O čem jsou podle tebe Pohádky ze skládky?

Řekl bych, že příběh má tři základní pilíře. První je život po životě. Hračka je do jisté míry reálný kamarád, hlavně pro dítě, které jí svou hrou vtiskává charakter, myšlení, duši. Dá se říct, že se z ní stává živá bytost. Když se ale hračka porouchá nebo zničí, dospělí často dítě upokojí slovy: rozbila se, koupím ti novou, dostaneš nového kamaráda. A rozbitý starý kamarád putuje na skládku, do Nebe hraček. Tady vidím druhý pilíř příběhu, a to environmentální zamyšlení nad tím, kolik člověk vytváří odpadu. Poslední, ovšem nejdůležitější leitmotiv knihy je láska a kamarádství. Protože jak si hrajeme, jaké vazby nejenom mezi hračkami při hře vytváříme, takové to pak máme i v životě. A svět pohádek by měl být přátelské místo, kde si všichni navzájem rozumí.

Co tě vedlo k jejich napsání?

Mám rád příběhy a Pohádky ze skládky jsem napsal, když jsem měl malé děti. Vlastně moje děti a jejich hry mi byly inspirací.

Když jsem knížku četla jako rukopis, šly mi věty parádně do pusy. A to mě na tom bavilo. Ty jsi je původně uváděl jako loutkové představení, nemám pravdu?

I když hraju divadlo a píšu hry, Pohádky ze skládky nebyly čistě divadelním textem, spíš něco napůl mezi divadelní formou a klasickým knižním rukopisem, který jsem svým dětem po večerech přeříkával. Po čase mě kamarádka Beata Bocek požádala, jestli bych něco nezahrál na jejím festiválku v Českém Těšíně, a tak jsem podle výňatku z příběhu nacvičil loutkové divadélko. A pár let nato se zcela nezávazně ozvali z loutkového spolku Kacafírek, jestli by pohádky mohli nastudovat u nich v Chrudimi. To mě samozřejmě potěšilo. Další pokračovaní bylo nabídnout rukopis k vydání — a poslal jsem jej tobě do Hostu.

Kniha ožívá tím, že ji (si) někdo čte. Jak si představuješ čtenáře své knížky?

Jako někoho, kdo hledá klid, pokoj a pohlazení a zároveň chce nad stránkami knihy trochu přemýšlet. Nebo si třeba vybere nějakou z postav a vpluje do ní a bude děj prožívat. A když si bude číst před spaním, tak že se mu budou zdát pokojné sny, podle těch slov, a taky že za těmi slovy bude odkrývat lidskou dobrotu a porozumění, protože tak jsem chtěl knihu napsat.

A ještě na jednu věc se musím zeptat: v knížce si kovboj bere za muže robota a oddává je Ježa právě sejmutý z kříže. Není už to trochu moc? V dětské knížce?!

Aha, to ani nevím, že je tam napsáno, že si Kovboj bere Robota za muže. (Pozn. red.: Přesně takhle formulace v knížce nezazní, to si jen redaktorka Eva Sedláčková zjednodušila :-)) Ale to je přece jedno, jestli se berou jako muž a muž, muž a žena nebo Robot a Kovboj. Je to jejich život a jejich volba, jak být šťastní, a tou knížkou pouze dětem představuji jejich lásku. Koneckonců jejich svazek jim posvětil i Ježa, tedy Ježíš právě sundaný z kříže. A ten ve své době kázal revoluci, milovat svého bližního.

Ano, z hlediska reprodukce je snadnější svazek rozdílných pohlaví, ale copak je láska jenom o reprodukci? Pokud se Kovboj s Robotem milují, jsem za to šťastný, stejně jako za další partnerský svazek z pohádky — mezi Méďou a paní Medvědovou. Na druhou stranu rozumím i lidem, kteří odmítají něco jiného než to, co je několik tisíciletí zaběhnuté a naučené. V příběhu Pohádky ze skládky jde partnerství Kovboje a Robota ale ještě dál, do budoucnosti, protože Robot je zde vnímán jako stroj, i když na baterky, ale s duší.

Svět zkrátka vnímám jako širokou paletu pestrobarevnosti názorů a pohledů na život, které zřejmě myšlením ani nejsme schopni pochopit, snad se pouze udivovat; a možná právě vidět a vnímat a přijmout tuto rozmanitost, nebo alespoň její záblesk či útržek, je synonymem pro slovo láska, ať už je to mezi Kovbojem a Robotem v pohádce, nebo dvěma lidmi na opačných stranách stolu.

Srdečně zveme na uvedení knihy Marka Baroše Pohádky ze skládky. Součástí bude i představení pro děti se stejnojmenným názvem. Akce proběhne 20. 11. v rámci Noci divadel 2021 v 17.30 ve valašskomeziříčském M-klubu.