Proč jste si vybral právě poslední válečný rok jako ten, kterému věnujete samostatnou knížku?

Je to záro­veň posled­ní rok vál­ky a prv­ní rok míru, doba, kdy se prak­tic­ky všech­no poli­tic­ky, spo­le­čen­sky i osob­ně láme. Doba, kte­rá našim kon­či­nám a našim blíz­kým při­nes­la nej­ví­ce mrtvých, ale také obrov­skou nadě­ji. Ta byla ovšem už v roce 1945 jed­nou vel­kou ilu­zí, o jejíž defi­ni­tiv­ní zánik se posta­ra­li komu­nis­té v úno­ru 1948. 

Rok 1945 se všeobecně vnímá jako šťastná chvíle, kdy se národu ulevilo, konec války. Osvoboditelé, radost. Vy se ale na tento rok díváte jinak. Je to jen druhá strana mince, nebo opravdu zlo vyhřezlo v nevídané podobě?

Obrov­ské množ­ství lidí jaro roku 1945 jako radost poci­ťo­va­lo, vět­ši­na z nich dokon­ce opráv­ně­ně. Jako ško­lák v době nor­ma­li­za­ce jsem se učil o slav­né Rudé armá­dě, kte­rá nás všech­ny zachrá­ni­la. Neu­čil jsem se tom, že nové Čes­ko­slo­ven­sko udě­la­lo ze svých Něm­ců (ano, mno­zí zra­di­li) obča­ny dru­hé kate­go­rie a v mno­ha pří­pa­dech pod­po­ro­va­lo ústy svých nej­vyš­ších před­sta­vi­te­lů jejich vyhá­ně­ní a vraž­dě­ní. Neu­čil jsem se o tom, že na úze­mích obsa­ze­ných ame­ric­kou armá­dou se podob­né exce­sy prak­tic­ky nedě­ly, neu­čil jsem se ani o tom, že někte­ří vojá­ci Rudé armá­dy spácha­li na našem úze­mí obrov­ské množ­ství krá­de­ží, řadu zná­sil­ně­ní a vražd. Neu­čil jsem se o tom, že pobyt Rudé armá­dy v Čes­ko­slo­ven­sku byl novým stá­tem pla­cen. Pokud jde o zlo, není to něja­ký abs­trakt­ní pojem, jsme to my všich­ni. Lidé ochot­ní sáh­nout po majet­ku a živo­tě něko­ho jiné­ho, pokud to povo­le­né otě­že záko­na na chví­li umožní. 

A kdy jsme na to začali zapomínat?

Zapo­mí­nat na udá­los­ti léta 1945 jsme zača­li po úno­ru 1948, kdy zača­lo dochá­zet ke zkres­lo­vá­ní role demo­kra­tic­ké­ho odbo­je vůči komu­nis­tic­ké­mu. K nekri­tic­ké osla­vě Sovět­ské­ho sva­zu, kte­rý sice pora­zil nacis­mus, ale záro­veň pro­vo­zo­val pro svo­je obča­ny srov­na­tel­né kon­cen­t­rač­ní tábo­ry, dochá­ze­lo již od květ­na 1945. Dob­ře to je vidět na akcepta­ci sovět­ské potře­by potrestat akté­ry Praž­ské­ho povstá­ní čes­ko­slo­ven­ský­mi poli­ti­ky a vojen­ský­mi špič­ka­mi. Ruso­vé pova­žo­va­li kapi­tu­la­ci, kte­rou vyjed­nal gene­rál Karel Kutl­va­šr, v pod­sta­tě za drzost, pro­to­že Pra­hu měla v rám­ci dal­ší­ho geo­po­li­tic­ké­ho vývo­je osvo­bo­dit Rudá armáda. 

Svou knížku píšete jako mozaiku drobných příběhů, atmosféra je ale všude tíživá. Vyšel někdo z roku 1945 jednoznačně jako vítěz?

Kro­mě obrov­ské­ho množ­ství lidí, kte­ří neu­dě­la­li nic špat­né­ho, ale mlče­li ke zlé­mu, jsou pro mne nespor­ní vítě­zo­vé dva. Jed­nak huma­nis­ta Pře­my­sl Pit­ter, kte­rý během své akce Zám­ky věno­val péči jak židov­ským, tak němec­kým bez­pri­zor­ným dětem a nedě­lal mezi nimi roz­dí­ly. Jed­nak novi­nář Michal Mareš, kte­rý nevá­hal psát a pub­li­ko­vat o tom, co se děje během odsu­nu Něm­ců. Pří­znač­né je, že prv­ní skon­čil po úno­ru 1948 v exi­lu, dru­hý v komu­nis­tic­kém kriminále. 

Byla to doba, kdy buď nebyl žádný příběh dost velký, nebo žádný dost malý. Velké dějiny se dotkly všech. Rozhodovaly charaktery jednotlivých lidí, náhody, maličkosti, nebo něco většího, čemu se ve své knize snažíte dát tvar?

Roz­ho­do­val pod­le mne jed­nak dějin­ný zlom, ale pře­de­vším kaž­dý člo­věk. Na kaž­dém zále­že­lo, zda si taky vystře­lí, zda jenom odvrá­tí hla­vu, nebo zda bude pro­ti zlu něco dělat. Náho­dy mys­lím roz­ho­do­va­ly poměr­ně čas­to, vzhle­dem ke vzru­še­né době bylo vel­mi snad­né se ve špat­nou chví­li ocit­nout na špat­ném místě.

Vždycky si říkám, že ideálním čtenářem vašich krátkých povídek by mohli být středoškoláci. I proto, aby viděli, že svět opravdu není černobílý. Koho vidíte jako svého čtenáře vy?

Jako své­ho čte­ná­ře, a odpusť­te mi tu pýchu, vidím kaž­dé­ho, kdo je ocho­ten pře­mýš­let o moder­ních ději­nách na půdo­ry­su střed­ní Evro­py, kdo je ocho­ten pře­mýš­let, jak by se v podob­né situ­a­ci zacho­val. Asi máte prav­du, dneš­ní stu­den­ti jsou schop­ni tak­to ve vět­ši­ně pře­mýš­let. Ale dou­fám, že moje povíd­ky by se moh­ly líbit i vyso­ko­ško­lá­kům a učňům.

Myslíte na to i při psaní?

Při psa­ní mys­lím na popi­so­va­nou udá­lost, čas­to mám k ruce i foto­gra­fie mís­ta a mapu, mys­lím na čes­ký jazyk. Je to sobec­ké, ale na čte­ná­ře spí­še nemyslím.