Pet­ře, nejdřív se tě musím zeptat na jazyk, kte­rým je kni­ha napsa­ná. Pro mě, naro­ze­né­ho v již­ních Čechách, je to řeč jako z dru­hé­ho kon­ce pla­ne­ty. Jak moc je pro tebe důle­ži­té psát v nářečí?
Kni­ha je sku­teč­ně psá­na ze dvou tře­tin v sou­čas­ném prajz­ském náře­čí. Stá­le jím mlu­ví pová­leč­ná gene­ra­ce v oblas­ti východ­ní­ho Hlu­čín­ska, ve ves­ni­cích v blíz­kos­ti Ost­ra­vy. Jed­ná se o peri­fe­rii leží­cí neda­le­ko uhel­né hory Lan­dek a býva­lé­ho dolu Anselm. Tato řeč je smě­si­cí ost­rav­ské­ho slan­gu a prajz­ské­ho náře­čí — češ­ti­ny, něm­či­ny a pol­šti­ny. Hrdi­no­vé romá­nu, dneš­ní sedm­de­sát­ní­ci, jsou prav­dě­po­dob­ně posled­ní lidé, kte­ří tou­to řečí hovo­ří. Na roz­díl od pře­de­šlé gene­ra­ce již neo­vlá­dá něm­či­nu, kte­rá byla sil­nou sou­čás­tí prajz­šti­ny, mlu­vil jsem tak v dět­ství se svou pra­ba­bič­kou, kte­ré jsme říka­li Oma. Němec­ké výra­zy vytvá­ře­ly spe­ci­fic­kou a pro čes­ká náře­čí neob­vyklou řeč, s nad­sáz­kou řeče­no je prajz­šti­na v porov­ná­ní s míst­ním náře­čím jaký­si jazy­ko­vý ost­rav­ský hardcore.

Jazyk romá­no­vých hrdi­nů odrá­ží sou­čas­nou situ­a­ci na Prajz­ské — je ovliv­něn blíz­kým kon­tak­tem s Ost­ra­vou a pozna­me­nán moder­ni­za­cí a glo­ba­li­za­cí. Zacho­val jsem rov­něž sou­do­bou nesou­ro­dost a neor­to­dox­nost řeči. Posta­vy napří­klad pou­ži­jí slo­vo v náře­čí či slan­gu a poslé­ze jej své­vol­ně uži­jí ve spi­sov­né podo­bě. Jed­ná se o jaký­si pozůsta­tek původ­ní řeči. Děti hlav­ních postav již hovo­ří spi­sov­nou češtinou.

Prajz­ská něm­či­na se již vytra­ti­la, a to odcho­dem gene­ra­ce naro­ze­né po roce 1910.

Prajz­šti­na je i můj rod­ný jazyk, mlu­vil jsem tak pře­de­vším v dět­ství. S odcho­dem dneš­ních sedm­de­sát­ní­ků a osm­de­sát­ní­ků prav­dě­po­dob­ně zmi­zí. Před­po­klá­dám, že do dese­ti, dva­ce­ti let. Prajz­ská něm­či­na se již vytra­ti­la, a to odcho­dem gene­ra­ce naro­ze­né po roce 1910. Měl jsem mož­nost obě tyto gene­ra­ce zažít jako své rodi­če a pra­ro­di­če. Sna­žil jsem se psa­ný jazyk při­blí­žit co nej­ví­ce jazy­ku mluvenému.

Pokud si mys­líš, že tohle náře­čí zmi­zí do dva­ce­ti let, co zna­me­ná napsat v něm kni­hu? Pokus o archi­va­ci minu­los­ti? Odkaz budou­cím gene­ra­cím? Nebo, pro­to­že jsi rodi­lý mluv­čí, se s tím mize­ním nemů­žeš vyrovnat?
Také i jiná náře­čí budou s postu­pu­jí­cí glo­ba­li­za­cí prav­dě­po­dob­ně mizet. Náře­čí je under­ground. Vzni­ká izo­la­cí a bývá důsled­kem his­to­ric­ké­ho odště­pe­ní od národ­ní­ho cel­ku. Pou­ží­vám ho v kni­ze jako umě­lec­ký jazyk. Snad zachy­cu­je onu křeh­kost okra­je, peri­fe­rii regi­o­nu, spe­ci­fic­ký humor i kru­tou gro­tesk­nost. Pod­tr­há­vá izo­lo­va­nost kra­je. Prajz­ská je býva­lá prus­ká kolo­nie, a Prus­ko už také nee­xis­tu­je. Její řeč je něco jako ozvě­na Zápa­du. Zápa­du v hlu­bo­kém slo­van­ském seve­ru, kde již nevlád­ne původ­ní život, jen na zemi leží nepo­hřbe­né kos­ti iden­ti­ty. Náře­čí má v pří­bě­hu své mís­to, je pro­je­vem oddě­le­ní, pros­tě sepa­ra­ce, vždyť pří­běh pojed­ná­vá o vraž­dě před­sed­ky­ně sepa­ra­tis­tic­ké poli­tic­ké strany.

Lanov­ka nad Lan­de­kem vychá­zí devět let po Slez­ském romá­nu. Vra­cíš se do pro­stře­dí, kte­ré důvěr­ně znáš. A popi­su­ješ jed­nu z mož­ných ver­zí budouc­nos­ti Evro­py. Jak se jako člo­věk v dneš­ní Evro­pě cítíš?
Jsem rád, že naše země je sou­čás­tí střed­ní a západ­ní Evro­py. Stá­le více si uvě­do­mu­ji sílu latin­ské civi­li­za­ce i zbyt­ků její kla­sic­ké kul­tu­ry i meta­fy­zi­ky. Jakousi ele­men­tár­ní zápa­do­ev­rop­skou jis­to­tu, že lid­ský život má hod­no­tu a důstoj­nost. Roz­hod­ně nejsem euros­kep­tik, ovšem ani euro­krat. Při­klá­ním se k západ­ní kul­tu­ře a k demo­kra­cii, i když se mi mno­hé nelí­bí, tře­ba radi­ka­li­za­ce samot­né libe­ra­li­ty, mocen­ské zne­u­ží­vá­ní poli­tic­ké korekt­nos­ti, našlo by se toho víc. Také jis­té zjed­no­du­šo­vá­ní samot­né­ho libe­ra­lis­mu, pla­ká­to­vost svobody.

Sou­čas­ný západ­ní libe­ra­lis­mus může pro­to půso­bit para­dox­ně neli­be­rál­ně, dokon­ce až militantně.

Píši o národ­ní, nebo spíš o náro­do­vec­ké pro­ble­ma­ti­ce, ale národ jako pojem není v západ­ním svě­tě něco samo­zřej­mé­ho. Jako by jeho defi­ni­ce pat­ři­la někam do deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, dokon­ce i poměr­ně moder­ní poje­tí náro­da jako občan­ské spo­leč­nos­ti je dnes v ohro­že­ní kvů­li glo­ba­li­za­ci. V Evrop­ské unii se náro­dy mění v jakési národ­ní sku­pi­ny a dochá­zí k postup­né­mu poev­ropš­ťo­vá­ní národ­ních prin­ci­pů jed­not­li­vých zemí. Národ­ní emo­ce, kvů­li kte­rým se ješ­tě před nedáv­nem bojo­va­lo, jsou rela­ti­vi­zo­vá­ny a lidé jsou nuce­ni na ně pohlí­žet co nej­li­be­rál­ně­ji. Cítím, že se tato emoč­ní pro­ble­ma­ti­ka, ten­to emoč­ní tlak mož­ná pod­ce­ňu­je a nebez­peč­ně baga­te­li­zu­je. Sou­čas­ný západ­ní libe­ra­lis­mus může pro­to půso­bit para­dox­ně neli­be­rál­ně, dokon­ce až mili­tant­ně. Mož­ná pro­to exis­tu­je tolik popu­lis­tic­kých a opor­tu­nis­tic­kých stran a hnu­tí. Při­tom máme k dis­po­zi­ci detail­ní filo­zo­fic­ké ana­lý­zy, při­po­mněl bych tře­ba jen čítan­ko­vý Ber­li­nův esej „Dva pojmy svo­bo­dy“, ve kte­rém zná­mý filo­zof dělí svo­bo­du nejen na pozi­tiv­ní, ale také na nega­tiv­ní. Ano, exis­tu­je i nega­tiv­ní svo­bo­da. Neboj­me se o ní mlu­vit, pro­to­že strach nám vez­me ono bez­pe­čí, emoč­ní opo­ru a důvě­ru v arche­ty­pál­ní prin­ci­py, mezi kte­ré jis­tě pat­ří i náro­do­vec­tví, ať si o něm mys­lí­me cokoli.

A jak tedy bude vypa­dat Evro­pa v budoucnu?
Jak bude vypa­dat pří­pad­ná podo­ba sjed­no­ce­né Evro­py, nikdo neví. Feno­mén struk­tu­ro­va­né evrop­ské jed­no­ty je ovšem pro­ble­ma­tic­ký už his­to­ric­ky. Není asi snad­né ji sjed­no­tit. Evro­pa je sta­rá dáma, je na to mož­ná pří­liš křeh­ká. Chce mít svůj klid, mož­ná jako mí sta­ří hrdi­no­vé Johan s Tru­dou. Mož­ná ji sjed­no­cu­je i onen tichý peri­fer­ní klid, para­dox­ně ta dojem­ná sta­rost o své nej­bliž­ší oko­lí. Doslo­va o pár met­rů pod svý­ma noha­ma. Evro­pě není snad­né poro­zu­mět, je pří­liš zku­še­ná a na její moud­rost a inti­mi­tu jsou všich­ni moc­ná­ři krát­cí. Už Napo­le­on chtěl fede­ra­ci, a jak to dopadlo. Snad se to ten­to­krát zas nějak nezvrhne.

Před Slez­ským romá­nem jsi vydal tři bás­nic­ké sbír­ky, teď ti ale vychá­zí dal­ší pró­za. Jak dlou­ho jsi ji psal a jak tě napadlo zku­sit se zabý­vat budouc­nos­tí své­ho regi­o­nu — a ješ­tě dát kni­ze detek­tiv­ní nádech?
Psal jsem ji dlou­ho. Inspi­ro­val mě vzdá­le­ně děsi­vý pří­běh z opol­ské oblas­ti z roku 2014 — zavraž­dě­ní Die­te­ra Przewd­zin­ga, sta­ros­ty měs­ta Zdzie­s­zowi­ce. Byl zabit podob­ným způ­so­bem jako má hrdin­ka. Pokud vím, vraž­da neby­la vyjas­ně­na. Przewd­zing se poli­tic­ky zabý­val myš­len­kou na vytvo­ře­ní eko­no­mic­ké auto­no­mie v pol­ském Slez­sku a byl medi­ál­ně zná­mou osob­nos­tí. Můj pří­běh je samo­zřej­mě fik­ce. Jed­nou z hrdi­nek kni­hy je zavraž­dě­ná poli­tič­ka, mla­dá žena, před­sed­ky­ně sepa­ra­tis­tic­ké stra­ny Liga Slez­ska. Je to pro­vo­ka­tiv­ní, to uzná­vám. Ten­to typ belet­rie pros­tě bývá provokativní.

Přes­to se jed­ná pře­de­vším o komor­ní pří­běh s kri­mi­nál­ním poza­dím. Vrah je pro­zra­zen až na úpl­ném kon­ci kni­hy. Je to tro­chu i bru­tál­ní gro­teska ve sty­lu McCarthy­ho kníž­ky Tahle země není pro sta­rý. A i když se téma buj­ně roz­ví­jí růz­ný­mi smě­ry, pří­běh je sevře­ný a jed­no­du­chý, řekl bych, že je téměř nove­lis­tic­ky ele­men­tár­ní, pokud by neměl dvě rovi­ny, což nove­ly nemí­va­jí. Johan Kott je mým rybá­řem ze slav­né nove­ly Sta­řec a moře. Jen mís­to moře má malý ryb­ní­ček, ve kte­rém loví lah­vá­če piva.

Peri­fe­rie může být důle­ži­těj­ší než centrum.

Vlo­ni jsem byl na praž­ském kniž­ním veletr­hu na bese­dě s Alejan­drem Jodo­rowským, deva­de­sá­ti­le­tým spi­so­va­te­lem a mysti­kem. Když se ho pta­li, jak se cítí, zda je Chi­lan, či Jiho­a­me­ri­čan, tak odpo­vě­děl, že již nemá zemi, že jeho země je plo­cha jeho dvou bot. Ano, nic vlast­ně nemá­me, jen tak­to malou plo­chu, atom země, to je také odka­zem mé kni­hy, že to malé může být vět­ší než to nej­vět­ší. Peri­fe­rie může být důle­ži­těj­ší než cen­t­rum. Lokál­ní moc­něj­ší než to glo­bál­ní a zapad­lý mik­ro­re­gi­on víc než vel­moc. Bytost­nost víc než moc.

V romá­nu se tedy zabý­váš iden­ti­tou Slezska?
Lidé již o svou identi­tu nema­jí dosta­teč­ný zájem. Sta­čí jim, řeče­no se slé­va­čem Joha­nem Kot­tem, mít své malé mís­to a nevní­mat ho v šir­ším kon­tex­tu. Johan si nechá zni­čit své důcho­do­vé ústra­ní stav­bou lanov­ky a ješ­tě mu tuto lanov­ku sta­ví dce­ra Maruš­ka a téměř jeho syn Han­nes. O lano­vé drá­ze se oprav­du v Ost­ra­vě uva­žu­je a já jsem ji nechal v romá­nu sku­teč­ně posta­vit. V mém pří­bě­hu vede z Dol­ních Vít­ko­vic na prajz­ský Lan­dek, na mís­to, kde byd­lí mí hrdinové.

Píši vlast­ně o útla­ku, kte­rý na Prajz­ské vždy byl, o nási­lí, kte­ré dnes nabí­rá skry­tou podo­bu a bere lidem posled­ní zbyt­ky iden­ti­ty. Tak jako kdy­si původ­ním prus­kým kme­nům. Ty se však necha­ly radě­ji vyvraž­dit. Posled­ní Praj­zá­ci ovšem žijí ve své zemi jako cel­kem milí ducho­vé. Chá­pu, že je to bizar­ní, ale v gene­tic­ké pamě­ti má tuto infor­ma­ci ulo­že­nou kaž­dý slez­ský Němec. Němec v seve­ro­slo­van­ském pro­stře­dí, o kte­ré­ho neměl nikdo nikdy zájem, ani Něm­ci z Němec­ka ne. Již Bis­mark se za pol­ské a čes­ké Něm­ce sty­děl, říkal jim Hotentotenvolk.

Pro­ti­pó­lem je dru­há rovi­na pří­bě­hu a vní­má­ní regi­o­nál­ní tema­ti­ky na pol­ské stra­ně. Boj o úze­mí je arche­ty­pál­ní téma. Kni­hu jsem nemohl dlou­ho dopsat prá­vě kvů­li této rovi­ně. Trpěl jsem výčit­ka­mi, zda nepo­ško­zu­ji Polá­ky. Je to chou­los­ti­vé téma již z pod­sta­ty pro­blé­mu. Pol­ští slez­ští Něm­ci se k sobě a ke své iden­ti­tě cho­va­jí srd­na­tě­ji než čeští slez­ští Něm­ci. Praj­zá­ci na Hlu­čín­sku se ani při sčí­tá­ní lidu v dosta­teč­ném počtu nepři­hlá­si­li k němec­ké národ­nos­ti, při­tom máme všich­ni němec­ké pasy. Má to i prak­tic­ký dopad, na Prajz­ské vlast­ně kvů­li tomu žád­ná němec­ká men­ši­na nee­xis­tu­je (EU počí­tá men­ši­nu od 10 % oby­va­tel­stva v daném regi­o­nu), a není pro­to pod­po­ro­vá­na. Lidé žijí­cí v Pol­sku jsou jiní, vzpo­meň­me na Soli­da­ri­tu, kte­rá se posta­vi­la pro­ti komu­nis­tic­ké tota­li­tě mno­hem dřív než ostat­ní země východ­ní­ho bloku.

Lanov­kou nad Lan­de­kem uza­ví­rám své lite­rár­ní téma, kte­ré­mu jsem se věno­val pat­náct let, napřed v bás­ních Prus­ké bala­dy / Pre­u­ssische Balla­den, pak ve Slez­ském romá­nu a nyní v Lanov­ce nad Lan­de­kem, kte­rá je zamě­ře­na výhrad­ně na sou­čas­nost a blíz­kou budoucnost. 

Pořád odbí­há­me od té poezie. Vra­cíš se k ní nějak? Nebo už jsi z ní „vyros­tl“?
Jsem dál nena­pra­vi­tel­ně bás­ník. Poezii si pěs­tu­ji stá­le a vystu­pu­ji na nej­růz­něj­ších čte­ních se svou lout­nou, jen pub­li­ku­ji spo­ra­dic­ky. Hned zkra­je roku 2021 vyjde po del­ší době má dlou­ho při­pra­vo­va­ná nová sbír­ka Bor­der­li­ne Frau. Cel­kem slo­ži­tý kon­cept, obsa­hu­jí­cí pře­kla­dy jed­not­li­vých bás­ní do růz­ných jazy­ků. Mož­ná vyjde i v před­sti­hu ukra­jin­sky ve lvov­ském nakla­da­tel­ství. Ukáz­ka něko­li­ka bás­ní vyšla v Tva­ru 7/2019. Prav­dě­po­dob­ně jsem u nás popr­vé vlo­žil do bás­nic­ké sbír­ky CD disk. Teď bych rád do kni­hy vsu­nul gra­mo­fo­no­vý sin­gl, opět s něko­li­ka zhu­deb­ně­ný­mi bás­ně­mi, podob­ně jako v před­chá­ze­jí­cích sbír­kách. Sbír­ka by měla pomy­sl­ně nava­zo­vat na edi­ci Klu­bu přá­tel poezie, kte­rou kdy­si vydá­val Čes­ko­slo­ven­ský spi­so­va­tel. Také obsa­ho­va­la malou gra­mo­fo­no­vou des­ku se zázna­mem reci­ta­ce bás­ní­ka. Po tom jsem vždy tou­žil, navá­zat na tuto edici.