Váš román Šeptuchy (2019) získal Cenu Anasoft litera za nejlepší prózu a už vaše debutová sbírka povídek Zadné izby získala Cenu Ivana Kraska nebo Cenu Nadace Tatra banky. Jsou pro vás ocenění důležitá a motivující?

Vždyc­ky říkám, že kni­hy se neda­jí psát kvů­li oce­ně­ní. Je to samo­zřej­mě pří­jem­ný bonus, se kte­rým se ale nedá dopře­du počí­tat. Jsem za všech­ny ceny upřím­ně vděč­ná, na ces­tě neu­stá­lé­ho sebez­po­chyb­ňo­vá­ní, kte­rou psa­ní je, uzná­ní člo­vě­ka vždyc­ky potě­ší. Řek­ne si, že mož­ná jde správ­ným smě­rem. Trvá to však jen chví­li, při psa­ní pokaž­dé začí­nám od začát­ku, se stej­ný­mi pochyb­nost­mi. Po Ana­soft lite­ře jsem dokon­ce měla chví­li autor­ský blok způ­so­be­ný pří­liš­nou zod­po­věd­nos­tí. Uvě­do­mi­la jsem si, že na coko­li, co napíšu, se bude nahlí­žet vel­mi přís­ně. Psa­ní by ale mělo vychá­zet v prvé řadě z potře­by a rados­ti, a to bych si chtě­la udr­žet. S cena­mi i bez nich. 

Děj Šeptuch se odehrává v polském regionu Podlasí nedaleko Běloruska. I navzdory blízkosti vnímají čtenáři tuto oblast jako exotickou, nepoznanou. Vy jste ji několik let pravidelně navštěvovala. Co vás do magického zapomenutého Podlasí přivedlo?

Už z poví­dá­ní o Pod­la­sí jsem vědě­la, že mě tam cosi při­ta­hu­je. Že je to mís­to, kte­ré by mi moh­lo poskyt­nout vhod­né záze­mí pro můj pří­běh. Má v sobě jis­tou exo­ti­ku nepo­zna­né­ho a záro­veň mi bylo už při prv­ní návštěvě vel­mi blízké. 

Bylo jednoduché najít polské lidové léčitelky a setkat se s nimi? Jak na vás působily? Poradily vám?

Míst­ní nás nasmě­ro­va­li, není to slo­ži­té. I díky tomu, že tra­di­ce šep­tuch je v té oblas­ti živá a stá­le sil­ná, lidé je zna­jí a navště­vu­jí. Vět­ši­na napl­ni­la mé ste­re­o­typ­ní oče­ká­vá­ní, někte­ré se s ním však minu­ly a pře­kva­pi­ly mě. Potka­la jsem napří­klad muže, kte­rý toto řemes­lo také vyko­ná­val. Navště­vo­va­la jsem je jako kli­ent­ka, pova­žo­va­la jsem to za nej­e­fek­tiv­něj­ší způ­sob pozná­ní jejich práce. 

Měla jste pocit, že když za nimi přijedete jako spisovatelka, setkání nebude autentické?

Je prav­da, že šep­tu­chy se bojí foto­a­pa­rá­tů, novi­ná­řů, kamer… Pře­ce jen nejsou pou­ťo­vou atrak­cí a jejich zob­ra­zo­vá­ní občas tro­chu zavá­ní „bul­vá­rem“. Když za nimi při­jde­te jako inves­ti­ga­ti­vec, nechtě­jí s vámi moc mlu­vit, pro­to­že nevě­dí, jaký máte záměr. Navíc je pro ně nej­dů­le­ži­těj­ší, aby člo­vě­ku pomoh­li, nechtě­jí dělat roz­ho­vo­ry v čase, kdy by mís­to toho moh­li pomoct potřeb­né­mu. Tako­vý jsem měla pocit, když jsem pár­krát zku­si­la pro­zra­dit, o co mi ve sku­teč­nos­ti jde. Taky je pocho­pi­tel­né, že když se vás někdo zeptá na prá­ci, pře­pne­te do jiné­ho módu a je to jiné, než když vás při ní někdo při­ro­ze­ně pozoruje. 

Fenomén lidových léčitelek, šeptuch, spíše dotváří prostředí, které hlavní hrdinky formuje. Prostředí, které je hluboce zakořeněno v tamních obyvatelích a které si nesou v sobě, i když postupně dospívají a odcházejí. Vy sama jste z oblasti Liptova. Našla jste mezi danými regiony paralely v životech mladých a dospívajících?

O tom moc nevím, pro­to­že jsem nedě­la­la výzkum na kvan­ti­ta­tiv­ním vzor­ku dospí­va­jí­cích v Pod­la­sí. Mohu však říct, že jsem zaži­la, jak se tam mla­dí lidé baví přes­ně tak jako kde­ko­liv jin­de, na svá­tek Iva­na Kupa­ly jsem vidě­la, jak si chyt­rý­mi tele­fo­ny foti­li vat­ru a háze­li věn­ce do jeze­ra, ve kte­rém se pod­le dáv­né­ho zvy­ku nako­nec vykou­pa­li. V tom para­le­lu pozo­ru­ji. Vyrůs­ta­la jsem na ves­ni­ci, kde jsme se nebrá­ni­li vněj­ší­mu svě­tu, prá­vě nao­pak, byli jsme „moder­ní děti nul­tých let“, ale Muri­e­nu (More­nu) jsme vyná­še­li kaž­dý rok, bavi­ly nás tra­di­ce a jejich udržování.

Z příběhu je zřejmé, že se odehrává v devadesátých letech. V období, ve kterém současná mladá generace dospívala. V románu se často dostávají do popředí výjevy, z nichž je cítit, jak moderní svět se svými technologickými vymoženostmi postupně proniká i do jinak nepovšimnutého regionu. Podobný kontrast vidíme i v dílech polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Je možné tento souboj moderního a „tradičního“ světa stále vidět? Ovlivnily technologie i práci šeptuch?

Na to neu­mím jed­no­znač­ně odpo­vě­dět, pro­to­že nevím, jest­li jde o něja­ký „boj“. Mož­ná je to jen zce­la při­ro­ze­ný pro­ces nahra­zo­vá­ní či vytla­čo­vá­ní staré­ho novým, dokud nevznik­ne sym­bi­ó­za při­ja­tel­ná i pro svět, kte­rý nazý­vá­me moder­ním. Je to nezvrat­né, lidé však i tam žijí v jed­n­a­dva­cá­tém sto­le­tí a sna­ží se fun­go­vat v rám­ci svých mož­nos­tí. Někte­ré šep­tu­chy mají tele­fon, jed­né syn zalo­žil webo­vé strán­ky. Ostat­ní, vět­ši­nou ty nej­star­ší, nicmé­ně může­te potkat pou­ze osob­ně, nee­xis­tu­je tam žád­ný onli­ne objed­náv­ko­vý systém.

V románu je mimo jiné kapitola, ve které si k šeptuchám přichází pro pomoc manželský pár z polské metropole, což také vypovídá o možné symbióze. Zakládá se tento příběh na skutečné události? Přicházejí lidé z jiných regionů za službami pravidelně, přestože za nimi musejí cestovat, aniž vědí cokoli bližšího?

Při svých návště­vách jsem zís­ka­la dojem, že šep­tu­chy jsou pro lidi, kte­ří za nimi při­chá­ze­jí, mnoh­dy posled­ní nadě­jí. A při­chá­ze­jí oprav­du zda­le­ka, z růz­ných kou­tů. V kni­ze o tom píšu a mys­lím si, že mnoh­dy nás vlast­ní tou­ha spo­je­ná se zou­fal­stvím, že něco „nejde“, dože­ne k řeše­ním, kte­rá bychom si raci­o­nál­ně nezvo­li­li. Napří­klad ces­to­vat do Pod­la­sí bez bliž­ších infor­ma­cí, za kým jede­me. A pod­le mě to tak lidé čas­to berou. Že je to zkrát­ka mož­nost, kte­rou je tře­ba zkusit.

Nebála jste se, že váš román budou lidé srovnávat s knihou Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně?

Nebá­la, pro­to­že jsem s tím více­mé­ně počí­ta­la. Lidé mají rádi ška­tul­ky a já s tím moc nezmůžu, nevy­hnu se tomu. I kdy­by se kni­ha jme­no­va­la jinak a vystu­po­va­ly by v ní šep­tu­chy, lidé by je srov­ná­va­li s bohy­ně­mi. V mém pří­bě­hu však léči­tel­ky netvo­ří hlav­ní dějo­vou linii, což je čte­ná­řům a čte­nář­kám obou knih zce­la jasné.

Na VŠMU v Bratislavě jste vystudovala filmovou a televizní scenáristiku a dramaturgii. Nelákalo vás témata, kterým se věnujete v knize, zpracovat i jinak?

Chtě­la jsem si zacho­vat svo­bo­du ve vyprá­vě­ní a nepo­stu­po­vat strikt­ně doku­men­tár­ně. Pro­to moje kni­ha není repor­táž. Ze stej­né­ho důvo­du bych o šep­tu­chách nechtě­la točit ani doku­ment, nejsou to pou­ťo­vé atrak­ce. Nicmé­ně hra­né­mu fil­mu se nebráním.