Pavle, kdy ses rozhodl, že o Gottovi napíšeš knihu? Že jeho osobnost stojí za to?

Ve dnech jeho pohřbu v katedrále svatého Víta. Karel Gott je vynikající postava pro vyprávění. Po řadu desetiletí byl každodenně přítomný v české a slovenské společnosti, zároveň byl zcela výjimečný — nejpopulárnější domácí hvězda. Je poměrně běžné, že o hudebnících vznikají nezávislé portréty a popkulturní studie. Gott se tomu bránil tak vehementně, že tím připoutal mou pozornost. Proč by o sobě měl vyprávět pořád jen on spolu s vypravěči, kteří jdou na ruku víc jemu než veřejnosti? Navíc čas vrátil do hry uvažování o předrevoluční době. Když dnes mluvíme o normalizaci, mluvíme i o základech, na nichž se stavěla naše verze demokracie a kapitalismu. Nejpozději od premiérství Andreje Babiše se taková debata stala aktuální.

Nedávno vyšla kniha, která je pro fanoušky (teď se samozřejmě ptám zkratkovitě), Gotta oslavuje, jeho druhou stranu neukazuje. Pro koho je tvá kniha?

Má kniha je řekněme populární kulturní studií. Sleduje Karla v kontextech tehdejší hudby, trendů, médií, kulturní politiky, společnosti. To byl můj první plán: ujasnit si skutečnosti a interpretovat je. Ale když jsem začal pracovat, viděl jsem, že sám zpěvák si občas protiřečí a mluví o jedné situaci třeba třikrát jinak. Že leccos zamlčoval a překrucoval. Chtěl jsem, aby moje kniha byla věrohodná, opírala se o zdroje. Ponořil jsem se tedy do pramenů a svědectví. A viděl, že k odhalení je toho víc, než jsem si zprvu myslel. Nikdy jsem nechtěl napsat něco „šokujícího“, mnohem spíš jsem se jen držel běžných, standardních metod. Paradoxně právě ony ukazují, že Gottovy příběhy se často vyprávěly ve snivém oparu, daleko od normálnosti. Inu, legenda.

Buď konkrétní. Co nového kniha přináší?

Šel jsem do amerických zdrojů a — zřejmě poprvé — detailněji převyprávěl příběh angažmá v Las Vegas. Gott a bratři Štaidlové uměli i o problematických zkušenostech a neúspěších vyprávět tak nejasně a neúplně, aby z nich vyšli jako hrdinové. Myslím, že se mi konečně podařilo sestavit příběh Gottovy „cvičné emigrace“ v roce 1971: nejen průběh, ale i nikdy nevyřčené motivace a také hru tehdejších estébáků, která měla silnou roli. V knize je také popsaná západoněmecká kariéra Karla Gotta: měla rysy, jež on sám v Československu radši opomíjel. O Antichartě se taky dalo říci cosi úplněji. Ale strhlo mě i psaní o těch nevinnějších začátcích, kdy Gott s elánem a elegancí vnášel do pražských kaváren a divadel čerstvý světový vítr. Pomohly mi články a reportáže Jiřího Černého, který tehdy psal o lecčem první a výtečně. Nejen proto jsem si dovolil mu svou knihu věnovat.

V minulém režimu nebyla hudba téměř nikdy jen zábava: jakmile měla vliv na lidi, vstupovala do vztahu s mocí. Píšeš o tom ve své knize, ale teď aspoň ve zkratce: Co Gott pro tehdejší režim znamenal?

Rád bych, aby odpovědí byla samotná kniha — ne zkratka v jedné větě. Ale zkusím to i ve zkratce. Jestliže Karel Gott na něčem lpěl, pak to byla možnost zpívat a sklízet úspěch. To prosím není žádné klišé, žádné ušlechtile neurčité „hudba mu byla vším“. Karel se děsil možnosti, že by, podobně jako Marta Kubišová, přišel o kariéru. Tehdejší zástupci moci si to uvědomili. A tím pádem věděli o jeho citlivém místě, když potřebovali vyvinout nátlak. Byli bez skrupulí: konkrétní lidé v konkrétním jednání s Karlem Gottem.

Proč se Gottovi s touhle minulostí nepovedlo po změně režimu vypořádat?

O řadě věcí si nepřál mluvit. Třeba o tom, že svým způsobem prohrál souboj s tehdejší mocí: a Gott si rozhodně nepřál být vnímán jako ten, kdo prohrál anebo se dopustil problematické smlouvy. Jistě si nepřál mluvit konkrétněji ani o osobě svého otce, která překvapivým způsobem souvisí třeba s kauzou Gottova návratu z emigrace. K tomu se stalo, že z novinářů se s ním naprostou většinou bavili už jen lidé z bulváru a lifestylových rubrik: on sám měl rád historii, ale moderní historiky a autory úvah od sebe svou činností odpudil.

Jakou píseň od „božského Karla“ máš nejradši a proč?

Největší nářez jsou pro mě snímky z filmu Kdyby tisíc klarinetů: „Spím“ a duet s Evou Pilarovou „Dotýkat se hvězd“. Jsou skvěle napsané i zaranžované, Gott si zpěv neskutečně užívá, vládne hlasem jistě, překypuje mladistvou energií, přijímá za svůj semaforský nadhled. Obecně mám rád Gottovy začátky: Ještě za zpěvákova života jsem vnukl Supraphonu myšlenku, aby na vinylu po padesáti letech vydal jeho debut, elpíčko Zpívá Karel Gott. Jsou tam krásné snímky jako „Poušť“ nebo „Má oči šedé“. Po roce 1970 už jeho hudbu beru jako dokument doby. Ale kniha není o mém vkusu, sleduje zajímavější příběhy.

Když už jsi tu knihu napsal, všechno přelouskal, víš i o zpěvákových temných stránkách — čím je pro tebe Karel Gott teď?

Člověkem, který si tak nesmírně přál zpívat, že pro to podstoupil řadu nevšedních rozhodnutí. Vznikl tak příběh velmi jedinečný, zrcadlící leccos z československé společnosti. Gott se chtěl prezentovat jako dokonalý člověk: ale skutečná síla celého jeho příběhu spočívá v tom, že byl velmi lidský.