Leckterý návštěvník předloňského Helsinského knižního veletrhu si domů odnášel právě zakoupenou objemnou černou bichli s tajuplným názvem Passio. Na nový román Pirkko Saisio pěli chválu čtenáři, kritici i překladatelé z celého světa, na jejichž úsudek dám já osobně obvykle nejvíc. Knihu jsem si tedy z Helsinek do Česka odvážel taky a záhy jsem se do ní začetl. Takhle tlustá knížka mi vydrží nejmíň měsíc, myslel jsem si, v cizích jazycích čtu obvykle pomaleji než v češtině. Jenže stránky mi před očima svištěly jedna za druhou a za pár dní jsem měl dočteno.
Saisio rozhodně musí vyjít česky, napadlo mě okamžitě, když jsem knihu po poslední větě celý nadšený poutavým vyprávěním zavíral. Jenže to mělo jeden háček — který nakladatel se ujme 730stránkového románu finské autorky, jež je u nás navzdory enormní popularitě ve své vlasti a postupně rostoucí oblibě ve světě zcela neznámá? Nápad zkusit štěstí v Hostu, jehož čtenáři mají rádi strhující příběhy a dlouhé, propracované historické romány, naštěstí padl na úrodnou půdu. A já jsem díky tomu měl prakticky celý loňský rok to potěšení strávit překladem knihy, která vyjde letos na podzim pod názvem Trýzeň.
Překladatel má při své práci privilegium ponořit se do textu natolik hluboko jako skoro nikdo jiný a neustále se k němu vracet. A tak jsem znovu a znovu prožíval těch fascinujících pět století, na jejichž ploše se příběh rozprostírá, přihlížel jsem běsnění Girolama Savonaroly v renesanční Florencii, toulal se uličkami benátského židovského ghetta, plavil se s Potěmkinem a Kateřinou Velikou po Dněpru a až do gulagu na Soloveckých ostrovech sledoval osudy kousku zlata, který putuje z ruky do ruky napříč Evropou. Drahý kov je středobodem celé knihy, chladným a mlčenlivým svědkem lidských vášní, chtíče, lásky, marnivosti, falše, pokrytectví, nenávisti, krutosti, naivity a důvěřivosti, soucitu i pohrdání. Panoptikum románových postav je téměř dokonalým zrcadlem rozmanitých, a přesto neměnných povah napříč evropskou historií.
Sotva jsem odevzdal text k redakci, čekala na mě další Pirkko Saisio, úplně jiná, a přesto stále stejně úchvatná vypravěčka s nedostižnou fantazií, pozorovacím talentem a schopností několika málo slovy trefně vystihnout atmosféru prostředí a komplikované lidské charaktery. Nakladatelství Host se totiž rozhodlo od Saisio vydat také autofikční Helsinskou trilogii, jejíž první díl Nejmenší společný násobek už najdete na pultech českých knihkupectví. Tyto knihy překládá Jitka Hanušová a já na nich spolupracuji jako redaktor.
Takzvanou Helsinskou trilogii (tento souhrnný název pro tři romány se začal používat až v posledních letech, kdy o ně díky boomu žánru autofikce projevili zájem zahraniční nakladatelé) Saisio psala na přelomu tisíciletí už jako zkušená a oceňovaná autorka, dramatička, režisérka a herečka. A taktéž jako provokatérka, respektive výrazná kulturní osobnost, která se nebojí bořit konvence a překračovat či posouvat hranice. Velkou společenskou debatu o autorské identitě vyvolaly například její romány napsané v osmdesátých a na počátku devadesátých let pod pseudonymem švédského vězeňského pastora a mladé židovské studentky, což se zprvu podařilo utajit a dokonale zmátlo literární kritiku.
V knize Nejmenší společný násobek se autorka vrací do dětství a návrat to vůbec není idylický. S padesátými léty navíc umně propojuje časovou rovinu, v níž kniha vzniká, několik psychicky náročných dní, kdy jí umírá otec. Dětství v chudých poválečných Helsinkách, v levicové rodině se svérázným tatínkem a ještě svéráznější starosvětskou babičkou, je pro malou Saisio napínavou dobou poznávání světa a jeho zákonitostí, pozoruhodností a krás, dětskýma očima ještě umocněných. Faleš a křivdy ze strany dospělých však zanechávají traumatické šrámy na celý život. Z mlhy času vystupují konkrétní vzpomínky hýřící drobnými detaily, dojemné, komické i lehce bláznivé historky o příbuzných, ostré, a přesto zároveň zastřené kontury prožitých dní formujících mladého člověka a jeho vnímání. Ohňostroje barvitých obrazů tryskajících z nespolehlivé paměti se střídají s všednodenní šedí a temnotou zakoušené nespravedlnosti. A mezi tím vším dívenka objevuje moc slov, literatury, umělecké tvorby a pomalu se v ní probouzí jeden z nejsilnějších hlasů finské literatury uplynulého půlstoletí.
Saisio je autorka, kterou se vyplatí číst důkladně, všemi smysly vychutnávat každé pečlivě volené slovo ve vybroušených kondenzovaných větách, které tnou do živého, i v rozkošatělých souvětích, jež se rozvíjejí téměř do nedozírna, nechat se strhnout proudem jejího vyprávění, nezastavitelnou imaginací. První překlady v češtině vycházejí sice až bezmála půlstoletí po autorčině finském debutu, dá se ale předpokládat, že v české čtenářské a literární mapě zanechají výrazný otisk.
