestu než někomu do očí. Je v té nové knize nějaký rozhovor, který tě překvapil?
Ano, třeba Eva, moc chytrá a otevřená žena, má za sebou fakt těžký životní příběh — svoji dceru může vídat jen málo, vychovává ji její bývalý manžel, ona sama dělá pokladní v supermarketu… Díky knize se naučila nedržet se své chyby.
Poučit se z ní?
To ani ne, to je trochu planá věta, že se máš poučit ze svých chyb. Tomu moc nevěřím. Tohle je něco jiného — Eva se naučila nežít v zajetí své chyby, pustit ji pokud možno hned, protože pak může nastat řetěz chyb. A to je velký, uvěřitelný posun.
Co to bylo za knihu, která ji to naučila?
Nevím, jak se jmenuje.
Jak to?
Vím, že jde o příběh vojáka jednotek SEAL, Eva ji měla půjčenou z knihovny. Když jsme o ní mluvili, nemohla si na název a autora vzpomenout. Nevadilo mi to. Nejde tady o autorství, o hřbet, grafiku ani obálku, jde o obsah, který se čtenářem pohne. Ona si po pár měsících na ten název přece jen vzpomněla a spokojeně mi psala, že už ví! Přesto jsem ji požádal, abychom ten název nezmiňovali, že to není vůbec nutné, naopak je to krásné. Protože aby s tebou kniha pohnula, nemusíš vlastně ani vědět, jak se jmenuje. Stačí jen ta slova.
Udělal jsi stovky rozhovorů. Obdivuhodné, ale jistě i vyčerpávající. Nemáš někdy pocit, že už toho bylo dost?
Správná otázka ve správný čas. Dělat rozhovory mě pořád baví, nabíjí, už snad vím, jak na to. V jednu dobu jsem psal rozhovory s osobnostmi. Toho jsem po nějaké době taky nechal, došlo mi, že mě víc zajímají obyčejní lidé. Obyčejnost je to jediné reálné, co máme, všechno ostatní jsou kouřové clony, aby naše osobnost, která je zranitelná, pichlavá nebo jakákoli jiná, zůstala skrytá. Takže mě přestala zajímat profese a zásluhy, zajímá mě jen ten člověk. Když respondent nemá společenskou ambici, aby se ukazoval ve fajnovém světle, můžeme jít rovnou k tomu podstatnému. Teď se chýlí ke konci i období, kdy dělám tematizované rozhovory právě s těmi obyčejnými lidmi.
Co budeš psát dál? Zdá se mi, že se možná blížíš k nějakému rozhovorovému vyhoření.
Není to vyhoření, neříkám, že až mi příští rok vyjde poslední kniha takových rozhovorů, už se k nim nikdy nevrátím. Rozhovory mi jdou každopádně snad až příliš snadno, už je možná umím a já mám rád, když se s něčím můžu utkat, když psaním něco objevuju. A vymyslel jsem si žánr, se kterým se zrovna utkávám a kterému se chci věnovat: píšu jakési humoristické průvodce. Nemám to ještě úplně přesně ujasněné, ale vím, že v nich budu pátrat nejen po krajině, ale po zákoutích češství, po jeho znacích, historii i budoucnosti. Jako první vyjde za dva roky velmi nekorektní průvodce po Šumavě. Šumava je chápána jako mystická, tajuplná, zkoušená… Proč by nemohla být i trochu srandovní?!
Co bys chtěl, aby si čtenáři a čtenářky odnesli z knihy Tahle kniha ti změní život?
Ta kniha nabízí silné příběhy, burcující i odlehčené, a já bych si přál, aby byla připomínkou toho, že je třeba číst otevřeně, vydat se knize naproti a oddat se jejímu sdělení. Ta síla v knize je, stačí umět si ji nabrat.
I kdyby to byl Kája Mařík?
Nesoudím respondenty a rozhodně nechci soudit ani literaturu.
