Kniha Babi je zvláštní komiks beze slov. Kdy a za jakých okolností jsi ho začala kreslit?
Přišel ke mně během prvního lockdownu. Za pandemie jsem kreslila dcerku, které tehdy byly necelé dva roky. Chodily jsme po okolí na procházky a já zaznamenávala její drobné objevy a radosti. Našla jsem si pro to takovou zvláštní techniku. Ryla jsem do papíru a do toho jsem vtírala tiskové barvy. Moc se mi to líbilo, a když jsem se na ty obrázky dívala, říkala jsem si, že by z nich byla krásná knížka. Nebyla jsem si tehdy ještě jistá, kudy mě to povede, ale přirozeně se to vyvinulo. Jako mnoho rodin za pandemie jsme byli najednou odloučení od našich blízkých a nemohli jsme vidět moji babičku, tedy Alenčinu prababičku. Bydlela v Praze a jezdit za ní v tu chvíli nešlo. Bylo mi to líto, a proto jsem je, dcerku a babičku, chtěla ve fantazii nějak propojit. Začalo se mi to dařit skrze ty drobné Alenčiny objevy. Našla třeba v prasklině na zdi tvar velryby, v obrázcích mi to zvíře postupně ožilo, zmizelo v dešti na rozbouřeném moři, no a babička, která žila v šestém patře panelového domu, pak najednou za oknem v mracích po dešti uviděla tutéž velrybu. Jindy Alenka našla šnečí ulitu a jako zmenšená do ní vlezla a na konci cesty se objevila v babiččině pokoji. Když už jsme pak po dlouhé době skutečně za babičkou mohly jet, hledala jsem zase předměty v jejím bytě a skrze ně jsem ji propojovala s Alenkou.
Vnímala Alenka ta omezení za koronaviru?
Myslím, že ze začátku si to neuvědomovala, malé dítě se prostě pohybuje na pár metrech a nevnímá žádná velká omezení. Ale postupně se začala ptát, proč nejedeme zase vlakem do Prahy a proč místo toho babičce pořád voláme. Jednou si vzala botu, dala si ji na ucho a skrze tu botu volala babičce jako telefonem. Nakreslila jsem to. Pro mě to byl velký impulz, že je potřeba být nějak v kontaktu.
Proč je komiks beze slov? Není to pro čtenáře ve chvíli, kdy by bylo nutné něco doříct, jisté omezení? A ty sama sebe omezíš a riskuješ tak, že to čtenář třeba pochopí jinak.
Mě osobně fascinuje vyprávění obrazem a často mi říká mnohem víc. Za pandemie jsem pro sebe objevila knihy Shauna Tana nebo Sydneyho Smithe a zamilovala se do nich. Postupně jsem se takový komiks učila kreslit, nikdy předtím jsem to nedělala. Obrázků vzniklo asi dvě stě padesát a z nich jsem vybírala, někde doříkávala, jinde se učila zkratce. Nad čtenářem jsem příliš nepřemýšlela, muselo to dávat smysl hlavně mně. Může se tedy stát, že některé věci bude číst jinak, než jsem to sama zamýšlela, ale to mi připadá krásné. Odloučení a stesk každý prožíváme po svém. Už mám dokonce i nějaké ohlasy, ze kterých je vidět, že to třeba nemusí být „čteno“ jako příběh holčičky a její prababičky, ale že to někdo může vnímat jako návrat do prababiččina dětství. Ale to přece vůbec nevadí.
V lockdownech jsme měli všelijaké myšlenky, včetně těch, že se se svými blízkými třeba už nesetkáme.
No právě. Přála jsem si ten příběh dát babičce k narozeninám. Což se vlastně v nějaké formě povedlo. Viděla, jak knížka vzniká, obrázky jsme jí posílaly s Alenkou dokonce jako pohlednice. Pak babička zemřela. A kniha vyjde přesně rok po její smrti. Mrzí mě, že ji nemůže držet v ruce. Ale bylo to všechno vlastně krásné a silné propojení. Moje maminka chodila v Praze za babičkou a posílala mi fotky jejích rukou, některých předmětů, které ji obklopovaly, já jsem je kreslila a pak jí je posílala nakreslené. Všechny ty detaily a předměty jsou důležité. Skrze ně jsme mohly být spolu. Třeba ten babiččin hrneček. Pořád vidím její ruce, jak ho umývají. I to jsem nakreslila.
Jak důležitá je v celém příběhu ženská linka?
Asi je důležitá, propojila jsem čtyři generace žen. Nejstarší bylo devadesát let, nejmladší dva. A mohlo se snadno stát, že Alenka prababičku už nepozná, že si ji nebude pamatovat. Rok v životě dvouletého dítěte je strašně moc. Je obrovské bohatství ten čas naplnit a nepromarnit ho. A myslím si, že díky kresbám jsem prababičku Alence zpřítomnila a zvědomila, že si ji třeba bude pamatovat víc i díky tomu, že jsem je kreslila a mluvila jsem o tom, co a proč kreslím. Takže ta knížka nakonec třeba nebude knížka pro babičku, ale bude to knížka pro Alenku.
Fascinuje mě i barevnost obrázků, nosná je okrová a zlatavá barva…
Od začátku jsem volila pouze tři tiskové barvy — okr, šípkovou červeň a černou. Velmi záleží, kterou barvou při zatírání začnete a nakolik ji vymyjete. U okrové můžou být nakonec odstíny od hnědé přes zlatou až po světlounce žlutou. Ze začátku mi v obrázcích dominovala černá linka, ale postupně jsem se dostala i k tomu, že některé obrázky jsou pouze v té okrové a sem tam je doplňuje jako kontrast červená. Vlastně jsem si stvořila takovou vlastní techniku, je to rytá kresba zatíraná barvami, ryju jehlou rovnou do papíru. Ve škole se to někdy dělá s dětmi a říká se tomu falešná suchá jehla, protože svým charakterem ji připomíná. Ale není to grafika, je to „jen“ obrázek. Každý je originál, nejde ho vytisknout znovu.
Nejsi jen výtvarnice, ale i hudebnice. Vnímáš to odděleně, nebo jako souzvuk?
Pro mě je to symbióza. Obrazy, které maluju, se někdy dostávají do písní a to, co zpívám, se zase přelévá do obrazů. Paradoxem ale je, že když maluju, miluju ticho. Chodí mi to ve vlnách, někdy mám výtvarnou vlnu, ta pak pomalu opadne a přijde hudební vlna. Mateřství pro mě byla tichá záležitost, kdy jsem měla chuť jen kreslit. Teď zase začínám psát písničky. Dokonce jsem napsala i písničku pro babičku.
Vychází to ze stejného pocitu?
Ne tak docela. Knížka je o fantazii a o setkávání, zatímco písnička je moje výpověď a rozloučení se s ní. Možná je melancholičtější. Zato knížka je plná naděje. Ale vzniká i klip k písni a v něm bych ráda využila obrázky, které se do knížky nevešly.
