V redakci už nějaký ten týden vnímáme, že se s tvým novým románem opět roztáčí kolotoč rozhovorů a nejrůznějších pořadů, do nichž tě média, knihovny a jiné instituce zvou. Ty se toho nebojíš, čehož si v oddělení marketingu ceníme. A já si říkám, kterou z fází života příběhu či knihy máš vlastně nejraději? Přemítání nad tématem, proces psaní, tvorbu knihy v nakladatelství (od rukopisu přes několik korektur, grafické práce, sazbu a tisk), či ono setkávání s novináři a čtenáři po vydání knihy?
Docela určitě mám nejraději psaní samotné. Začínám psát až v okamžiku, kdy mám knihu promyšlenou, kdy před sebou vidím cestu, kterou se chci vydat. Vím, jaká asi bude struktura knihy, mám rámcově promyšlený příběh, vím, kdo bude vypravěčem. Příběh je páteř knihy, potřebuju ho, abych jeho prostřednictvím zpracovala téma, které je pro mě nějakým způsobem zajímavé. První a druhá fáze vzniku knihy — tedy promýšlení, rešeršování a příprava tématu a samotné psaní — se samozřejmě do jisté míry prolínají. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se text během psaní neproměnil, konečná verze je vždycky trochu jiná, než jsem původně zamýšlela. Ale mění se jen cesta, cíl zůstává zachován. A právě ta proměnlivost, přemýšlení nad postavami a jejich motivacemi, snaha najít nejvhodnější větu a nejvýstižnější slovo jsou věci, které mám na psaní nejraději. Proto potřebuju ke psaní klid a naprosté soustředění, to jsou dvě věci, které mám ráda. I když tak možná nepůsobím, povahou jsem samotářka. Psaní je poklidná práce, a proto mi vyhovuje.
Co další fáze?
Korektury nejsou mou oblíbenou činností, to už není příliš tvůrčí práce, text čtu stále dokola a vlastně už ho nevnímám. Výběr obálky a grafická úprava nejsou tak docela na mně, i když k tomu samozřejmě můžu říct svoje a také to dělám, ale v tomto ohledu se snažím důvěřovat lidem, kteří těmto záležitostem opravdu rozumějí.
A nakonec přicházejí na řadu besedy a rozhovory. Máš tato setkávání ráda?
Setkávání se čtenáři a novináři je po období klidu a samoty osvěžující, nevadí mi, protože jsou to většinou lidé, kteří mají rádi stejné věci jako já — knihy, literaturu a kulturu obecně. Ale nemůžu vyhovět všem, není to v mých fyzických silách a nezvládla bych to ani časově, proto mám na besedy vytvořený kalendář. Ale pokud je to jen trochu možné, snažím se vyhovět.
Je tomu bezmála deset let, co vyšel tvůj románový debut Slepá mapa. Následovaly romány Hotýlek, Hana, Tiché roky a Listopád, do toho ses dala také na psaní knížek pro děti (Strašidýlko Stráša, Kapka Ája, Teribear — Tajemství modré krabice). Je za tebou pěkný kus práce! Prozraď, jaká byla Alena Mornštajnová na začátku spisovatelské dráhy a jaká je Alena Mornštajnová dnes?
Já si samozřejmě myslím, že jsem stále stejná. Ale věci okolo mě se opravdu trochu proměnily. Změnil se můj denní rytmus, mám víc času na to, co mě baví — tedy na soustředěné psaní, víc cestuju, a to nejen po republice, často vyjíždím s překlady knih i do zahraničí. To s sebou samozřejmě přináší i zkušenosti a pocit, že se lépe vyznám v jízdních a leteckých řádech a je pro mě snadnější zjistit, jak fungují vypínače a sprchy v hotelích. 😊 Možná se i trochu lépe vyznám v onom „literárním“ světě, do kterého jsem vstupovala značně naivně a se zkreslenými představami.
Dříve jsi pracovala jako lektorka a překladatelka, pověsila jsi tyto profese definitivně na hřebík?
I když ani jedna z těch dvou profesí nikdy nebyla mým snem, překvapivě mě obojí nejen bavilo, ale zároveň bylo učení a překládání skvělou průpravou na psaní. Učení bylo výbornou přípravou na besedy a překládání je prostě práce se slovy a texty. I když ne všechno, co jsem překládala, mělo literární kvalitu, důležité bylo, že jsem tam ty věci, které chci psát a dělat jinak, viděla, a teď vím, jak se jich vyvarovat. Ale jak učení, tak překládání musí člověk dělat s láskou, protože obě povolání jsou společensky i finančně nedoceněná. Učit i překládat jsem přestala ve druhé polovině roku 2018, od té doby se můžu věnovat jen psaní a mám víc prostoru na cesty za čtenáři. Ale vím, že se k učení a překládání můžu kdykoli vrátit.
Je dobré mít zadní vrátka. Ptala jsem se na to i z toho důvodu, protože mě zajímá, zda nemáš strach, že ti jednoho dne dojde materiál. Anebo máš spíš opačný problém — tedy že nevíš, po kterém tématu sáhnout dřív?
Stát se samozřejmě může cokoli. Námětů a nápadů mám v hlavě dost a dost, vždyť každý člověk je zajímavý a má svůj příběh nebo bohatý vnitřní život, okolo nás se děje hodně věcí, které je možné literárně zpracovat. Ale je docela možné, že mě žádné téma nezaujme natolik, abych tomu byla ochotna věnovat čas a tu spoustu úsilí, které já musím na napsání knihy vynaložit. Vím, že někteří autoři píšou rychle, sypou to ze sebe, ale já ne. Píšu opravdu pomalu a velice soustředěně a někdy je to velmi únavné. Asi bych to nedělala, kdyby mě téma opravdu nezajímalo a nebylo pro mě důležité.
Pojďme nyní čtenářům přiblížit tvůj nový román Les v domě. Ty ses v jednom nedávném rozhovoru nechala slyšet, že chceš napsat knihu, která čtenáře potěší. Po přečtení Lesa v domě můžu potvrdit, že potěší opět skvěle vystavěný příběh i stupňující se napětí, ovšem optimismu se v knize nedočkáme. Proč to předsevzetí nevyšlo?
V tomto případě je to jednoznačně dané tématem. Píšu o podobách zla, o těch zjevných i nenápadných, a tohle téma se prostě radostně zpracovat nedá.
V popředí Lesa v domě stojí rodina a mezilidské vztahy, což mají tvé knihy společné. Čím je nový román jiný?
Nevím, jestli je autor ten správný člověk, který by měl na tuto otázku odpovědět, ale pokusím se. Odehrává se v kratším časovém období, téměř v přítomnosti a je mnohem sevřenější. Má jednoho vypravěče, takže nám nabízí jediný úhel pohledu, pohledy ostatních postav si čtenář musí domyslet a vytvořit si tak sám názor na to, jestli všechno, co dívka vypráví, je obecná pravda, její pravda, polopravda, nebo prostě lež za lží.
Tato dívka je součástí jednoho mrazivého rodinného dramatu, jež se možná odehrává v našem sousedství, aniž bychom to tušili. Psala jsi knihu s cílem nějakého společenského apelu?
Chtěla jsem napsat knihu o tom, jak těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, jak nesnadné je postavit se zlu, o tom, že některé volby, které se přihlížejícímu můžou zdát jednoduché, jsou nečitelné a nepřekonatelné pro člověka, který je ve středu dění. Chtěla jsem si sama pro sebe objasnit, proč k takovým věcem dochází a proč je těžké jim čelit. Co v knize najde čtenář, je už jen na něm.
Měla jsi při psaní před očima nějaký konkrétní typ čtenáře?
Ne, při psaní na čtenáře nemyslím. Kdybych na ně myslela, bylo by to omezující.
Tví fanoušci se jistě už někdy někde dočetli, že tvými prvními čtenáři, respektive čtenářkami, jsou tvá dcera a švagrová. Jaké byly jejich reakce na knihu?
Obě se shodly na tom, že kniha je silná a čtivá. Švagrová se na mě trochu zlobila, protože pak nemohla spát, musela nad knihou přemýšlet, ale já si myslím, že to bylo spíš tou večerní kávou, kterou si dala, protože chtěla text dočíst. 😊
Pokud někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru četl anotaci knihy, tak vytušil, že se při četbě může i bát. „Všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého…“ Bavilo tě pohrávat si při psaní s prvky thrilleru, které se v textu objevují?
Čtenář asi cítí, že se na pozadí odehrává něco špatného, ale žádný horor ani thriller to rozhodně není. Tedy alespoň ne v přesném smyslu slova. A vykreslování atmosféry a vytváření barvitých postav je v knihách důležité.
Příběh se odehrává v nejmenované vesnici, v textu jsem však našla jeden záchytný bod — hospodu Šotek. Ve tvém rodném Valmezu jednu takovou máte, nechala ses jí inspirovat?
Vím, že hospoda Šotek ve Valmezu je, ale nikdy jsem tam nebyla. Ale název je to hezký, nemyslíš?
Hezký! Předpokládám, že bude mít v dalších měsících plno… 😁 Dovol mi ještě poslední dvě otázky. Tipuju, že už píšeš další knihu, je to tak?
Pořád něco píšu, to je pravda. Momentálně jsem v oné první fázi, kdy k sobě téma láká příběh, kdy si čtu věci, které mě zajímají, a přemýšlím, ze které strany začít.
Prozradíš, zda se čtenáři dočkají příběhu, který je pohladí po duši?
Je mi líto. Na pohlazení si budou muset najít nějaké koťátko. 😉
