Knížka je tvořená pěti povídkami o lidech, kterých se nějakým způsobem dotkla válka. Říkáš, že jsi začal psát ze vzteku. Je to u Tebe obvyklé?
Já temperamentem rozhodně nejsem cholerik, ale ruská agrese mě jako většinu z nás rozčílila. Nečekal jsem to, vyvedlo mě to z míry. Byť i to zní trochu komicky – válka s lidmi dělá horší věci, než že je vyvede z míry. Pro mě jako pro spisovatele to každopádně byla nová emoce. Psaní samotné mám spojené spíš s radostí, někdy přímo s rozkoší, tady mě však dopředu hnal ten vztek a současně vnitřní potřeba udělat s ním něco aspoň trochu smysluplného. Ty povídky jsou samozřejmě také můj osobní způsob, jak se s tím vším vyrovnat.
A jak se povedlo, že ten vztek převzal pak i nakladatel a další lidé, kteří na knize pracovali?
Myslím, že dění na Ukrajině nás teď zajímá všechny, všichni jsme přilepení ke zprávám, takže jsem nikoho přesvědčovat nemusel. Spíš jsem si musel ujasnit, co vlastně dělám. V té knize je jedna povídka z Mariupolu, psaná v podstatě v přímém přenosu. Sledoval jsem, jak Rusové město obkličují, jak v něm vyvolali humanitární katastrofu, jak ho dobývají, sledoval jsem to všechno se staženým žaludkem, abych věděl, co se stane s mými postavami, co jim vlastně zbývá. Nepracoval jsem dokumentárně v tom smyslu, že bych zachycoval konkrétní příběhy, na to jsem si netroufl, ale snažil jsem se být co nejvíc realistický.
Podle čeho sis vybíral témata povídek? Vím, že tematicky jsou rozdělené na pohledy z Ukrajiny, ze západu a pak i z Ruska. To přišlo samo, nebo to byl plán od začátku, zachytit různost těch pohledů, vlastně si ten odstup takhle vytvořit?
Žádný plán jsem neměl, ani na knihu, natož jak by měla vypadat. Těsně předtím, než válka začala, mě oslovil literární magazín The Continental, ať pro ně napíšu povídku. A já jsem v tu chvíli nedokázal psát o ničem jiném než o válce. A s překvapením jsem zjistil, že to nějak jde, takže jsem v tom celé jaro horečně pokračoval. Že je to nakonec pět povídek, dvě západní, dvě ukrajinské a jedna ruská, to je náhoda. A k těm tématům: Většinou to bylo tak, že jsem ve zpravodajství narazil na něco, co nebylo vůbec v centru pozornosti, ale mně to přišlo zajímavé. Tak například vznikla povídka o surogátním mateřství, které je na Ukrajině jako v jedné z mála evropských zemí možné v komerční variantě. Že vám někdo odnosí dítě, to je samo o sobě dráždivé téma. Jenže na začátku války, když to vypadalo, že Kyjev bude obléhaný, tam navíc ti novorozenci surogátních matek zůstaly v naprostém vakuu, protože západní páry se pro ně nemohly dostat. Čekali tam ve sklepě, co se bude dít, porozené děti dokonce i bez státní příslušnosti, protože tak je to zařízené.
Údiv z války je už asi pryč, i když pořád hrozí výbuch elektrárny v Záporoží a Putin straší jadernými zbraněmi, řekl bych, že jsme všichni tak nějak otupěli, jak je obvyklé. Kdyby se to nestalo, bylo by to asi úplně nesnesitelné. Jak se na ty povídky koukáš s odstupem?
Pro mě je na odstup ještě moc brzo. Máš pravdu, že attention span hraj roli i v případě války, ale podobně jako nevíme, co se na Ukrajině stane zítra, já zatím moc nevím, co jsem napsal. Ale to ti vždycky řeknou čtenáři.
Ptám se proto, že se mi moc líbila ta jejich ústřední otázka, hlavní motiv: co svede literatura v přímé konfrontaci s válkou, bez odstupu času a s odstupem pár set kilometrů. Jak z toho vyšla pro Tebe?
Řeknu ti jeden konkrétní moment. Někdy v polovině března, takže asi tři týdny po začátku války, jsem večer ležel v posteli a poslouchal v aplikaci Respektu audioverzi reportáže Ivany Svobodové z cesty nočním vlakem na trase Lvov – Kyjev – Lvov. Ze Lvova do Kyjeva jel ten vlak prázdný, zpět vezl uprchlíky. Ta reportáž byla prvotřídní práce a mě vtáhla natolik, že jsem paradoxně pocítil hrozné neuspokojení. Já o těch lidech přece chci vědět daleko víc! Mezi řádky začaly vibrovat jejich příběhy. Ale současně mi bylo jasné, že jako novinář o moc víc říct nemůžeš. Někam jedeš, cituješ, co ti kdo řekne, popisuješ, co jsi viděl, dáváš do kontextu. Novináři na Ukrajině odváděli skvělou práci a já jim fakt záviděl, že tam jsou, ale jako spisovatel současně věřím, že literatura dokáže ještě něco navíc. Ale jestli jsem to teď já osobně literatuře dovolil, to musí říct někdo jiný.
Kniha vyjde pár dnů po ruské mobilizaci, která charakter války zase promění a četl jsem, že pro spoustu Rusů to bude znamenat proměnu „speciální operace“ ve skutečnou válku. Myslíš, že je to dobré načasování?
Přál bych si, aby to bylo velmi špatné načasování mobilizace a dobré načasování pro knihu. Ale jde spíš o to, že i v tomhle to pro mě byl zajímavý experiment s časem: když jsem ty povídky na jaře psal, vůbec jsem samozřejmě nevěděl, jak to bude vypadat na podzim. Myslím, že kdyby Rusko Ukrajinu válcovalo, nikdo bychom asi neměli chuť číst si o tom konfliktu ještě v knížce.
Zajímá mě taky ten nutný odstup: Tys na Ukrajině nebyl, všechno, co víš, víš z titulků novin, televizních reportáží, sociálních sítí, jako většina lidí. Přesto jsi napsal ty příběhy. Myslíš, že lidská představivost je natolik obsáhlá a univerzální, aby mohly vzniknout dobré příběhy i bez přímé konfrontace?
Myslím, ze tady je důležité říct dvě věci. Zaprvé, nejlepšími vypravěči toho, co se teď na Ukrajině děje, budou jednou určitě sami Ukrajinci (a, bože, Rusové). Zatím však mají plné ruce práce s tím, aby vůbec existoval nějaký prostor, ve kterém půjde vyprávět, takže můžu provizorně zaskočit já nebo kdokoli jiný, kdo s nimi cítí solidaritu. A zadruhé, ano, věřím, že jako spisovatel můžeš a musíš psát i o věcech, se kterými nemáš osobní zkušenost. Ve skutečnosti to je úplně běžné, on Mika Waltari taky nejel na zájezd do starého Egypta a Arthur C. Clarke nebyl na Měsíci… Akorát že za běžných okolností musíš obtížně rešeršovat, vyškrabávat informace z knih a archivů, kdežto v tomto případě se na tebe témata, motivy i přímá svědectví valily ze všech kanálů a feedů.
Líbí se mi moc, že do tohohle jdeš, předtím jsi zkoumal možnosti milostného románu, teď zkoumáš možnosti psaní o válce. Těšíš se na diskuse, které kniha vyvolá?
Říkám to pořád, podle mě člověk má psát o tom, co ho zrovna štve, pohlcuje nebo prostě fascinuje. Intimní sféra a válka na Ukrajině se od sebe zdají na hony daleko, ale člověk prostě píše ze stejného místa, ze kterého žije, to právě je rozdíl mezi literaturou a publicistikou nebo nějakým nájemným PR psaním. Život má hodně pater a ty jimi projíždíš nahoru dolů. Mně vyhovuje vydat osobní román o lásce a schytat to zleva zprava, pak se úplně upozadit a vést s druhými rozhovory o spiritualitě, které se ke čtenářům toho románu asi ani nedostanou, a teď napsat povídky z války, když kousek odtud válka vypukne a mě to zasáhne. Že se v jednu chvíli zaměříš na něco, to přece vůbec neznamená, že nevnímáš i spoustu ostatních věcí – znamená to spíš jen to, že na ně dojde příště.
A nemáš ambice se válečným tématem zabývat i dál, pokračovat nějak ve výzkumu?
My teď s Janou Šrámkovou začínáme psát experimentální román o bytové krizi. No vážně.
Foto: © Adéla Waldhauserová
