V tomhle romá­nu je všech­no, co jsem na dob­ro­druž­ných kni­hách milo­val už jako kluk — velry­bář­ské lodě, námoř­ní­ci pochyb­ných cha­rak­te­rů a těž­ké morál­ní vol­by. V někte­rých momen­tech jsem si při­pa­dal, jako bych četl kni­hu Jacka Lon­do­na — syro­vá pří­ro­da a suro­ví lidé, kte­ří se s ní utká­va­jí a sna­ží se najít své lid­ství, na mě dýcha­li mra­zi­vým dechem téměř na kaž­dé strán­ce. Špi­na­vá rea­li­ta jed­né z nej­těž­ších a nej­ne­bez­peč­něj­ších pra­cí, kte­rou si lidé v deva­te­nác­tém sto­le­tí moh­li zajis­tit obživu.

Číst Sever­ní vody jen jako dob­ro­druž­ný pří­běh plný chla­du a krve by však byla ško­da. V tomhle mi zase Ian McGu­i­re při­po­mněl mé oblí­ben­ce Cor­ma­ca McCarthy­ho a Jose­pha Conra­da. Stej­ně jako v jejich kni­hách je i v hlou­bi Sever­ních vod ukry­tý význam, kte­rý zrca­dlí pod­sta­tu člo­vě­ka v mez­ní situ­a­ci — během boje o pře­ži­tí, včet­ně jeho násled­ků — a to, do jaké míry může­me ovliv­nit vlast­ní osud. Tahle lin­ka se pod drs­ným a bru­tál­ním dějem pro­plé­tá jako něja­ký spod­ní proud, nená­pad­ně, ale s o to závaž­něj­ším dopa­dem, kte­rý si člo­věk uvě­do­mí mož­ná oprav­du až s posled­ní větou posled­ní kapitoly.

Ať už ale bude­te tuhle kni­hu vní­mat jakým­ko­liv způ­so­bem, věřím, že si ji uži­je­te stej­ně jako já. Mož­ná se vám to, co bude­te číst, nebu­de líbit, a tře­ba se vám udě­lá dokon­ce fyzic­ky špat­ně. McGu­i­re totiž drá­sá duši až na dřeň. Ale pak si stej­ně jako já nej­spíš řek­ne­te, že za tu katar­zi to stá­lo. A bude vám líto, že už to je pryč.