Váš román Šeptuchy (2019) získal Cenu Anasoft litera za nejlepší prózu a už vaše debutová sbírka povídek Zadné izby získala Cenu Ivana Kraska nebo Cenu Nadace Tatra banky. Jsou pro vás ocenění důležitá a motivující?

Vždycky říkám, že knihy se nedají psát kvůli ocenění. Je to samozřejmě příjemný bonus, se kterým se ale nedá dopředu počítat. Jsem za všechny ceny upřímně vděčná, na cestě neustálého sebezpochybňování, kterou psaní je, uznání člověka vždycky potěší. Řekne si, že možná jde správným směrem. Trvá to však jen chvíli, při psaní pokaždé začínám od začátku, se stejnými pochybnostmi. Po Anasoft liteře jsem dokonce měla chvíli autorský blok způsobený přílišnou zodpovědností. Uvědomila jsem si, že na cokoli, co napíšu, se bude nahlížet velmi přísně. Psaní by ale mělo vycházet v prvé řadě z potřeby a radosti, a to bych si chtěla udržet. S cenami i bez nich.

Děj Šeptuch se odehrává v polském regionu Podlasí nedaleko Běloruska. I navzdory blízkosti vnímají čtenáři tuto oblast jako exotickou, nepoznanou. Vy jste ji několik let pravidelně navštěvovala. Co vás do magického zapomenutého Podlasí přivedlo?

Už z povídání o Podlasí jsem věděla, že mě tam cosi přitahuje. Že je to místo, které by mi mohlo poskytnout vhodné zázemí pro můj příběh. Má v sobě jistou exotiku nepoznaného a zároveň mi bylo už při první návštěvě velmi blízké.

Bylo jednoduché najít polské lidové léčitelky a setkat se s nimi? Jak na vás působily? Poradily vám?

Místní nás nasměrovali, není to složité. I díky tomu, že tradice šeptuch je v té oblasti živá a stále silná, lidé je znají a navštěvují. Většina naplnila mé stereotypní očekávání, některé se s ním však minuly a překvapily mě. Potkala jsem například muže, který toto řemeslo také vykonával. Navštěvovala jsem je jako klientka, považovala jsem to za nejefektivnější způsob poznání jejich práce.

Měla jste pocit, že když za nimi přijedete jako spisovatelka, setkání nebude autentické?

Je pravda, že šeptuchy se bojí fotoaparátů, novinářů, kamer… Přece jen nejsou pouťovou atrakcí a jejich zobrazování občas trochu zavání „bulvárem“. Když za nimi přijdete jako investigativec, nechtějí s vámi moc mluvit, protože nevědí, jaký máte záměr. Navíc je pro ně nejdůležitější, aby člověku pomohli, nechtějí dělat rozhovory v čase, kdy by místo toho mohli pomoct potřebnému. Takový jsem měla pocit, když jsem párkrát zkusila prozradit, o co mi ve skutečnosti jde. Taky je pochopitelné, že když se vás někdo zeptá na práci, přepnete do jiného módu a je to jiné, než když vás při ní někdo přirozeně pozoruje.

Fenomén lidových léčitelek, šeptuch, spíše dotváří prostředí, které hlavní hrdinky formuje. Prostředí, které je hluboce zakořeněno v tamních obyvatelích a které si nesou v sobě, i když postupně dospívají a odcházejí. Vy sama jste z oblasti Liptova. Našla jste mezi danými regiony paralely v životech mladých a dospívajících?

O tom moc nevím, protože jsem nedělala výzkum na kvantitativním vzorku dospívajících v Podlasí. Mohu však říct, že jsem zažila, jak se tam mladí lidé baví přesně tak jako kdekoliv jinde, na svátek Ivana Kupaly jsem viděla, jak si chytrými telefony fotili vatru a házeli věnce do jezera, ve kterém se podle dávného zvyku nakonec vykoupali. V tom paralelu pozoruji. Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme se nebránili vnějšímu světu, právě naopak, byli jsme „moderní děti nultých let“, ale Murienu (Morenu) jsme vynášeli každý rok, bavily nás tradice a jejich udržování.

Z příběhu je zřejmé, že se odehrává v devadesátých letech. V období, ve kterém současná mladá generace dospívala. V románu se často dostávají do popředí výjevy, z nichž je cítit, jak moderní svět se svými technologickými vymoženostmi postupně proniká i do jinak nepovšimnutého regionu. Podobný kontrast vidíme i v dílech polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Je možné tento souboj moderního a „tradičního“ světa stále vidět? Ovlivnily technologie i práci šeptuch?

Na to neumím jednoznačně odpovědět, protože nevím, jestli jde o nějaký „boj“. Možná je to jen zcela přirozený proces nahrazování či vytlačování starého novým, dokud nevznikne symbióza přijatelná i pro svět, který nazýváme moderním. Je to nezvratné, lidé však i tam žijí v jednadvacátém století a snaží se fungovat v rámci svých možností. Některé šeptuchy mají telefon, jedné syn založil webové stránky. Ostatní, většinou ty nejstarší, nicméně můžete potkat pouze osobně, neexistuje tam žádný online objednávkový systém.

V románu je mimo jiné kapitola, ve které si k šeptuchám přichází pro pomoc manželský pár z polské metropole, což také vypovídá o možné symbióze. Zakládá se tento příběh na skutečné události? Přicházejí lidé z jiných regionů za službami pravidelně, přestože za nimi musejí cestovat, aniž vědí cokoli bližšího?

Při svých návštěvách jsem získala dojem, že šeptuchy jsou pro lidi, kteří za nimi přicházejí, mnohdy poslední nadějí. A přicházejí opravdu zdaleka, z různých koutů. V knize o tom píšu a myslím si, že mnohdy nás vlastní touha spojená se zoufalstvím, že něco „nejde“, dožene k řešením, která bychom si racionálně nezvolili. Například cestovat do Podlasí bez bližších informací, za kým jedeme. A podle mě to tak lidé často berou. Že je to zkrátka možnost, kterou je třeba zkusit.

Nebála jste se, že váš román budou lidé srovnávat s knihou Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně?

Nebála, protože jsem s tím víceméně počítala. Lidé mají rádi škatulky a já s tím moc nezmůžu, nevyhnu se tomu. I kdyby se kniha jmenovala jinak a vystupovaly by v ní šeptuchy, lidé by je srovnávali s bohyněmi. V mém příběhu však léčitelky netvoří hlavní dějovou linii, což je čtenářům a čtenářkám obou knih zcela jasné.

Na VŠMU v Bratislavě jste vystudovala filmovou a televizní scenáristiku a dramaturgii. Nelákalo vás témata, kterým se věnujete v knize, zpracovat i jinak?

Chtěla jsem si zachovat svobodu ve vyprávění a nepostupovat striktně dokumentárně. Proto moje kniha není reportáž. Ze stejného důvodu bych o šeptuchách nechtěla točit ani dokument, nejsou to pouťové atrakce. Nicméně hranému filmu se nebráním.