Pavle, kdy ses rozhodl, že o Gottovi napíšeš knihu? Že jeho osobnost stojí za to?

Ve dnech jeho pohřbu v katedrá­le sva­té­ho Víta. Karel Gott je vyni­ka­jí­cí posta­va pro vyprá­vě­ní. Po řadu dese­ti­le­tí byl kaž­do­den­ně pří­tom­ný v čes­ké a slo­ven­ské spo­leč­nos­ti, záro­veň byl zce­la výji­meč­ný — nej­po­pu­lár­něj­ší domá­cí hvězda. Je poměr­ně běž­né, že o hudeb­ní­cích vzni­ka­jí nezá­vis­lé por­tréty a pop­kul­tur­ní stu­die. Gott se tomu brá­nil tak vehe­ment­ně, že tím při­pou­tal mou pozor­nost. Proč by o sobě měl vyprá­vět pořád jen on spo­lu s vypra­vě­či, kte­ří jdou na ruku víc jemu než veřej­nos­ti? Navíc čas vrá­til do hry uva­žo­vá­ní o před­re­vo­luč­ní době. Když dnes mlu­ví­me o nor­ma­li­za­ci, mlu­ví­me i o zákla­dech, na nichž se sta­vě­la naše ver­ze demo­kra­cie a kapi­ta­lis­mu. Nej­poz­dě­ji od pre­mi­ér­ství Andre­je Babi­še se tako­vá deba­ta sta­la aktuální.

Nedávno vyšla kniha, která je pro fanoušky (teď se samozřejmě ptám zkratkovitě), Gotta oslavuje, jeho druhou stranu neukazuje. Pro koho je tvá kniha?

Má kni­ha je řek­ně­me popu­lár­ní kul­tur­ní stu­dií. Sle­du­je Kar­la v kon­tex­tech teh­dej­ší hud­by, tren­dů, médií, kul­tur­ní poli­ti­ky, spo­leč­nos­ti. To byl můj prv­ní plán: ujas­nit si sku­teč­nos­ti a inter­pre­to­vat je. Ale když jsem začal pra­co­vat, viděl jsem, že sám zpě­vák si občas pro­ti­ře­čí a mlu­ví o jed­né situ­a­ci tře­ba tři­krát jinak. Že lec­cos zaml­čo­val a pře­kru­co­val. Chtěl jsem, aby moje kni­ha byla věro­hod­ná, opí­ra­la se o zdro­je. Pono­řil jsem se tedy do pra­me­nů a svě­dec­tví. A viděl, že k odha­le­ní je toho víc, než jsem si zpr­vu mys­lel. Nikdy jsem nechtěl napsat něco „šoku­jí­cí­ho“, mno­hem spíš jsem se jen držel běž­ných, stan­dard­ních metod. Para­dox­ně prá­vě ony uka­zu­jí, že Got­to­vy pří­běhy se čas­to vyprá­vě­ly ve sni­vém opa­ru, dale­ko od nor­mál­nos­ti. Inu, legenda. 

Buď konkrétní. Co nového kniha přináší?

Šel jsem do ame­ric­kých zdro­jů a — zřej­mě popr­vé — detail­ně­ji pře­vy­prá­věl pří­běh angaž­má v Las Vegas. Gott a brat­ři Štai­dlo­vé umě­li i o pro­ble­ma­tic­kých zku­še­nos­tech a neú­spě­ších vyprá­vět tak nejas­ně a neú­pl­ně, aby z nich vyšli jako hrdi­no­vé. Mys­lím, že se mi koneč­ně poda­ři­lo sesta­vit pří­běh Got­to­vy „cvič­né emi­gra­ce“ v roce 1971: nejen prů­běh, ale i nikdy nevy­řče­né moti­va­ce a také hru teh­dej­ších esté­bá­ků, kte­rá měla sil­nou roli. V kni­ze je také popsa­ná zápa­do­ně­mec­ká kari­é­ra Kar­la Got­ta: měla rysy, jež on sám v Čes­ko­slo­ven­sku rad­ši opo­mí­jel. O Anti­char­tě se taky dalo říci cosi úpl­ně­ji. Ale strh­lo mě i psa­ní o těch nevin­něj­ších začát­cích, kdy Gott s elá­nem a ele­gan­cí vná­šel do praž­ských kavá­ren a diva­del čer­s­tvý svě­to­vý vítr. Pomoh­ly mi člán­ky a repor­tá­že Jiří­ho Čer­né­ho, kte­rý teh­dy psal o lec­čem prv­ní a výteč­ně. Nejen pro­to jsem si dovo­lil mu svou kni­hu věnovat.

V minulém režimu nebyla hudba téměř nikdy jen zábava: jakmile měla vliv na lidi, vstupovala do vztahu s mocí. Píšeš o tom ve své knize, ale teď aspoň ve zkratce: Co Gott pro tehdejší režim znamenal?

Rád bych, aby odpo­vě­dí byla samot­ná kni­ha — ne zkrat­ka v jed­né větě. Ale zku­sím to i ve zkrat­ce. Jestli­že Karel Gott na něčem lpěl, pak to byla mož­nost zpí­vat a sklí­zet úspěch. To pro­sím není žád­né klišé, žád­né ušlech­ti­le neu­r­či­té „hud­ba mu byla vším“. Karel se děsil mož­nos­ti, že by, podob­ně jako Mar­ta Kubi­šo­vá, při­šel o kari­é­ru. Teh­dej­ší zástup­ci moci si to uvě­do­mi­li. A tím pádem vědě­li o jeho cit­li­vém mís­tě, když potře­bo­va­li vyvi­nout nátlak. Byli bez skru­pu­lí: kon­krét­ní lidé v kon­krét­ním jed­ná­ní s Kar­lem Gottem.

Proč se Gottovi s touhle minulostí nepovedlo po změně režimu vypořádat?

O řadě věcí si nepřál mlu­vit. Tře­ba o tom, že svým způ­so­bem pro­hrál sou­boj s teh­dej­ší mocí: a Gott si roz­hod­ně nepřál být vní­mán jako ten, kdo pro­hrál ane­bo se dopus­til pro­ble­ma­tic­ké smlou­vy. Jis­tě si nepřál mlu­vit kon­krét­ně­ji ani o oso­bě své­ho otce, kte­rá pře­kva­pi­vým způ­so­bem sou­vi­sí tře­ba s kau­zou Got­to­va návra­tu z emi­gra­ce. K tomu se sta­lo, že z novi­ná­řů se s ním napros­tou vět­ši­nou bavi­li už jen lidé z bul­vá­ru a lifesty­lo­vých rubrik: on sám měl rád his­to­rii, ale moder­ní his­to­ri­ky a auto­ry úvah od sebe svou čin­nos­tí odpudil. 

Jakou píseň od „božského Karla“ máš nejradši a proč?

Nej­vět­ší nářez jsou pro mě sním­ky z fil­mu Kdy­by tisíc kla­ri­ne­tů: „Spím“ a duet s Evou Pila­ro­vou „Dotý­kat se hvězd“. Jsou skvě­le napsa­né i zaran­žo­va­né, Gott si zpěv nesku­teč­ně uží­vá, vlád­ne hla­sem jis­tě, pře­ky­pu­je mla­dist­vou ener­gií, při­jí­má za svůj sema­for­ský nad­hled. Obec­ně mám rád Got­to­vy začát­ky: Ješ­tě za zpě­vá­ko­va živo­ta jsem vnu­kl Supra­pho­nu myš­len­ku, aby na viny­lu po pade­sá­ti letech vydal jeho debut, elpíč­ko Zpí­vá Karel Gott. Jsou tam krás­né sním­ky jako „Poušť“ nebo „Má oči šedé“. Po roce 1970 už jeho hud­bu beru jako doku­ment doby. Ale kni­ha není o mém vku­su, sle­du­je zají­ma­věj­ší příběhy.

Když už jsi tu knihu napsal, všechno přelouskal, víš i o zpěvákových temných stránkách — čím je pro tebe Karel Gott teď?

Člo­vě­kem, kte­rý si tak nesmír­ně přál zpí­vat, že pro to pod­stou­pil řadu nevšed­ních roz­hod­nu­tí. Vzni­kl tak pří­běh vel­mi jedi­neč­ný, zrca­dlí­cí lec­cos z čes­ko­slo­ven­ské spo­leč­nos­ti. Gott se chtěl pre­zen­to­vat jako doko­na­lý člo­věk: ale sku­teč­ná síla celé­ho jeho pří­bě­hu spo­čí­vá v tom, že byl vel­mi lidský.