Ještě před vydáním Malinky jste dokončila druhou knihu. Byla za tím nezvykle rychlým tempem potřeba bezodkladně doříct nedořečené? Nebo jste uvažovala o dvou svazcích, rozvíjejících vlastně jeden příběh, už od počátku?
Když jsem začínala psát Malinku, nevěděla jsem přesně, kam mě dějová linka unese — to pro mě bylo podřadné, pracovala jsem s jakýmsi silným emočním nastavením Malky a její náhradní rodiny. S tím však od začátku souvisel neodmyslitelně i Malčin původ a opět určité emoční podhoubí rodiny, ze které vzešla. Příběh Malčiny biologické rodiny se do Malinky nevešel, ale já jsem ho tam všude cítila. Bylo pro mě přirozené ho rozvinout a dovyprávět a začala jsem ho psát v den, kdy jsem odeslala rukopis Malinky do Hosta. Malinka a Běsa mohou stát samostatně, ale z mého pohledu se vzájemně natolik prolínají, že vzniká příběh třetí — dejme tomu Běslinka.
Ve vaší prvotině se čtenáři setkali s nesmírně působivě vykresleným různým prostředím (např. centrum náhradní rodinné péče či kojenecký ústav). Děj knihy druhé se odehrává v české vesnici na Ukrajině nebo v psychiatrické léčebně. Prozradíte něco o svých zdrojích?
Je to stále stejné — příběhové kulisy, které pro mě nejsou stěžejní, jsou inspirované vlastní či blízce zprostředkovanou zkušeností. Nemám natolik mocnou fantazii, abych se pustila do vytváření nových světů nebo abych si něco jen tušeného troufla ztvárnit. Možná to napomáhá vnímané míře autenticity, ale nezáleží přece na tom, kudy se příběh vede, ale zda se jím podaří sdělit něco podstatného, nového, silného. Osobně si jako čtenář více hovím v příbězích, které žádné berličky reálného světa nepotřebují, a přesto dokážou být hluboce lidské.
Román Malinka je bezesporu úspěšnou knihou — několik měsíců po vydání se dotiskovala, vycházejí pochvalné recenze, poskytujete rozhovory, setkáváte se se čtenáři. Jaký je to pocit, být „oficiálně potvrzenou“ spisovatelkou? Vnímá vás nyní vaše okolí trochu jinak?
Jeden román přece spisovatele nedělá! Navíc to, co zmiňujete, je vždy relativní… I když je pravda, že čtenářské reflexe Malinky — zhusta úplně odlišné od mého vnímání — pro mě byly ještě formativnější zkušeností než její vlastní psaní, a jsem za ně vděčná. Já jsem ale z podstaty svého života spíše úředník a běžně píšu leda tak husím brkem čísla jednací na tlusté šanony spisů… Pohybuji se v prostředí neliterárním a obecně neuměleckém, jak v rámci rodiny, tak v práci. Spousta mých blízkých Malinku nečetla a rozhodně se se mnou o ní nikdo nebaví. Jsem za tu mimoběžnost ráda — alespoň je to pak opravdu jenom můj svět, svět mého papírového dítěte, k němuž si občas odskočím.
Malinka a Běsa mohou stát samostatně, ale z mého pohledu se vzájemně natolik prolínají, že vzniká příběh třetí — dejme tomu Běslinka.
Brzy vás čeká poměrně zásadní životní změna — s celou rodinou odjíždíte na Tchaj-wan, výhledově na čtyři roky. Bude tam prostor i pro další literární tvorbu, co myslíte?
Jak jsem řekla, nejsem spisovatelka, což se projevuje mimo jiné tím, že dovedu bez psaní beletrie žít, a to i celá desetiletí. Pokud mi nezačne nějaký příběh zase tak neúprosně ťukat v hlavě, jako ťukaly Malinka a Běsa, tak psát prostě nebudu — nemám touhu, motivaci ani čas přemýšlet o tom, o čem bych tak asi měla psát. Navíc výjezd s početnou rodinou bude nepochybně náročný pro všechny zúčastněné, takže nepředpokládám, že bych měla mentální kapacitu ještě na něco jiného, než bude poskytování zázemí a podpory všem dětem a práce. Na druhou stranu, ten podivný malý ostrov na obratníku Raka bude jistě mimořádně inspirativní, ať už pro cokoliv…
21. června od 19.30 se uskuteční uvedení knih v kavárně Potrvá.
