Fantasy staví i před zkušeného překladatele nespočet výzev, přičemž tou klíčovou je nepřekvapivě převod smyšlených jmen, názvů a pojmů. Někteří kolegové se mnou možná nebudou souhlasit, ale nejobtížnější není ani tak samotný překlad těchto slov, jako spíš rozhodnutí, co vůbec překládat a co ponechat v původním znění. Na překlad šestisetstránkového Ódinova dítěte, prvního dílu trilogie, jsem od nakladatelství dostala půl roku. Dobrý měsíc mi přitom trvalo, než jsem si jakž takž ujasnila, co všechno jsou novotvary, jak budu v češtině nakládat s klíčovými pojmy, jestli zachovám toponyma… Finální podoba přitom krystalizovala po celou dobu překladu i následné redakce. Možnost „překládat vše“ jsem tehdy zavrhla především ze tří důvodů: 1) Nechtěla jsem, aby se vytratil (staro)severský duch knihy. 2) Kniha je určená young adult čtenářům, kterým cizí výrazy v textu nevadí, ba dokonce přílišné počešťování nemívají rádi. 3) Autorka pracuje spíš s přibližným významem a v naší tehdejší e‑mailové konverzaci vyjádřila přání zachovat originální toponyma všude tam, kde to překladu neškodí.
V Havraních kruzích tak nakonec moc přeložených smyšlených názvů nenajdete. Při překladu Železného vlka, prvního dílu nové trilogie Vardari, si ovšem čtenáři už jen podle map na předsádkách všimnou, že „lokalizací“ notně přibylo. Změnila jsem snad názor? Ne. Přestože se jedná o nezávislý příběh, propojení s předchozími knihami je zřejmé, a měnit překladatelskou strategii by tudíž nebylo moudré. Vysvětlení je prosté: děj Železného vlka je skoro celý situovaný do fiktivního města. Hlavní hrdinové Juva, Rugen a Nafraím chodí ulicemi, branami a čtvrtěmi Náklavu, pohybují se mezi tamními budovami, po mostech a náměstích. Místními názvy se to v textu přirozeně jen hemží, a pokud by zůstaly v norštině (přesněji v „pettersenovštině“), čtenáři by si samotné čtení asi moc neužili. Tak vznikly překlady jako Výkrvna (Bløgge), Šepoty (Kviskre), Kostyně (Knokle), Kruhohradí (Ringmark) nebo Ostřina (Skjerpe). A severskou atmosféru snad dostatečně navozují zachovaná původní jména krajů, měst či postav.
Největší otazník, zda pojem přeložit, či nikoli, jsem měla u slova Drukna označujícího podsvětní říši, která se nachází v mořských hlubinách. Norské sloveso drukne znamená „utonout“ a nepochybně i vás teď napadají případné české varianty. Tak proč tenhle název nakonec přeložený není? V Ódinově dítěti, které se odehrává v jiném fikčním světě než Železný vlk, ovšem ve stejném „vesmíru“, věří obyvatelstvo v existenci podsvětní říše jménem Slokna, tentokrát v podobě hluboké propasti. Sloveso slukne znamená „zhasnout“, ale taky hovorově „usnout“ nebo „umřít“. I tady by se vhodný ekvivalent našel myslím poměrně snadno. Někdejší rozhodnutí ponechat Sloknu v původním znění coby zvukomalebné slovo, jehož význam je dostatečně zřejmý z kontextu, se ukázalo jako prozíravé — v Železném vlkovi se totiž Slokna vyskytuje taky, jenže tady se jedná o běžné toponymum (neboli úplně obyčejný kraj si obyvatelé světa Ódinova dítěte zaměnili za mytickou podsvětní říši). A jak zdůraznila sama autorka, tyto názvy musejí kvůli své přímé návaznosti zůstat stejné. Zavařila tím například německým překladatelkám, kterým v Železném vlkovi nezbylo než pracovat se slovem Traumland („Snová země“). A pokud jsem já kdysi ponechala Sloknu, nemůžu změnit ani Druknu.
Zábavnější než slova nepřeložená jsou ale samozřejmě ta přeložená. Děj Železného vlka se točí kolem cechu, jehož členové mají domnělé jasnovidecké schopnosti. V originále autorka elegantně spojila dvě slova, čímž vznikli blodlesere neboli „ti, co čtou z krve“. Zatímco v norštině je podobně jako třeba v němčině tvoření složenin zcela přirozené, ve slovanských jazycích to neplatí. Snad i proto se polská překladatelka rozhodla pro doslovný převod (czytający z krwi). U výrazu, který se v knize vyskytuje snad na každé stránce, mi ale víceslovné řešení přijde notně nepraktické. Myšlenkový pochod tak probíhal zhruba takto: čtenář — číst — zkoumat — zpytovat — jazykozpyt — krvezpyt — krvezpytci. Voilà! Posléze se ještě ukázalo, že cech sdružuje pouze ženy, tedy krvezpytkyně. Význam, který čeština přičítá pohlaví, bez jehož znalosti třeba nedokážeme jméno vyskloňovat, překladateli ztrpčuje život docela často — u postav, u kterých není pohlaví zřejmé z kontextu a nejde ho zvolit náhodně, pak nezbývá než se autora/autorky zeptat. A to i u „hloupého“ havrana.
Na závěr bych ráda uvedla příklad, který výmluvně ilustruje, nakolik je práce překladatele ošemetnou záležitostí. Jak už jsem zmínila výš, ne všechny „pettersenovské“ názvy lze jednoduše rozklíčovat. Z toponym v Železném vlkovi mě hodně potrápil oceán jménem Matlagap. Gap znamená „propast“ a mat zase „jídlo“, ale matla neznamená nic. Autorka mi vysvětlila, že si představovala širou vodní plochu, kterou trvá přeplout tak dlouho, až posádka lodi sní veškeré zásoby a ocitne se bez jídla (matlaus). Z Det matlause gapet vznikl během staletí Matlagap. Ale vzhledem k tomu, že v textu se slovo ani vysvětlení jeho původu (zatím?) nikde neobjevuje, si prý v budoucnu klidně může třeba vybájit postavu, podle níž se oceán jmenuje. Trn z paty mi v tomhle případě vytrhla redaktorka Daniela Mrázová, která navrhla překlad Tlama. Ten jednak vystihuje představu o rozevřeném vodním chřtánu, jednak díky shodným písmenům ponechává zadní vrátka pro případné autorčiny vrtochy v dalších dílech. Přesto se už teď děsím, čím mě Siri zaskočí příště.
